Budujete s partnerem společný sen? Během život však měníme názory a priority. Martina toužila vybudovat s Markem malou farmu. Hromada nových povinností ji už ale začíná ubíjet. Sen se jí pomalu mění v kouli na noze...
Sen se může změnit v noční můru nejen zapříčiněním zvenku, ale i prostou změnou názorů a priorit. Některá rozhodnutí se však berou zpět jen velmi těžko. Přečtěte si příběh Martiny, která neví, jestli si zvolila správnou cestu.
Martina přestává zvládat společný sen
Během dospívání jsem měla velké problémy s vlastní identitou. Plácala jsem se v depresích, extrémně nízkém sebevědomí, koketovala s bulimií a sebepoškozováním. A byť jsem na sobě hodně pracovala, část těchto problémů jsem si přenesla i do dospělosti. Ačkoli jsem dostudovala školu a našla si uspokojivou práci, pořád jsem nevěděla, kam směřuji, co si mám počít se životem.
Vše se změnilo, když jsem potkala Marka. Na jeho popud jsem začala pravidelně chodit k psycholožce, která mi pomohla s nalezením alespoň částečného sebevědomí. Konečně jsem si našla i nějaké koníčky (do té doby jsem nevěřila, že bych v něčem mohla být byť jen trošku dobrá).
Společně jsme podnikali spousty výletů, a protože máme oba rádi zvířata, jezdili jsme často na různé ekofarmy a minizoo. Vždy se nám tam děsně líbilo a nechtělo se nám zpátky do hlučného špinavého města.
A tak nám oběma pozvolna začala v hlavě vyvstávat myšlenka na odchod z města a založení vlastní kozí farmy. Malovali jsme si, jak to bude nádherné mezi všemi těmi zvířaty, jak bude báječné žít daleko od města v lůnu přírody.
A snili jsme tak intenzivně, až jsme se rozhodli vše realizovat. Vzali jsme si hypotéku a koupili malou polorozbořenou usedlost daleko od civilizace, nakoupili spousty zvířat a začali žít svůj sen.
Jsou to už tři roky, co takhle žijeme, mezitím jsme se stihli i vzít a teď se snažíme o miminko. Jenže já naráz nevím, jestli jsme se rozhodli správně.
Tenhle způsob života je daleko složitější, než jsme si kdy mysleli. Pracuje se zkrátka pořád, bez jediné chvilky odpočinku, víkend, nevíkend, svátek, nesvátek. Navíc mám pocit, že jsem na všechno sama. Manžel se snaží, jak může, ale výroba sýrů nás neuživí, proto musí dojíždět za prací a já tak všechno kolem zvířat i domácnosti musím zvládat sama. Byť bych si miminko moc přála, vůbec si nedovedu představit, jak bych to všechno ustála, kde bych na to vzala čas a také sílu.
Jsem ze všeho už děsně utahaná a vyčerpaná, ale copak můžu odjet na dovolenou? Kdo by se nám postaral o zvířata? A hlavně, nebudeme-li vyrábět sýry a prodávat vajíčka, nebude na splácení hypotéky.
Náš zvěřinec mám moc ráda, nemyslete si. Stejně tak zbožňuji náš domeček i blízký les, ale čím dál tím víc vzpomínám, jaká pohoda to byla ve městě. Člověk přišel z práce, uvařil večeři a pak měl celý večer čas pro sebe...
Bojím se, že to pomalu všechno začínám chtít vrátit do starých kolejí. Ještě nejsem nijak rozhodnutá, zatím jenom zvažuji všechny naše možnosti, ale pokud se skutečně definitivně rozhodnu nynějšího života vzdát, jak to jen řeknu Markovi? Byl to náš společný sen, jak mu jen říct, že už takhle žít nechci, že to byla chyba? On je tady tak šťastný, miluje farmu a všechno, co s tím souvisí. Co když už je pro něj tohle důležitější než já? Nebo bude s tou změnou souhlasit jen kvůli mně a celý život mi to pak bude mimoděk vyčítat?
Co když ho svým rozhodnutím nadobro ztratím?
Potřebovala bych si o všem promluvit se svou psycholožkou, ale ta je stovky kilometrů daleko a já si připadám na takové rozhodnutí strašně sama, slabá a bezradná.
Kéž by se to tak všechno dalo vzít zpátky.
Martina
Nový komentář
Komentáře
lidicka — #1 Rikina — #4 No právě. Na začátku paní vysvětlila, jak na tom byla psychicky po většinu života. U ní to nebyla lehkomyslnost, ale diagnóza. Potřebovala by pomoc, pochopení a radu a ne odsuzování, že my bychom to neudělaly. Je v těžké situaci a její muž asi taky neplánoval, že žena bude na farmě dělat sama, když on musí vydělávat ještě jinde. Budou se muset domluvit a svoje ekologické aktivity si nechat na víkendy a dovolené, jinak v dohledné době zkrachuje jak kozí farma, tak i jejich manželství.
No a takhle jsem já vyrůstala. Na hospodářství, otec dělal v železárnách, matka byla doma a starala se o hospodářství a děti, byly jsme 4 holky - nebyly automatické pračky, ani ledničku si nepamatuji. Aby se uvařilo muselo se zatopit v kamnech (kachlových) později (to mi bylo kolem 13) se zbouraly a koupil se sporák na tuhá paliva. Otec přišel z práce domů a čekala ho další šichta na poli, později na záhumenku, když naši vstoupili do JZD. I když jsme byly děti museli jsme pomáhat jak s dobytkem, tak i na poli. Pamatuju se, že v patnácti mě táta vzbudil ve čtyři ráno a spolu s mamkou jsme šli sekat jetel, dokud byla rosa, aby pak na šestou mohl do práce. Proto jsem taky v dospělosti uháněla ze vsi do města, až se za mnou prášilo. Dnešní mladý si myslí, že když mají rádi zvířata tak ví jak to na vsi a hlavně v hospodářství chodí. A pak se diví.
Představy "měšťáků" o venkově ... miluju to žvanění, jak se máme dobře a co všechno máme. Že se na to všechno nehorázně nadřeme, to už netuší. A když si chtějí něco koupit, tak i kilo brambor za 4 Kč je jim drahý.
Lukáš Čejka — #24 denkas — #27 Možná je problém v tom, že počítali, že tam budou oba dva? On je docela rozdíl být tam celý den ve dvou a být tam celý den sám
Někomu z toho hrabe, no 
Nejdříve si to měla Martina vyzkoušet,co taková farma ob náší a pak teprve snít.
Lukáš Čejka — #24 No jak? že se bude mazlit se zvířátkama,že bude mít svý sýry,vajíčka a hodně peněz
Tu práci kolem ve svých snech neviděla
Nevimjak to mají finančně.Ale co zvířata prodat ,nechat si třeba jen 2kozičky,pár slepiček a jít do práce
Nojo ,ale jde i o to ,jestli tam nějaká práce je
Muk — #23 kozy se nedojí celý rok, je vidět, že se v tom paní neorientuje. Prostě místo v létě k moři musí vyjet v zimě na hory, jinak to nejde. Já osobně jsem kozy dojila, není to nic těžkého, ale je pravda, že se musí sehnat někdo hodně ochotný, což na samotě asi bude problém. Každopádně volno to chce, není možné se uvrtat sama mezi dobytkem bez přestávky.
a jak si to predstavovala ta pani, kdyz se tam stehovala?
pajda — #21 Ono to jde, ale tady je to komplikovanější s těma kozama, musí se podojit, to každej neumí, já taky ne.
To víš holka vidět někde zvířátka v zoofarmě není jako si je pořídit domů je vidět že jsi fakt z města a nedovedla jsi si představit co je to za práci a ted už je pozdě fnukat.
Božíčku...nemám kozy a velká zvířata, ale našich 90 kousků drůneže a králíků mám zaopatřených tak, aby mohli být přes víkend sami. Jasně, když jsou malí, tak to nejde, ale to je pár týdnů v roce...a psy a kočky nakrmí kamarád. Takže odjet na víkend spolu problém nemáme a dovolené jsme si prostě rozdělili. Navíc práce není "nepřetržitě", pokud se dobře zorganizuje a všechno se rozdělí. Půlden se dá najít na 100% a chce to vypadnout do měta a užít si.
Ve městě by myslím Martina zase brzo sklouzla k nespokojenosti. Takže za mě - pokračovat s dobrým psychologem v terapii, tj asi si najít někoho blíž. Hledat přátele, kteří by byli ochotní a schopní se o dobytek postarat aspoň přes víkend, aby se dalo občas vypadnout. To nemusí být nutně vrstevníci. Případná mateřská - má taky své výhody - přinejmenším jistý, byť nízký, příjem. Manžel se musí po práci na chodu farmy a domácnosti taky podílet. Ve městě to zas taková pohoda není :)
Připadá mi to jako nedomyšlené rozhodnutí. A teď se musí rozhodnout, co je pro ni důležitější a zvážit, co je schopna a ochotna zvládat a obětovat.
ach jo, změnit si naprosto život po pár výletech na farmu
Zvířata zvládají s obtížemi a do toho ještě chtít dítě... Zvířata se případně mohou prodat na jatka, ale jatka pro děti neexistují
promluvit si hlavně s tím partnerem,třeba zjistí,že on už taky není tak nadšený
hubajda — #12 Já si to říkám celé léto. Ale v zimě se zase těším na jaro....člověk je nepoučitelný
lidicka — #1 presne tak
Na to se snad ani nic říct nedá. Slečna měla ještě před započetím "svého" snu absolvovat tak měsíc plnohodnotného života na farmě někoho jiného, aby viděla, zač je toho loket. To je pak těžký, když si nedokáže ani dojet k psycholožce, co potom to ostatní...