Linda si jako druhé dítě přála dceru. To proto, že už jednu měla, věděla, „jak to chodí“ a byla přesvědčená, že to s holkami zkrátka umí.  Navíc si byla skoro jistá, že kluci jsou raubíři, se kterými bývá mnohem víc práce než s děvčaty. „Když mi lékař oznámil, že mé druhorozené dítě bude syn, samozřejmě i tak jsem byla šťastná. Stále se mi sice do mysli vkrádaly pochybnosti o tom, zda na kluka stačím, ale s rostoucím břichem jsem to přestala řešit,“ vzpomíná dnes šestačtyřicetiletá žena.

hu.jpg
Foto: Shutterstock

Čas plynul a děti rostly. Lindiny obavy z výchovy chlapce se brzy rozplynuly a mladá žena si naopak užívala přítulnost malého Vojtíška. „Časem jsem si uvědomila, jak šťastná nakonec za syna jsem. Byl totiž přítulnější než prvorozená dcerka, lépe spal i jedl. Šlo zkrátka o velmi pohodové dítě,“ vypráví Linda. „Zlobivější byla naopak Simonka, přesněji řečeno bylo okolo ní o trochu víc starostí. Častěji stonala, hůř se vyrovnávala s cizími lidmi a celkově byla uzavřenější. V každém případě jsme si ale s manželem děti užívali a fungovali jsme jako harmonický celek,“ usmívá se.

Zlom nastal několik měsíců po Vojtových čtrnáctých narozeninách. Do té doby milý a ochotný kluk se začínal měnit před očima. Vyrostl a zmužněl, hormony se rozjely na plné obrátky. „Je to přirozená věc, samozřejmě,“ říká Linda. „Z chlapce se pomalu stává chlap, jenomže i povahově se začal strašně měnit. Vždycky býval tak nějak nenuceně slušný a empatický, odtušil, když mi nebylo veselo. Býval velmi kontaktní, rád se mazlil,“ doplňuje. „Je jasné, že takhle starý kluk už se s mámou asi moc těšit nebude, ale on se proměnil diametrálně.“

Proměny si začalo všímat i okolí. „Když třeba přijeli na návštěvu moji nebo manželovi rodiče, syn se zavřel v pokoji, pustil na plné pecky hudbu a veškeré další dění ignoroval. Ve škole se sice prospěchově nezhoršil, ale učitelé si začali stěžovat na jeho nekázeň a příležitostnou hrubost. A když podrazil nohy spolužačce, prý jen tak pro legraci, hrozila mu dvojka z chování. Byli jsme s manželem pozváni do školy a dostali doporučení k návštěvě pedagogicko-psychologické poradny.“

Ani to nepomohlo. Nic neřešily domluvy, pokaždé šlo jen o dlouhý rodičovský monolog. Syn se k oběma rodičům choval - a stále chová - s despektem a viditelným pohrdáním. „Netuším, kde se stala chyba. Nevím, jak je možné, že z přirozeně jemného dítěte pomalu roste hulvát. Jsem opravdu nešťastná, stýská se mi po ‚mém‘ synovi a toho nového nepoznávám. Bolí mě jeho chování, nezájem a snad dokonce odpor vůči mé osobě. Vrací se mi také bývalé obavy z toho, že syna nezvládnu. Jsem zoufalá. Vůbec nevím, kudy kam,“ uzavírá smutně Linda.

Co byste Lindě poradili vy?

Reklama