Foto: Shutterstock

Přijdou vám děti roztomilé?
Ano přijdou. Mám sourozence a ti mají děti, které ráda hlídám. Je to jeden z mnoha stereotypů, které lidi mívají. To, že nesnášíme děti a že jsme nějaká monstra, která mají v zájmu jen ublížit. Mám děti opravdu ráda, kdysi jsem dělal au pair v Americe a v Anglii a svého synovce úplně zbožňuji. Učím ho anglicky, proto je bilingvální už ve třech letech, a také pomáhám občas hlídat děti kamarádkám.

Měla jste někdy mateřské pudy?
Já je právě vůbec nemám a nikdy jsem je neměla. Bavila jsem se o tom se spoustou lidí, kteří mi říkali, že to přijde. Teď mi je přes čtyřicet a stále nic. Nikdy u mě neproběhl ten biologický proces, ta potřeba děti mít.

Ani když jste byla zamilovaná?
Každý mi říkal, že až si najdu partnera, tak tu potřebu začnu cítit. Už jsem jich měla několik a nestalo se tak.

S paní Janou jsme se sešly v lahůdkách v Praze a přes počáteční nervozitu se dostaly rychle. Janě je 43 let, před tím než získala titul MBA a vystudovala mezinárodní právo v Londýně, pracovala například ve vývoji softwaru pro firmu Microsoft v Irsku. Miluje papoušky a byla několik měsíců jako dobrovolník zkoumat papoušky Ara na Kostarice. I přes zdravé sebevědomí si přála zůstat v anonymitě, protože už nechce zažívat šikanu. Rozhovorem by ale ráda podpořila dobrovolně bezdětné ženy, které společnost odsuzuje.


Foto: Shutterstock

Kdy jste se se svým rozhodnutím partnerům svěřovala?
Když jsem byla hodně mladá, třeba ve 23, tak jsem své rozhodnutí často s partnery neřešila. V tom věku se na to ani neptali. V pozdějším věku jsem už měla i partnera, kterému jsem se samozřejmě svěřila, a on říkal, že je to v pořádku. Potom potkal slečnu, která děti mít chtěla a opustil mě. Respektuji to, každý má právo změnit názor.

Nepřemýšlela jste nad tím, že byste s ním děti měla, abyste si ho udržela?
Ne. U mě je ten pocit velmi silný. Za každou cenu si nechci procházet těhotenstvím. Myslím si, že by to bylo vůči dítěti nefér.

Přemýšlela jste někdy nad tím, že vaše pocity mohou být způsobeny třeba i hormonální nerovnováhou?
Může to tak být. Vím, že jsme všichni podřízeni hormonům, může mi něco chybět. Ale nikdy jsem neměla tendenci se o něco takového zajímat.

Protože vás to netrápí a jste spokojená…
Přesně tak (smích), mě to vůbec netrápí.

Co k dětem cítíte, když nejde o nějakou formu mateřských pudů?
Pořád jsem člověk, dovedu cítit různé formy lásky, přízně. Je to stejné, jako když si oblíbíte kamarádku nebo milujete partnera. Já si cizí dítě také dokážu zamilovat.

Jaké jsou vaše argumenty, proč dítě nemít? Všimla jsem si, že ve skupině No Kidding často postujete příspěvky, kde se dítě vzteká a pod tím následuje vlákno komentářů, že jde přesně o jeden z důvodů, proč dítě nemít…
U mě jde z největší části o porod. Co se týče dětí, tak moc dobře vím, jak vypadá zlobivé dítě a dokážu se s tím vyrovnat (smích). Myslím si, že lidé, nejenom ženy, by měli být zodpovědní, vědět do čeho jdou a proč. Spíše si myslím, že veřejnost by se měla ptát, proč někteří lidé mají děti, než proč je hrstka mít nechce. Tím, že nemám dítě, tak žádnému dítěti neubližuji. Obráceně to mnohdy není.

Říkáte, že teď vás je jen pár, ale co když by tímto způsobem začala uvažovat většina žen?
Jak se to vezme. Teď je lidí hodně, co se bude dít třeba za sto let, nikdo neví. Historicky bylo ale vždy nějaké procento, žen i mužů, kteří děti mít nechtěli. Nemyslím si, že by se číslo nějak rapidně zvyšovalo a naše skupina rozhodně k bezdětnosti nechce nabádat nebo verbovat nové a nové členky. Jde jen o to, že my, které jsme již rozhodnuté, chce mít na blízku další ženy, se kterými máme podobné smýšlení. Utvrzuje nás to v tom, že jsme normální.

Z psychologického hlediska jde prý často o nějaký blok z dětství. Může jít o to, že žena se musela v dospívání starat o mladšího sourozence…
Já jsem měla mladšího sourozence, ale moje rodina se o něj starala velmi dobře, rozhodně nepřistál mě (smích). Dává to smysl, ale rozhodně to nebude můj případ.

Jak se k vašemu rozhodnutí stavěli rodiče, především asi maminka?
Když jsem byla mladší, tak říkala, že mám ještě čas a podobně. Teď už rodiče rozhodnutí respektují, nekomentují ho. Naopak jsou rádi, že mám čas na synovce a na jedno dítě je tedy hodně dospělých. Tlak jsem cítila od babičky, starší generace dobrovolnou bezdětnost nesou mnohem hůř.

Jedna ze stereotypních otázek musí být: Co budete dělat na stará kolena, kdo se o vás postará? Tak kdo tedy?
(Smích). Víte co, to je všechno ve hvězdách i pro lidi, kteří mají děti. Každý z nás ve svém okolí viděl staré opuštěné lidi a garance neexistuje. Myslím si, že je možná větší pravděpodobnost, když jste velmi společenský člověk a vytváříte si silné přátelské vazby, tak budete mít i ve stáří hodně lidí kolem sebe, kteří jsou ochotní pomoc a nemusí to být jen rodina.

Nemáte fobii z porodu?
Mám.

A nezkoušela jste jí někdy řešit?
Ne, já jsem opravdu spokojená.

Co vám na těhotenství přijde nejhorší? Připadala byste si, jakože máte v těle vetřelce?
Trochu. Je to tedy trochu drsné o tom takhle mluvit, ale je to takový nepopsatelný pocit hnusu. Vždycky jsem věděla, že nechci být nějaká přenašečka toho, jak vy říkáte, vetřelce. Je to trochu bizarní, ale co není. Jako laika mě zajímá biologie, mám doma spoustu knížek o přírodě, a když o tom člověk čte, tak celá příroda a vznik nového života je zkrátka poměrně drsný.

Co kdybyste si nechala děti odnosit?
Já nechci procházet ani mateřstvím, nechci se starat ani o malá miminka.

Tak od kolika let už byste mohla třeba vychovávat dítě?
Na to se těžko odpovídá. Kdybych ale potenciálně poznala muže, který by nebyl proti adopci třeba šestiletého dítěte z dětského domova, nebyla bych proti…

Z toho důvodu, že byste nějakému dítěti pomohla najít láskyplný domov...
Ano.

Co patří mezi nejčastější otázky, na které se vás lidé ptají?
Bizarní je, že se mě na ten důvod často ani neptají, nezajímá je proč. Negativní komentáře byly už rovnou útoky od lidí, kteří mě neznají jako člověka, neví, jaká jsem, jak se chovám k rodině a ke kamarádům. Byly mi dávány nálepky jako sobec, kariéristka, bylo mi i řečeno, že nejsem ani žena.

Souvisí s vaším rozhodnutím i nějaký druh environmentálního žalu?
Také. Člověk, který nikdy nevyjel mimo Evropu, nikdy neuvidí na vlastní oči, jak na tom ve skutečnosti naše planeta je. Já jsem byla všude možně po světě, mám procestovanou téměř celou Asii, Jižní Ameriku. Viděla jsem neuvěřitelnou chudobu, přelidnění, hlad, sucho, slamy, chatrče, zdevastovanou zeleň…prostě, člověk tohle musí vidět, aby věděl, jak špatně na tom naše planeta je.

Můžete si na našem webu ještě přečíst: 

Reklama