Při čtení dnešního děsivého příběhu jsem si vzpomněla na svůj zážitek před několika lety.
Nejde o nic hrůzostrašného, ale opravdový, nevysvětlitelný příběh.
Před 5 lety mi zemřel zcela nečekaně - ze dne na den - bratr, bylo mu 40 let. Byli jsme z toho všichni zcela paralyzováni a zničeni, během vteřiny se mi převrátil život.
Nicméně, čas ubíhá, odbyl se pohřeb, zbyly vzpomínky a... věci po bratrovi.
Mimo jiné choval včely. Nikdo z rodiny se jich nechtěl ujmout, rodiče je nechtěli ani za nic, my s manželem bydlíme daleko, snad bych i jako ženská se byla obětovala, strýc mne načisto přesvědčil, no ale nešlo to.
Jednou bylo potřeba kolem včel něco dělat. Strýc měl přijít, je také včelař a chtěl si je odvézt. Ale marně jsme hledali kuklu a nějaké věci, které byly potřeba. Prohledali jsme místa, kde je měl bratr uloženy, nikde nic... Nikdo z nás je nebral, včeliček se svorně bojíme. Bylo to nepříjemné, strýc jel z veliké dálky.
Seděli jsme v kuchyni a přemýšleli, kam se mohly věci založit a jak se to stalo. Asi po hodině šla maminka do bratrovy dílny, kde jsme předtím byli. Všechny věci byly vyskládané na pracovním stole - přesně, jak to dělával bratr! Maminka začala křičet, všichni jsem se vyděsili, ale vysvětlení se nenašlo.
Předtím jsme všichni viděli, že stůl je prázdný a skříň, kde tyto nástroje měly být, taky. A najednou tohle... Mrazilo mne z toho dlouho, ale strach jsem už necítila.
Jen nad tím nepřemýšlím a cítím, že bratr je tu někde s námi, měl rodiče a ta místa moc rád a včelky taky... a neopustil je ani po smrti.
Kaylie
Tak z tohohle vyprávění mám docela husí kůži. Jak říkala moje babička - je mnoho věcí mezi nebem a zemí... Děkujeme za pěkný příspěvek.
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Jsou věc, které každy nepochopí.
chverca:Tvé vysvětlení beru s úsměvem. Ano, byli jsme po smrti bratra nešťastní, ale již dávno ne s nervama v pr... a bylo nás 6.
A prázdý stůl, jak po celou dobu byl a najednou na něm srovnány poměrně veliké věci, jakoje kukla na hlavu apod., no to bychom stěží přehlédli...a nikdo tam nebyl, byli jsme společně v kuchyni.
Ale to je můj zážitek a Tvoje vysvětlení, beru to.
A trochu Ti závidím, já si všechny věci rouzumově opravdu nedokážu vysvětlit.
myslím, že určitě se tohle může stát hlavně pokud někdo odejde tak znenadání
úplně mě z toho mrazí i já věřím že něco mezi nebem a zemí existuje
teď čtu knížku, taky mě utvrzuje, že něco mezi nebem a zemí existuje
Z takového zážitku bych nespala asi dodnes.
koukám, že je nás víc, co na něco mezi nebem a zemí věří
já taky říkám že je něco mezi nebem a zemí mám kolikrát ruzné tušení nebo neco křupe ,praská a tak.....
určitě je něco mezi nebem a zemí
běhá mě mráz po zádech
Z_U_Z_U: brrr,to bylo děsný.
Lídy a jitkamars.:přesně,taky v NĚCO věřím, a po tomhle příběhu se mi ježily chlupy na rukou
Nevěřím, že VŠECHNO má své logické vysvětlení. Věřím v "něco" a už se nesnažím to pochopit. Baví mě i tipovat u pořadu Věřte - nevěřte, a že to jsou kolikrát skutečně nevysvětlitelné příběhy, ale přesto pravdivé! A když umřela moje babička, byla nemocná, poslední dny ztrácela vědomí a já se trápila, že jí nemůžu pomoct a sestřičky jsou spokojené, že "jen" leží a spí. Pak se mi jednou k ránu zdál zvláštní sen - babičku v něm mj.vezli v sanitce a říkala mi "Neboj, už je mi dobře a nic mě nebolí"... Ráno jsem se dozvěděla, že v tu dobu umřela...
mrazí mi z toho na zádech. taky věřím, že je něco mezi nebem a zemí
Já souhlasím,že je něco mezi nebem a zemí,i když mé dítko je silně racionální...jsme prý jen hmota na zemi.Ale na reinkarnaci věřím a doufám,že můj muž,dědové,babičky,ti všichni našemu srdci blízcí nás budou chránit tam zezhora
Z_U_Z_U: tak to je taky hustý
tak to je jak z hororu,bojím,bojím
Já na věci mezi nebem a zemí věřím odmala, ale mrzí mne, že se mi od smrti bratra nikdy o něm nezdálo, ani se mi nějak "nezjevil"...
Měla jsem v článku ještě dodat, že byl ateista, ale jednou se přiznal, měl malinko špičku, že si je jist, že na tomto světě již byl. Od něho to bylo šokující, mne naopak mrzelo, že já tento pocit nikdy neměla a nemám a přesto věřím na rienkarnaci.
Nikdy jsem nevěřila duchařským povídačkám a podobnému. děda měl takovej zvyk že když jsme přecházeli, už od mala nás popadl za rameno a pevně držel, jako pubošce mi to děsně šlo na nervy, jak mě vždycky opatrně stáhnul o kus od silnice. Umřel, já dva roky na to přecházela, nemyslela jsem v tu chvilku na něj, ani na nic co by s ním souviselo. Ata zastavila a pouštěla mě, já šla po přechodu a najednou jsem měla dojem že mě děda chytil a stáhl zpátky. bezděčně jsem udělala dva kroky zpátky a v tu chvilku prosvištělo kolem auta co mě pouštělo jiné, kdybych šla, byla bych placatá, takhle mě jen škrtnul a odneslo to vymknuté zápěstí a odřená kolena. bylo to na malém městě, táta je policajt a tak jsem se dozvěděla že auto řídil chlápek totálně namol a chvilku po tom to narval někde do stromu. Do dneška to neumím vysvětlit, proč zrovna tenkrát jsem měla dojem že mě dědova ruka stáhla zpátky, ale ani se o to nesnažím. Jen jsem mu moc a moc vděčná