Každý to známe, jsme s partnerem šťastni, ale občas se prostě nebe zatáhne a objeví se mráčky. Někdy se rychle protrhají a jindy se jedná o pořádnou bouřku, která může přejít až v uragán. Existuje však určitá periodicita, kdy krize přicházejí?

Karle, v úvodu jsme zmínili periodicitu krizí. Opravdu se zásadní vztahové problémy dostavují v daných časových pásmech?
Je sice pravda, že krize do vztahu může přijít kdykoliv, ovšem v každém vztahu se nacházejí riziková období. První krize přichází průměrně cca po jednom až dvou letech vztahu. Je to především proto, že odchází zamilovanost. Začnou nám padat růžové brýle, protějšek vidíme jinak. Díky zamilovanosti jsme si svého partnera hodně idealizovali. Chemické procesy, které probíhají ve fázi zamilovanosti, způsobují v mozku to, že se cítíme dobře, cítíme se povzneseni, máme především pozitivní emoce, ty překrývají silně a úspěšně to negativní, které teprve přijde. Po první krizi by bylo ideální, kdyby si pár řekl, jestli spolu chce být dále. Jestli chtějí budovat vztah do budoucna. Zamilovanost je sice pěkná, k začátkům patří, jedná se ale o úplně jiný stav, než ten, který nás s partnerem čeká. Osobně takovému stavu říkám prázdniny nebo dovolená.  Prázdniny, nebo dovolená jsou vytrženy z kontextu běžného dne. Každý víme, že na dovolené se cítíme úplně jinak. Máme dobrou náladu, netrápí nás téměř žádné starosti. Když nastane návrat domů, tak se zase rychle ocitneme ve stavu, který je svým způsobem normální, jelikož v běžném životě jsme vystavování různým tlakům, stresům atd.

Když tedy vydržíme a překonáme první krizi, kdy se máme obávat té další?
Je to někdy mezi třetím a čtvrtým rokem. Je to z toho důvodu, že se vztah dostal do stereotypu. Po počáteční zamilovanosti jsme si na sebe již zvykli, máme určitý jízdní řád/denní režim a máme pocit, že je to pořád „to samé“. V tomto období také začíná odcházet pomyslná chemie ze vztahu. Již k sobě nejsme tolik přitahováni.

Slyšela jsem, že i kolem sedmého roku přichází krize.
Šestý a sedmý rok je dalším, nejčastějším rozmezím krize. Má co do činění s tím, že už se známe, je zde mnohem větší stereotyp, než byl. Mnohem více odchází pomyslná chemie ze vztahu. Navíc si také myslíme, že partnera známe, máme ho jistého. Nemáme prakticky žádnou potřebu ho překvapit, nadchnout. Už se dostáváme do bodu, kdy mnohem více kritizujeme to špatné. Pomalu už nevíme, proč ve vztahu jsme. Nicméně šestý, sedmý rok je hodně zásadní v tom, že spousta lidí se dostává do tzv. přechozeného vztahu, víceméně dost často vedle sebe jen bydlí. Ti, co mají děti, se dostávají do takové nudné rutiny - děti, práce, na vztah se zapomíná. Ten je v drtivé většině případů odsunut na druhou kolej. Pro ty, co nemají děti, vztah po takové době stagnuje, nikam se nevyvíjí. Většinou jeden je ve vztahu více spokojený a nechce nic až tak měnit. Druhý je naopak nespokojený. Chtěl by vztah někam posouvat, ale to se neděje.

Sice by to už s těmi krizemi stačilo, ale něco mi říká, že přijde opět další krize?
Ano, mezi dvanáctým a patnáctým rokem. Nejvíce rozvodů probíhá kolem třináctého roku vztahu. Je to z toho důvodu, že si páry prošli všemi fázemi, které jsem popisoval. Nabudou dojmu, že už se se vztahem nedá nic dělat, že je na konci. Chodili spolu, měli děti, vzali se, postavili dům, ale nic z toho je nespasilo, vztah je jen horší. Často v partnerství proběhla i nevěra, zkušenost s někým jiným, u koho máme pocit, že nás zachrání, že je ten pravý.

Když u tak dlouhého vztahu ustojíme předešlou krizi, tak pak už nemůže být další „krizovka“, nebo se pletu?
Pleteš. Je zde další, a to krize po dvaceti až třiadvaceti letech. Nejčastěji je způsobena tím, že děti dospějí, muž má pocit, že se pro něj v životě nic nezměnilo, ale pro ženu je to velmi zásadní změna. Právě kvůli dětem nechávali vztah na druhé koleji a nyní jsou jen spolu. Neumí problémy řešit, vysvětlit si je. Žena začne být frustrovaná, nespokojená, muž tyto pocity samozřejmě nechápe. On necítí, že by se něco změnilo. Tím druhým nejčastějším důvodem je, že se muži dostávají do věku čtyřiceti až padesáti let, kdy velmi často trpí pocitem krize středního věku. Mají pocit, že si nic neužili, obětovali se pro rodinu, manželka ani děti si jich neváží. Jsou pouhou banku na peníze a jiné podobné věci. Muž získá pocit, že není doceňován, milován, pochválen, obdivován, atd. Často to řeší mladší milenkou, která mu všechny tyto věci dává.

Jsou páry, které problémy řeší zásadním krokem. Svobodní se vezmou, bezdětní si pořídí potomka, vše s vidinou, že tak problémy odstraní.
Dost často narážíme na to, že by měla proběhnout svatba, která neproběhne, nebo proběhne, ale z toho důvodu, že přesně, jak si říkala, mají tendence vztah posunout. Jenže pak, většinou krátce po svatbě, zjistí, že se vlastně nic neděje, nic se nezměnilo. Často se ženy chtějí posunout k dítěti, ale opět je to jako u svatby. Otěhotní, porodí, a zase se dostaví ten stejný stav. Kromě toho, že mají mnohem více starostí, se ve vztahu nic nezměnilo, naopak mají pocit, že je to ještě horší.

Na závěr se hodí dodat, proč vůbec vznikají krize? Můžeme jim do budoucna předcházet?
Všechny krize jsou tady proto, že lidé spoléhají na něco, nebo na někoho, co posune jejich vztah. Málokdy si uvědomují, že na vztahu by se mělo pracovat, což znamená, že závažným krizím, které mohou vztah dovést, až do úplného konce, se dá předcházet. Chce to hlavně komunikovat.

Více na www.partnerske-vztahy.eu

Čtěte také:

Reklama