dalka-do-textu.jpg
Foto: Shutterstock

Laura (35) – Po půl roce mi přišel jako úplně cizí člověk
Laura je moje bývalá kolegyně letuška. Vztahy leteckého personálu by byla kapitola sama pro sebe. Práce, kdy pomalu nevíte dne ani hodiny. Jak v takové nejistotě budovat jakékoliv jistoty? Její bývalý přítel byl ze stejného oboru. Pilot. Odloučení přišlo po osmi měsících vztahu. „Vojtu jsem potkala na svém úplně prvním služebním letu. Bylo to jako kdyby vás někdo praštil palicí po hlavě. Láska na první pohled,“ usmívá se mladá žena. „Po letu jsme se rozloučili bez příslibu něčeho dalšího a já si začala málem rvát vlasy. Jenže hned od dalších dní se mi jeho jméno začalo podezřele často objevovat v letovém plánu.“ Vojta se Lauře později přiznal, že přemlouval plánovací oddělení a přehazoval lety, aby mohl pracovat s ní. Trvalo to přibližně další měsíc a pár si konečně vyšel na první schůzku. „Jak byly námluvy mezi námi až nesnesitelně dlouhé, hned po první schůzce to nabralo spád jako na horské dráze. Nádherné období,“ říká.

Jak už to ale v letectví bývá, byl Vojtěch na zimu jako pilot vyslán do Kanady. Odjet měl v říjnu a návrat byl plánovaný na duben. Nepřicházelo v úvahu, aby Laura jela s ním, měla své povinnosti tady. Přiznává, že loučení bylo nesmírně těžké. „První měsíc jsem hrozně truchlila. Dokonce mi vynechala i menstruace, ani moje tělo nechtělo tu situaci přijmout. V té době ještě nebyly tak rozšířené chytré telefony, tak jsme využívali jen na Skype a Facebook. Ale po čase mě docela dost pohltila práce a naučila jsem se žít sama,“ vypráví Laura.
Když se Vojta po více než půl roce vrátil, připadal Lauře jako cizí člověk. „První večer jsme se sice na sebe vrhli, ale postupně mi docházelo, že sedm měsíců je dlouhá doba a stalo se toho moc. Naučila jsem se žít bez Vojty a postupem času mi vlastně přestal chybět. Vydrželo to ještě pár měsíců a šli jsme od sebe. Cítil to stejně. Nic jsme si nikdy neudělali, do našeho vztahu nezasáhla nevěra, ani hádka. Asi to tak mělo být. Stále jsme kolegové a kamarádi. Mám Vojtu ráda. Ale to odcizení se už nedalo napravit,“ uzavírá Laura.

Čtěte také: Láska je slepá, ale ne napořád. Některé zlozvyky vztahem otřesou

Sandra (32) - Důvodem našeho neúspěchu nebyla vzdálenost, ale nevyzrálost
Sandra potkala Martina na dovolené na Slovensku někdy v období studia na gymnáziu. „Byl to takový ten první vážnější vztah,“ vypráví. „Po mém odjezdu z prázdnin, které jsem prakticky celé trávila u babičky na Slovensku, jsme se rozhodli pro vztah na dálku. Tenkrát frčelo ICQ, tak se většina naší další komunikace odehrávala tam. Psali jsme si denně a vídali se přibližně jednou za 6 týdnů. Martin byl už na vysoké, tak moc času neměl. A mě zase rodiče nechtěli pouštět na Slovensko samotnou. Dodnes si stojím za tím, že jsme se měli skutečně rádi. Opravdu si neumím představit lepšího člověka pro první lásku a rozhodně ničeho nelituji, ba naopak. Byly to nádherné dva roky. To, co nás rozdělilo, nebyla vzdálenost. Spíš nezralost, co následně vyústila do žárlivosti. Což je větší problém než samotný vztah na dálku. Důvěra je na prvním místě a ta nám tenkrát asi scházela. Škoda. Potkat se jindy, věřím, že jsme spolu dodnes. Ale možná si to jen idealizuji,“ říká sympatická Sandra.

 Jana (30) Byl to boj, ale jsme spolu stále
Po dvou letech vztahu s Radkem dostala Jana příležitost studijní a poté pracovní stáže. Studovat v zahraničí měla pět měsíců a pracovní kontrakt byl celkem na půl roku. Dohromady tedy byla mimo domov téměř rok. „Tohle byla příležitost, na kterou jsem čekala. Vždycky mě lákalo cestovat, poznat cizí země. Představte si strom plný sladkých třešní. Mně nikdy nestačilo otrhat plody dole, tedy u nás v republice. Chtěla jsem je očesat všechny. Chtěla jsem žít a dýchat. Radek byl ale v tomhle přesný opak. Nesl to hodně těžce a neuměl být sám,“ říká Jana. Telefony tenkrát byly jen tlačítkové, a tak byl mladý pár odkázaný na Skype. Poprvé přijel Radek za Janou po třech měsících, zrovna na Vánoce. Poté se viděli až v červnu. „Zvládli jsme to. Nakonec nás to opravdu neuvěřitelně posílilo. Především naši důvěru v toho druhého. Dnes jsme šťastní manželé. Občas dojíždím za prací do Ostravy a není týdne, kdy by mi nevadilo, že nemám Radka u sebe. Zvláštní, jak se člověku změní priority. A jak pozná, co má, až když mu to chybí. Nebýt toho odloučení, asi bych nikdy nedocenila, koho mám po svém boku,“ uzavírá Jana.

Čtěte také: Opouštím tě, protože tohle nedám: Nejkritičtější situace ve vztahu a jak s nimi naložit, když přijdou

Zdroj: Respondentky redaktorky