Volba padla na Fanské hory v Tádžikistánu a barevné paláce a mešity v Uzbekistánu. A rozhodnutí to bylo správné, jak sama dnes popisuje. Nádherná krajina s minimem turistů, milí lidé, barevné trhy a starobylé památky, kombinace chladných hor s horkostí Hedvábné stezky se prostě hezky doplňovala.
Autorka článku na vrcholu sedla u Kulikalonských jezer
Foto: Silvie Jurečková
Do srdce Fanských hor
Fanské hory se nacházejí na hranicích Tádžikistánu a Uzbekistánu, zemí bývalého Sovětského svazu, a patří mezi jedno z nejkrásnějších a nejméně známých pohoří světa. Tato oblast, ležící v západní části pohoří Pamír-Alaj, je oblíbená mezi horolezci, turisty a milovníky přírody díky svým úchvatným vrcholům, horským jezerům a divoké krajině. Pyšní se několika impozantními vrcholy, z nichž některé dosahují výšky přes 5000 metrů. Nejvyšší vrchol Chimtarga má 5489 metrů a představuje náročnou výzvu pro horolezce. Ale i ti, kteří nemusí zdolávat každý vrchol, si zde přijdou na své. „Trekkingové trasy v této oblasti nabízejí vše od středně náročných po vysoce náročné túry, s několika klasickými trasami vedoucími přes horské sedla a kolem jezer“, vysvětluje majitel CK Livingstone Ruda Švaříček.
Kulikalonská jezera ve Fanských horách
Foto: Silvie Jurečková
Trek ze základního tábora Vertical přes Alauddinova jezera až k Mutným jezerům a noc ve stanu
Jednou z nejoblíbenějších turistických tras je trek ze základního tábora Vertical přes Alauddinova jezera až k Mutným jezerům do výšky 3 500 metrů. Tam je možné přenocovat a užít si tak odpolední a večerní výhledy na jezero a okolní štíty. Výstup k jezerům absolvuji víceméně o samotě, protože každý ze skupiny má jiné tempo. Nahoře u jezer se pak celá skupina utábořila schovaná za obrovským suťoviskem na úpatí hory, protože tam protékala horská říčka. Ta je stěžejní pro dočepování vody a večerní vaření. Já však měla vody dost a tak jsem se odpojila a nocovala o cca 600 metrů dál, přímo nad jezerem. Kousek od mě byly ještě dva stany s turisty z Ruska, jinak nikde nikdo.
Moc jsem na ně neviděla, ale v jednu chvíli jsem byla hrozně vděčná, že tam jsou. Při stavění stanu mi totiž rupla nosná konstrukce, do toho se začal zvedat vítr a ještě jemně krápat a nebýt ruských pomocníků, asi bych nocovala pod širákem. Stan mi v následném deštíku poskytl neskutečný komfort. Odklopila jsem vstupní plachtu, měla krásný výhled na zasněžené štíty a do toho jsem si mohla schovaná před větrem uvařit instantní těstoviny. Nic mi nechybělo. Jen lžička na míchání, ale naštěstí jsem překvapivě našla jeden klacík, který posloužil jako vařečka (jinak v této výšce žádné klacíky nejsou, protože tam nejsou žádné stromy), a starý chleba posloužil pro změnu jako lžíce.
Mutná jezera v podvečer, ten malý tmavý flek mezi skalami před jezerem je stan Silvie
Foto: Silvie Jurečková
V noci docela foukalo. Vítr se stanem třásl tak, že jsem si chvílemi nebyla jistá, jestli s ním netřese někdo jiný. Ponořená ve tmě a zachumlaná až po hlavu ve spacáku se mi v hlavě honily různé temné představy a novinové titulky ve stylu „Češka nalezena mrtvá uprostřed hor“ nebo „Brutální přepadení osamocené turistiky“. Bylo mi jasné, že s tímhle přístupem nezamhouřím oka. Nezbylo než překonat vlastní strach, vylézt ze spacáku i ze stanu a zkontrolovat situaci. Venku bylo překvapivě příjemně, na nebi se honily mraky a občas vykoukla hvězda, vítr ani nebyl pocitově tak silný. Strach dokáže s myslí udělat opravdu divy. Vědomě jsem tedy své osamocené nocování přetavila do posilování psychické odolnosti a fungovalo to. Podařilo se mi dokonce i usnout.
Výhled na Chimtargu (uprostřed fotky vzadu, 5489 m)
Foto: Silvie Jurečková
Ranní výstup směrem do sedla Chimtarga na tzv. Balkon
S vedoucím skupiny jsem byla domluvená, že budu ráno v sedm nachystaná v plné polní a připojím se na výstup směrem do sedla Chimtarga na tzv. Balkon. To je takové placatější místo čnící nad jezery, odkud je hezký rozhled. Nahoře už začínal sníh a předpověď nevypadala příznivě. Zřejmě se na nás hnala bouřka. V půli cesty se tedy většina ze skupiny otočila a mířila zpět pro své stany a dále do základního tábora. Bylo nás nakonec pět, kteří pokračovali ve výstupu až do 4000 metrů nad mořem (dva jsme tedy byli asi o 60 metrů níž, protože jsme si tam hráli s dronem). Ždibec se vyjasnilo a tak to rozhodně stálo za to.
Nocováni u Kulikalonských jezer
Foto: Silvie Jurečková
Někteří odvážlivci, většinou horalové z Ruska a dalších zemí, občas pokračují dál přes celé sedlo Chimtarga, ale tento trek je vhodný jen pro zkušené turisty. Podmínky v horách mohou být náročné a nepředvídatelné a i v létě se může v sedle držet hodně sněhu.
Náročný sestup
Po cestě do základního tábora Vertical mě ještě se starším horolezcem Pepou, se kterým sestupujeme z hor jako poslední, chytne třikrát průtrž mračen. U jedné se dokonce spustí kamenitá lavina, kdy se šutry padající dolů z vysoké skály odráží do všech možných stran. Raději zrychlujeme. Liják je tak silný, že to moje pohorky nakonec nevydržely. Do Verticalu jsem dorazila téměř durch, a ve vodě v botách bych mohla s přehledem chytat rybičky. Ale pocit ze zvládnutého treku byl k nezaplacení.
Krávy u jezera Iskanderkul
Foto: Silvie Jurečková
Kulikalonská jezera a Iskanderkul
Alauddinova jezera jsou často označována za srdce Fanských hor. Tyrkysově modrá voda kontrastuje s bílými zasněženými vrcholy a vytváří tak neuvěřitelně fotogenické prostředí. Mě ale za srdce vzala spíše Kulikalonská jezera a Iskanderkul. Tato jezera jsou ledovcového původu a jejich průzračná voda odráží okolní krajinu, a to především na jaře a v létě, kdy sníh taje a voda je křišťálově čistá. Navíc jsou obklopena jalovcovými háji, což dokresluje nádhernou scenérii. Dostanete se tam také z kempu Vertical, ale na jinou světovou stranu. „U Kulikalonských jezer pod horami Maria a Mirali můžete stanovat a pokud se vám nebude chtít rozdělávat vařič, tak vám milý chlapík Serjoža, který má u jezer sezónní domek, rád uvaří dobrou polévku“, doplňuje Ruda Švaříček.
Západ slunce u Kulikalonských jezer
Foto: Silvie Jurečková
U Kulikalonských jezer nám opět většinu odpoledne prší, večer nás ale čeká nádherný západ slunce. Předtím ještě stihnu dlouhou procházku k dalším okolním jezerům, kde dvě malé děti v obrovských gumákách venčí dvě krávy. Tato přirozená horská scéna i okolní ticho mne naplňují nesmírným klidem.
Tádžikové a civilizace
U jezer opět kempujeme a v noci zjišťuji, že mi teče do stanu, tropiko bohužel nevydrželo, takže je spousta věcí nepříjemně navlhlá. Druhý den mi ale ranní slunce pomáhá alespoň to nejzákladnější trochu usušit. Čeká nás totiž pětihodinová cesta přes další sedlo. Prudký zelený svah nahoru bez vyznačené cesty všichni zdoláváme s povinnými zastávkami. Aspoň, že nám cestu zpříjemňuje pohled na různé barevné horské kytičky. Nahoře v sedle je to ale zase jiný pohled. Tentokrát na prudký sráz dolů, z poloviny plný suťoviska s ostrým kamením. Skvělé ale bylo, že jsme po cestě narazili na letní obydlí Tádžiků. Menší domy slepené z různých plachet, koberečků, igelitů a všeho možného, a pár žen a dětí, které se trochu ostýchaly. Někteří Tádžikové takto jezdí na léto do hor a pasou tam krávy, muži většinou pracují dole ve městech.
Letní obydlí Tádžiků
Foto: Silvie Jurečková
Děti byly po chvíli zvědavé, kdo jsme, jedna žena nám nabídla chléb a druhá začala připravovat těsto, aby upekla další. Bohužel neuměly moc rusky a my zase tádžicky, takže konverzace trošku vázla. Nebyli jsme si jistí, zda chleba pečou pro nás na uvítanou nebo pro sebe k obědu. S úsměvy jsme se pak tedy raději pomalu vzdálili. Od Tádžiků už to bylo co by kamenem dohodil do civilizace. Do horské chaty Artuč, kde na nás čekala postel a večeře. Při vybalování a sušení věcí nám bylo líto, že už nesedíme u krásného Kulikalonského jezera a neohříváme si polévku na vařiči. Ten klid a sepětí s přírodou se ničím vyrovnat nedá.
Kdy vyrazit do Fanských hor v Tádžikistánu?
Pokud se rozhodnete do Fanských hor vyrazit, nejlepší období je od června do září, kdy jsou podmínky nejstabilnější. Nás sice chytla hned druhý den treku třikrát bouřka, což prý bylo na červenec překvapivé, ale jinak bylo počasí příjemné. Na podzim může být okolní krajina zase hezky barevná, ale určitě vyschlejší.
Určitě se tam dá cestovat po vlastní ose, jako ostatně kdekoliv po světě, já však pro tentokrát zvolila CK Livingstone a CK Pamir7000, abych nemusela řešit logistické přesuny, džípy a hledat místního průvodce pro pohyb na horách. Některé cesty byly vyznačené, některé méně nebo vůbec, takže by se tam nějaký zkušený horal určitě hodil.
Ve Fanských horách můžete využít oslíky, abyste nemuseli chodit v plné polní
Foto: Silvie Jurečková
Pokud nechcete chodit přes Fanské hory na těžko a tahat s sebou na zádech stan, vařič, spacák a další nutnosti, můžete si zaplatit oslíka (30-40 USD/den). Jeden osel unese až 50 kilo, takže se o jednoho může podělit více lidí a vy si užijete příjemný trek bez zátěže.
V dalším článku popíšeme putování cestovatelky Silvy po kultovní Hedvábné stezce do horké krajiny Uzbekistánu a také návštěvu Chivy, pohádkového města uprostřed pouště. Dobrodružná cesta dovedla autorku až k Aralu, ikonickému jezeru, které bylo kdysi čtvrté největší na světě.
Naše články od autorky Silvie Jurečkové
- Dovolená u moře v Polsku: Dětem jsem vzala neopreny a kola, přímořské Mezizdroje a jeho okolí nabízí mnoho aktivit, které vás budou bavit
- Tip na zimní výlet: Ledovým královstvím na nejvyšší vrchol
Zdroje: vlastní zkušenost autorky, livingstone.cz/, pamir7000.cz
Nový komentář
Komentáře