kid

Naše dnešní téma jsme nakousli už dříve. Od včerejška diskutujete o tom, čím jste chtěly být a čím jste se nakonec staly. A dnes tu máme pokračování…

Je jen malé množství lidí, kteří vám o své profesi řeknou: „Já jsem to chtěl/a dělat od dětství.“ Co si o někom takovém pomyslíte? Je to vytrvalý šťastlivec, který si dokázal splnit dětský sen, nebo je to chudák bez fantazie a odvahy vyzkoušet něco jiného?

Před lety u našeho domu zasahovala skupina chlápků, pro něž jsme měli poněkud tajuplné označení – VIP. Ti chlápci jezdili skutečně honosným VIP vozem, na kterém se skvěl nápis „HOVNOCUC“. Musela jsem je za tuhle práci vážně politovat. „Jó, slečno, já chtěl být doktorem práv… a jak jsem dopadl,“ ozvalo se od velké hadice, která se zrovna spouštěla do žumpy. Dodnes nevím, jak se tahle profese vlastně nazývá. Při současném trendu pojmenovávat pracovní pozice anglicky, snad aby přibraly na důležitosti, by to klidně mohl být septic manager.

V hlavě se mi pak vynořila celá řada otázek. Kam se poděla jeho původní ctižádostivost? Kam zmizel ten dětský sen? Co se asi přihodilo tomu člověku, že z právníka slevil na ehm… septic managera? Potkat někoho takového dnes, zpovídala bych ho. Ale teď máme jen domněnky a fůru nezodpovězených otázek.

Jistě mi dáte za pravdu, že některé dětské představy o budoucím povolání nás dospělé občas trochu zaskočí. V jedné z televizních anket například na otázku „Čím chceš být, až vyrosteš?“ jakýsi předškolák bez váhání odpověděl: „Důchodcem.“

Pro další příklad nemusíme chodit daleko. Opět poněkud sebestředně začnu u sebe. V předškolním věku, kdy moje vrstevnice snily o tom, že budou herečkou, zpěvačkou, baletkou nebo manekýnkou, já chtěla být Gagarin. Svého času jsem dokonce vyžadovala, aby mi doma říkali jménem Jurij. Sovětští soudruzi by ze mě určitě měli radost.

Věrna svému sovětskému vzoru jsem si mezi slepicemi na dvorku našla svou oběť, na níž jsem později páchala zkoušky vzletu a přistávacích manévrů. Dala jsem jí jméno Kosmonautka. Namísto startovní plochy s přehledem postačilo okno v prvním patře naší dřevěné stodoly a jako ranvej sloužil dvorek pod ním. Zkoušelo se několikrát denně a chudák slepice začala snášet jen dvojžloutková vejce.

Později jsem od svých trýznitelských choutek jakožto i od plánu stát se Gagarinem upustila a vzala jsem si do hlavy svému okolí méně nebezpečné profese – horolezec a potápěč. Z čehož nakonec také brzy sešlo a já se vrátila ke svému oblíbenému terorizování. Tentokrát jsem si na mušku vzala svou rodinu i ty, kteří se k nám omylem připletli. Rozhodla jsem se totiž být zpěvačkou a svých několik vlastních oduševnělých textů, z nichž jeden mi ukradl a do angličtiny přeložil Lenny Kravitz, jsem si denně prozpěvovala z plných plic u otevřených oken.

Moje první textařské a pěvecké nadání se projevilo už v raném dětství, kdy jsem během hodinové jízdy autem (od začátku do konce, samozřejmě) zpívala svůj vůbec první song, který byl směsicí funky a rapu. Text je jednoduchý, můžete zpívat se mnou: „Povídá loď, povídá loď, povídá loď…“ A zhruba jednou za patnáct minut tam vrzněte: „Kapitáne, neutop seeeeee.“ Inu, ani tady jsem nepochodila. Když za mnou z vedlejšího pokoje přilezla po kolenou ségra se slovy: „Já tě mám fakt ráda, ale už, prosím, nezpívej,“ bylo po zpěvačce.

Ovšem pořád jsem měla pocit, že budu v životě znamenat víc než jedna z mých sester. Ta chtěla být popelářem, protože se jí líbilo, jak se vzadu vozí. Je z ní účetní.

Jak vidíte, moje sklony mučit okolí se nezměnily a můj rozsah působnosti se poněkud rozšířil. Teď jste mým terčem vy, čtenářky Ženy-in. Asi se stanu teroristou…

Zkuste si teď vzpomenout, čím jste v dětství chtěli být, jak se vaše představa o budoucím povolání postupem času měnila a jak dalece se podobá dnešní realitě. Napadlo vás někdy, že budete dělat to, co děláte nyní? Napište nám svůj příběh do diskuze.

Reklama