Burčák jsem pravidelně pila u tety a strýce v Břeclavi. Byl to krásný zlatavý mok, chutnal výtečně a strýc mě v popíjení hlídal. Věděl proč.

Uběhlo pár roků a my vyučenci navštěvující strojní průmyslovku jsme jeli v září do Brna na veletrh. No, jen tak jsme nejeli. Byla potíž, kdo pojede s bandou vyučenců. Žádný z profesorů neměl odvahu. Ale přece se po pár dnech jeden odvážlivec našel. Profesor technologie. Muž činu a hlavně odvahy.

Už na vlakovém nádraží dospěl k závěru, že přecenil síly. Dva študáci v nedohlednu, zato výpravčí netrpělivě přešlapoval na peróně a jen hvízdnout. Vlak nakonec odjížděl s pětiminutovým zpožděním.

Cesta vlakem ubíhala a pan profesor před příjezdem do Brna uděloval poslední pokyny pro zpáteční cestu. No, my děvčata jsme nejdříve oběhly pár obchodů v okolí nádraží, pak jsme nasedly na šalinu a po pár přestupech správným směrem jsme přece dorazily na výstaviště.

Bylo po poledni, u stánků fronty lidí na párky s rohlíkem. U jednoho stánku se mačkali chlapi a lítaly vosy. Naši kluci se chovali dost podivně, bočili se a neustále se rozhlíželi kolem sebe. V packách mačkali umělohmotné kalíšky se zlatavým mokem - burčákem. Když nás uviděli, ptali se, jestli se kolem nepotlouká profesor.

Pojedli jsme správný socialistický párek s rohlíkem a sodovky na utišení žízně nezabíraly, proto jsme i my děvčata začaly držet partu s kluky. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Burčák byl kvalitní, dobře se pil, stánkař měl posezení i se stříškou.

Horší to bylo, když jsme vyšli na sluníčko. Mžourali jsme na lidi, hlavy se trošku točily, burčák v nás bublal...

Jak jsme se dostali k vlakovému nádraží, to opravdu nevím. Profesor soptil, že jak nás pustí z očí, hned se ožereme. Že to nebyly dva kalíšky burčáku, to žalovala plně obsazená okna vlaku. Každou chvíli z nás někdo heknul, pak strašný zvuk. Podotýkám, že vagon patřil jen nám študákům. Jediný střízlivý byl profesor.

Dohra měla být v pátek, ale pro silné bolesti hlavy se do třídy dostavila jen jedna žákyně. Ta s námi na veletrh nejela, byla na pohřbu své babičky. Věřím, že kdyby jela, kantoři by hleděli do prázdné třídy.

Dlouhá léta kolovaly různé průpovídky: Kde máš študáky a podobně. Co ještě dodat? Byl to náš první a poslední veletrh. Kantoři odmítali s námi jet. Prý raději ať jim říďa škrábne ohodnocení. :-)

Už dlouho jsem nepila takový dobrý burčák jako v Břeclavi či na veletrhu.

arjev

 

Reklama