prost

Maminka paní Renaty zemřela na rakovinu, když jí byly čtyři roky. V dobré víře jí otec namluvil, že někam odjela a brzy se vrátí, a tak s nadějí čekala, až se otevřou dveře a objeví se v nich milovaná tvář. Místo toho ale otec přivedl cizí paní, která ho přesvědčila, že jejím hlavním přáním je starat se o něj a o osiřelé dítě. Brzy se vzali a rodina byla zase kompletní. Možná by se mohlo zdát, že všechno skončilo relativně šťastně. Jenže následující roky ukázaly, že to bylo právě naopak.

„Přišla jsem si jako v pohádce o Popelce. Tatínek byl neustále na montážích a žil v domnění, že je o mě skvěle postaráno. Místo toho mě macecha řezala za každou maličkost a už od útlého dětství jsem musela zastávat veškeré domácí práce, a tak jsem se nestíhala ani učit. Usínala jsem vyčerpáním s jediným přáním – probudit se v jiném světě u svojí mámy,“ vzpomíná Renata na krušné dětství. A jako by to všechno nestačilo, otec se jednou z montáže vůbec nevrátil, protože utrpěl vážná zranění, kterým nakonec podlehl. „Maceše spadlo do klína veškeré dědictví a mě poslala do internátu, aby se mě zbavila. Byla jsem ale nakonec ráda, že s ní už nemusím žít pod jednou střechou,“ vypráví mladá žena.

Sama na celém světě

„Zoufale jsem potřebovala někoho, kdo by mě utěšil, a tak jsem se pověsila na krk prvnímu klukovi, který o mě stál,“ přiznává. To ale ještě netušila, že tím dnem začíná v jejím životě další krušná etapa. „Petr mě měl rád, ale hrozně pil. To, že trávíme veškerý náš volný čas v hospodě, mi oproti životu s macechou přišlo jako něco úžasného. Od alkoholu byl ale jen malý krůček k drogám a já v tom najednou lítala, že ani nevím vlastně jak. Začaly se hromadit neomluvené hodiny ve škole a došlo to tak daleko, že mě z ní vyhodili. Petr se s několika kumpány naboural do nějakého starého bytu, a tam jsem s nimi žila na hromadě mezi špinavým prádlem a injekčními jehlami. Jednou se ale nevrátil a já dodnes nevím, jestli ho zavřeli, nebo se předávkoval. Bez něj jsem v partě zůstat nechtěla, a tak jsem sedla na vlak a jela vstříc lepším zítřkům.“

Renata odcestovala do Prahy, kde naivně věřila, že si najde práci a začne znovu. „Samozřejmě, že tak jak jsem si to vysnila, to nebylo. Nikoho jsem nezajímala a vlastně jsem ani nevěděla, kam se vrtnout. Bezcílně jsem bloudila po nádraží, až si mě všiml nějaký muž, a protože byl jediný, kdo o mě projevil zájem, prozradila jsem mu, jak to se mnou je. Jeho pomoc ale spočívala v tom, že mě odtáhnul na toaletu, kde mě znásilnil. Pak mi vsunul do ruky dvě stovky a řekl, že přes Prahu jezdí každý týden, takže se tu můžeme setkávat. Bylo mi z něj sice špatně, ale držela jsem v ruce peníze a nápad, jak si vydělávat, byl na světě,“ přiznává Renata i tu část života, kterou by nejraději úplně vymazala ze své mysli.

Obrat k lepšímu

„Jednou přišel na nádraží i mladší pohledný muž, ale o moje služby nejevil zájem. Naopak se mě snažil přesvědčit, abych nechala života, který mě táhnul ke dnu. Ukázalo se, že je to streetworker Milan. I když jsem na jeho slova nikdy moc nedala, vždycky jsem se na něj těšila. Mluvil se mnou, jako by mu na mně opravdu záleželo. To, že ho seslalo samo nebe, se ukázalo brzy.“

Pouliční zachránce, jak ho nazývali, našel její bezvládné předávkované tělo na toaletě a zavolal sanitku. „V nemocnici navíc zjistili, že mám žloutenku, takže jsem si kromě absťáků užila ještě nemocniční dietu a dlouhotrvající léčbu. Milan mě ale na holičkách nenechal a chodil za mnou na návštěvy. Když zjistil, že skutečně nemám kam jít, domluvil mi léčebnu, abych se zbavila závislosti na drogách. A i když to rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, já to ustála. Seznámila jsem se s terapeutkou Lindou, která mě naučila malovat. Veškerý svůj čas jsem trávila mezi obrazy a od světa, který mě dostal na kolena, jsem se úplně odvrátila. Bála jsem se jít zpátky mezi lidi a nevěřila jsem si, že bych mohla zvládnout normálně žít. Pomohla mi ale opět Linda, která mi zajistila práci i ubytovnu.

Pomalu krok za krokem jsem začínala objevovat, že život není až tak hrozný. Pracovala jsem jako prodavačka a zdálo se mi, že je to ta nejúžasnější práce. A také právě tam jsem se seznámila s Martinem, svým současným manželem. A i když jsem mu přiznala, jak probíhal můj dosavadní život, protože jsem se bála, že by na to jednou přišel, přenesl se přes to. Pravda ale je, že některé části „nádražního života“ jsem raději vynechala.

„Teď už máme osmiletou holčičku a musím přiznat, že si ji tak trochu rozmazluju a snažím se jí dát všechno, co já neměla,“ uzavírá Renata, která se už několik let věnuje dětem z dětských a diagnostických ústavů a učí je malovat.

Reklama