Byla jsem poctěna. Má dospělá dcera mi odtajnila svůj deník, který si psala ve svých dvanácti letech. Přiznám se, že při jeho čtení nám oběma tekly slzy od smíchu. Zároveň jsem ale zjistila, že jsem tehdy opravdu nevěděla o všem, co podniká, čím se trápí a jak se dívá na mne, jako na svou matku.
S dceřiným souhlasem vám nyní předkládám úryvky z jejího deníčku. Kdo ví? Třeba vám pomohou lépe pochopit myšlenkové pochody vašich dětí... Meryl

8. 2. 1995, středa

Asi předevčírem jsem se rozkamarádila s Irenou. A všímala si mě Andula Hovorková. Ale hned, jak jí přišla Veronika, tak už si mě vůbec nevšímala. Jana Bůčková je dobrá kamarádka a asi budeme nejlepší. No a teď to hlavní. No tak jsem šla ze školy domu s Janou a ňák jsme měly záchvat puberty nebo co a zpívaly jsme si něco o hospodě. A řekla jsem jí, ať si pro mě ve tři příde. Ale nedošlo mi, že je středa, a že přijde ten doučovatel na matiku Tonda Prouza ňákej. Tak mi volala máma, že příde. Tak jsem zavolala Janě, aby si pro mě nechodila, že příde. No a za 15 min volala mamka, že ten kluk nepříde. Tak jsem zas zavolala Janě, ať si pro mě příde.

No a domluvily jsme se, že si každá vezmeme jedno cígo. No tak jsme šly s těma cigárama nahoru k sámošce, co se teď přestavuje. A mě se cigárko zlomilo. Tak sem kouřila aspoň tu půlku. A viděli jsme, jak někdo jde. Já jsem to hned uhasila a neměla jsem nic. Jenže jsem naštěstí měla asi 35 Kč. Koupily jsme si celou krabičku. No a šli jsme hulit tam pod podchod. Tam si nás ale všimla nějaká 18letá holka. A ptala se, kolik nám je. Řekli jsme, že třináct, ale bylo nám oboum za čtrnáct dní dvanáct. Ta holka se divila, že jsme tak malý a už hulíme. No tak jsme jí daly cígo. Říkala, že to nebonzne. My jí s Janou věříme. Nakonec jsme šest cigaret vykouřily za Jany barákem. Zejtra budeme hulit zas. Už se na to těšim.

5. 3. 1995, neděle

Dneska jsme byli na pouti. Bylo to tam hezké. Ale teď k věci. Teď jsem kamarádka s Annou Hovorkovou asi týden. Jenže, zjistila jsem, že se časy mění a Aňa už pro mě není ta pravá. Pořád se chová jako malej parchant. Třeba dneska. Vraceli jsme se z poutě a potkali jsme jí, jak vystupovala. Měla v ruce míč a byla oblečená do hrozně pestrý kombinézy. Jó a po boku sedmiletou sestru a desetiletýho kamaráda. No vona si snad myslela, že si s nima budu hrát, nebo co? Já vim. Byla chyba se rozkamarádit s Irenou. Ale dá se vše napravit. Ale já se bojim. Aňa má jiný kamarády, to jó, ale vona Irenu nesnáší. A kdybych jí to řekla, že nemůžeme bejt nejlepší, ale může bejt kamarádky, jestli chce. Ona by možná nechtěla a toho se právě bojim.

  1. Postěžuje si Bůčkový a Novákový a spikne se proti mně. Budou mi zase nadávat a budou mě chtít zmlátit.
  2. Poštve na mě bratra osmáka, aby mě zmlátil za to, co jsem jí udělala.
  3. Přijme to a budeme jenom kamarádky.

Ale co, můžu si přece kamarádit s kym chci, ne?

9. 5. 1995, úterý

Včera jsem se pohádala s mamkou, protože jsem jí neřekla, že jsem dostala třídní důtku. Jenže dneska jsme psali test z dějáku a já jsem jí zapomněla říct, že jsem dostala čtyřku. A vona si hned myslí, že jsem jí to zatloukla. To není pravda. Jenže vona mi to nevěří. Představ si, deníčku, že mi teď kontroluje ŽK a tašku i penál (!) každý den. Furt mi jenom říká, že drápu. Jenže ať mi neřiká, že ve 12 letech nedrápala. Připadám si strašně. Jo, a když mě zkoušela z fyziky, něco vo teplotě, tak mi řekla, že vod sedmý třídy mi bude denně kontrolovat sešity, ŽK, tašku a že nebudu moct jít ven ani. To sice neřekla, ale řekla, že když budu mít samý jedničky, tak mě ven pustí. Jenže já vim, že to nezvládnu. Řikala, že mi koupí nový džíny. Já vod ní už nic nechci. No a pak jsem se rozbrečela a vona se smála. Tak jsem odešla. Taky mi furt říká, že jsem pitomá. Nebo to aspoň naznačuje. Nejhorší na tom je, že mě zakázala televizi na tejden a dneska večer mi řekla, že už mě chtěla od středy nechat koukat. Myslí si, že jí to zbaštim. Jenže nemůžu nic říct, já totiž když něco řeknu, když se mě ptá na můj názor a řeknu jí to, tak slyšim jenom buď: nebuď drzá nebo jedna ti přiletí, že uvidíš, nebo práskne dveřma a já si jí pak musim udobřovat. S tim je teď konec, nebudu jí nic řikat a omlouvat se, nic. Až do patnácti budu doma denně v 5:00 (jestli mě vůbec pustí ven). Umeju se, lehnu v 7:00 do postele a mezitim se budu od 3 do 4 učit, a pak pudu na střední školu. Tam si zkazim dalších pár let života a pak se vdám, budu se starat o malý parchanty tak 18 let, to mi bude asi 50. Potom pudu do důchodu, budu se starat o děti mojich dětí, budu je hlídat. Potom umřu. Doufám, že bude moje maminka spokojená. Za tohle. Jo, a už s ní v životě nepromluvim! Odstěhuju se k babičce, ta je hodnější. Já nevim, že kvůli třídní důtce, kterou jsem jí neřekla, takovej poprask. Ach jo. A ještě odešla k Alici. Další vroubek. Copak já jí uprostřed incidentu odejdu k sousedce?

13. 3. 1996, středa

Jarouška příšerně miluju, víc než kdykoliv předtim. Vlastně si řikám, že to bylo dobrý, když mi ho Řezníčková na ŠvP přebrala, a to z jednoho prostýho důvodu, a ten zní: kdyby se s ní nedal dohromady, tak by nikdy nepoznal, jaká je to kráva, a proto se s ní rozešel. Von je děsně inteligentní. Já jsem se s tim, že ho miluju, svěřila Charvátový a vona hned, jak ho nejlíp sbalím: plán A – pučit si tužku, plán B – mluvit s nim, plán C – napsat mu, aby byl se mnou dobrej kámoš. Uskutečnili jsme pouze plán A. A víš, co mi odpověděl? JÁ NEMÁM, FAKT, JANO! Řek mi jménem! Já myslela, že umřu. Ještě se tak krááásně podíval! A von má nádhernej úsměv. On je celej krásnej. A taky hodnej. I love him.

 

 

 

Reklama