Dobrý den,
zrovna se mi zdálo o dávných časech mé existence na základní škole. Na prvním stupni jsme byli okouzlováni možností nákupu úžasných ruských omalovánek, které stačilo přešmrdlat mokrým štětcem. Nejluxusnějším zbožím byly měnavé kalendáříky, především s olympijským méďou, který z jednoho úhlu měl oko otevřené a druhé zavřené...vot takoj zazrak. To byla úžasná šmelina, kalendářík za rohlík se šunkou a hned byl člověk IN.

Jednou zjara k nám přijel soudruh z Mongolska. Paní ředitelka se s ním usadila na rozvrzané školní židle před tabulí a překládala, jak soudruh brázdí stepí na malém svižném koníkovi, aby pak zakotvil v jurtě a uvařil si kořínky a napil se oslího mléka. Tenkrát (bylo nám 8 let) jsme měli pocit absolutní nudy v této velmi civilizované zemi a přáli si odolávat písečné bouři a hnát svého minikoníka pustou stepí, pletouce si toto dobrodružství s indiány a Vinnetouem. Soudruh z Mongolska se nám všem podepsal do sešitků na úkoly a zmizel zpět do stepí či Ulanbataru.

Ale škola byla mazaná, připravila pro nás složení pionýrského slibu velkolepým způsobem, někde na ruské posádce v Milovicích, kde jsme procházeli muzeem, kde byl jako tank uprostřed blikající růžové páry, z reproduktorů se ozývala střelba a raněné výkřiky a po zemi se válely kusy drátů a klád. Jak proběhl slib ani nevím, zaujal nás jejich obchod s ruskou zmrzlinou a pak průšvih za nedovolené vzdálení od soušky učitelky.
Tak jsem byla pionýrka, kousající modrá sukně a narvaná půjčená košile, která má prsa utiskovala víc, než mi bylo příjemné - a to mě ještě škrtil úžasně šáteček. Najednou jsem byla povinna reprezentovat školu na májovém průvodu, naštěstí jen jednou, můj tatínek byl rafinovaný a vždy mě z toho vysekal a osvobodil. Záhy mě vyhodili z Pionýra, protože jsem byla rebel a měla blbé dotazy a za trest jsem musela opisovat Komunistický manifest po škole pod dozorem samotného ředitele školy. Se mnou ho opisoval ještě můj kamarád. Házeli jsme po sobě kousky gumy a pan ředitel to psychicky nezvládl a již po 15 stránkách nás s velkým řvaním vyhodil. Moc jsme tomu nerozuměli a bylo nám to fuk, už jsme nemuseli chodit na povinné kroužky ani do Pionýra a mohli lítat venku na kole.

Pochopili jsme všechno až mnohem později. Až po revoluci. I když najednou byli učitelé členy Občanského fóra, nějaké resty z minulosti tam byly. Do posudku jsem od češtinářky dostala, že se nerada angažuju, a pak mi to vmetla, že protože jsem odmítla chodit na Puškinův památník, bojkotovala pionýrské schůzky a že naši rodiče nebyli tam, kde měli být. Bylo mi to fakt jedno, i přes babu jedubabu mě nakonec vzali bez přijímaček a já dneska zvesela vzpomínám, jak si holky šily plavky z pionýrského šátku :-).
Mimochodem miluju film Pelíšky, ten vánoční balicí papír mají moji rodiče ve skříni dodnes :-).

 S přáním nádherného dne

 Eliana

Vaše vzpomínání mi připomíná Hrdého Budžese. :-))) Díky za příspěvek.

Reklama