Vlastně celá její rodina byla herecká. Otec Antonín Marek později hrál a režíroval ve smíchovském Švandově divadle, herci byli i jeho dva bratři, tedy Xenini strýčkové. Aby toho nebylo málo, herecké profesi se věnovala také maminka Anna, která byla i známou překladatelkou, a také dva Xenini starší bratři Vladimír a Adolf. Xena „stála na prknech, co znamenají svět“ poprvé ještě v maminčině bříšku na štaci ve Strakonicích ve hře Panna orleánská. Narodila se druhý den nad ránem 3. srpna 1891.

650acf89e77fcobrazek.jpgFoto: Xena Longenová
Unknown author, Public domain, via Wikimedia Commons

V divadle pak hrála jako malá holčička, ale otec s ní měl jiné plány. Chtěl z ní mít operní pěvkyni. Měla ty nejlepší předpoklady - krásný hlas a výjimečný hudební sluch. Začala tedy studovat zpěv a hru na klavír. Po čase se ukázalo, že trpí nedomykavost hlasivek a bylo po kariéře. Nejhůř to nesl otec, který jí zaplatil léčení i učitele zpěvu. Těžce se smiřoval s konečným verdiktem lékařů.

Ještě nebyla plnoletá, když odešla od rodičů ke kočovné společnosti. A pak ji její bratr Vladimír seznámil s mužem, který významně ovlivnil celý její další život. Byl to o šest let starší Emil Artur Pittermann, známý pod uměleckým jménem Longen. Do tohoto všestranně nadaného umělce se Xena osudově zamilovala a snažila se upoutat jeho pozornost. Longen pocházel z rodiny notáře, který neměl pro synovy umělecké sklony žádné pochopení, naplánoval mu totiž kariéru právníka. Emil si však po maturitě nakonec prosadil studia na Akademii výtvarných umění. Ta ale nedokončil, neboť byl ze školy pro nekázeň vyloučen.

650ad002ad228blobid0.jpg
Foto: Emil Artur Longen v roce 1912
See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

Dnes jsou Longenovy obrazy docela ceněné a žádané a občas se objevují i na aukcích. Ještě za studií spoluzakládal malířskou skupinu Osma, jejímiž členy byli později slavnější kolegové Emil Filla a Bohumil Kubišta, jejichž obrazy se dnes prodávají za astronomické částky. Kromě obrazů Longen tvořil kresby, ilustrace a karikatury. Mnohem více ho ale začalo přitahovat divadlo, v němž se nakonec prosadil jako herec, režisér, scénárista i dramatik.
Rodiče Xeny z něj nebyli vůbec nadšení, viděli v něm především bohéma, opilce, hýřila a sukničkáře, zcela nevhodného partnera pro jejich dceru. I přes nesouhlas rodičů se ale konala v roce 1910 svatba a zamilovaná devatenáctiletá Xena pak následovala svého manžela v několika divadelních společnostech působících na českém venkově. Xenin otec se s tím nikdy nesmířil.

Mladí manželé neustále zápasili s financemi, žili prakticky z ruky do úst, chybělo jim rodinné zázemí. V dalších letech se vypravili i do evropských měst – působili také v Berlíně, Vídni i italském Terstu nebo v Lublani. Tam Xena vážně onemocněla zápalem plic a její léčení se protahovalo, takže „prošvihli“ pád monarchie a vyhlášení republiky. Když se pak konečně vrátili do Prahy, začali vystupovat v kabaretech, zejména v Červené sedmě. Artur se zařadil mezi pražské avantgardní umělce a brzy si získal dobré jméno. V roce 1920 pak založil vlastní kabaret s názvem Revoluční scéna.



Největší úspěch tu slavila Longenova dramatizace jedné z povídek Egona Erwina Kische Nanebevstoupení Tonky Šibenice, v níž excelovala Xena v roli, která jí byla napsána přímo na tělo. Tato hra byla v roce 1930 (dva roky po smrti Xeny) také zfilmována se slovinskou herečkou Itou Rinou v hlavní roli. V Longenově divadle byla také poprvé uvedena dramatizace Haškova Švejka. Přes tyto úspěchy kabaret po dvou letech skončil především kvůli problémům s financováním a také díky cenzorům.

Longenovým se ani v Praze nedařilo vydělat na slušné živobytí, provázely je neustálé dluhy a exekuce. To vše se negativně odráželo v jejich vzájemném vztahu. Zatímco Artur se začal uplatňovat jako autor velmi úspěšných komedií pro Divadlo Vlasty Buriana, které byly později i zfilmovány, pro Xenu jaksi nebyly role, i když se o ní kritika vyjadřovala pochvalně. Také na nabídku angažmá do seriózního divadla čekala marně.

Problémy v osobním i profesním životě převážily nad touhou žít. A tak se v zoufalství v šestatřiceti letech poprvé pokusila o sebevraždu. Naštěstí zůstalo jen u pokusu. Krátce nato se manželé rozešli a opustili Prahu. Artur žil na Šumavě, Xena v Posázaví. Tam se zklidnila a rozhodla napsat divadelní hru. Po návratu do Prahy pak požádala o rozvod a aspoň na chvíli se do uměleckého prostředí vrátila. Bydlela na Žižkově a občas hostovala v divadle Akropolis.
Našla si i mladého milence, ovšem žádné terno s ním neudělala. Bylo to ještě horší než s Longenem. Byl bez peněz a navíc nezaměstnaný. A stále čekala na nějakou solidní hereckou příležitost nebo nabídku angažmá. Nedočkala se…

Opět se dostavily úzkosti a deprese, které řešila drogami. Možná ještě doufala v jakýsi návrat k bývalému manželovi, když mu napsala dopis, v němž ho prosila, aby se k ní vrátil. Dopis ale dostal pozdě. A tak se nakonec rozhodla ukončit život sebevraždou. 23. května 1928 ve svých sedmatřiceti letech vyskočila z okna svého žižkovského bytu. I když záchranka přijela nebývale rychle, těžce zraněná Xena zemřela v sanitce cestou do nemocnice.

Teprve teď si uvědomil divadelní svět, že zemřela herečka, která nedostala šanci uplatnit svůj talent. Dnes vlastně nemáme ani možnost poznat její herectví. Objevila se totiž v jediném filmu – v komedii Prach a broky natočené v roce 1926. Žádná kopie se však nedochovala…

V roce 1986 byla natočena rozhlasová hra Jiřího Kamene „Poslední dialog“ s imaginárním rozhovorem manželů Longenových podle dobových dokumentů, kde Xenu Longenovou ztvárnila Jana Preissová a Emila Artura Longena herec Petr Čepek. Ukázku si můžete poslechnout zde

Zdroj info: 100+1 historie 2022, Černý František: Kapitoly z dějin českého divadla, 2000

Na našem webu jste si mohli také přečíst: