Vzhůru do rumunských výšin!

Rozhodnete-li se vyrazit na vysokohorskou túru do rumunského pohoří Rodna, čeká vás nelehká cesta vlakem, těžký batoh, nelítostné hygienické podmínky, tvrdý terén a nepříliš kvalitní instantní strava. Avšak v tu chvilku, kdy překonáte počáteční návaly vzteku z toho, že se vám po spáncích řine pot v čúrcích nebo že v dosahu není signál mobilního telefonu, rozhlédnete se a zjistíte, že všude kolem vás je nádherná příroda, přesně v tu chvilku vás to začne bavit. A k tomu si ještě představíte, jaké to bude, až ukážete fotky ostatním se slovy pýchy: „Byla jsem v Rumunsku a přežila jsem!“ A najednou je vám tak nějak dobře. 

Balkánská atmosféra

Rumunsko je zemí, kde nemožné je skutečností a běžnou realitou. Zašmourané dítě žebrá a na krku se mu klinká mobilní telefon – novější model, než mám já sama, autu, které jsme právě stopli, nefunguje tachometr, nemohu najít bezpečnostní pásy a pod jedním ze sedadel je prorezlá díra skrz naskrz. Na dotaz, kde byste si mohli zakoupit pohlednici, vám poštovní úřednice za téměř neprůhledným okýnkem pantomimicky odpoví, že snad možná asi ve vedlejší vesnici nějaké mají nebo alespoň měli. Na podrobnosti se neptám, v místnosti totiž sedí asi třicet lidí, kteří čekají na podporu, a tak raději se svým – pro ně neskutečně draze a luxusně vypadajícím – batohem mizím, prodat ho beztak nikomu nemohu.

Na trek směr jihovýchod

Do Rumunska jsme se nerozhodli jet kvůli levné dovolené nebo polopenzi v ceně zájezdu, my jsme se rozhodli zdolat místní horstvo Rodna. Není to výlet pro každého, ale kdo má vůli a alespoň nějakou tu fyzičku, ten nebude mít s výstupem problém, jenom to rozdýchávání vyšších nadmořských výšek nemusí každému sednout.

K úpatí hor dojíždíme chvilku po východu slunce. Nevím proč, ale všechny vlaky v Rumunsku jezdí v naprosto podivných časech, nejlépe v noci, a staví v těch nejbizardnějších stanicích – uprostřed lesa nebo luk, v kukuřičném poli a tak podobně. Přesto jsou ale kupé plná, vagónem prochází ženy s nůšemi na zádech a prodávají čerstvé i sušené ovoce, oříšky a podobné pochutiny. Nic z toho si nekupujeme, ze zkušeností víme, že to není ten nejlepší nápad – pořídit si žaludeční křeče hned na začátku cesty.

Stopování po rumunsku

Do sedla Rodny nás vyvezou místní pastevci, jediné auto, které jsme ono ráno potkali a ihned zastavilo. Batohy máme dost znečištěné od ovčího trusu, ale ušetřili jsme tak půlden nudného stoupání po silnici, a to po nás ani nechtěli nic zaplatit, což je jinak v Rumunsku běžné: Zastaví vám, ale musíte pak přidat na benzín. Někteří z vychytralých si z popovážení turistů dělají výnosný obchod a počítají si trojnásobek.

My taky ke konci našeho putování na podobného byznysmena narážíme, ten se nestydí si účtovat jak za svezení osmimetrovou limuzínou. K řešení takových situací se doporučuje: mlčet, nereagovat na nadávky a hyperaktivní šílení řidiče a v ruce držet obnos, který jste ochotni za stop dát. Po asi pěti minutách to zabralo, běsnící řidič se uklidnil, vytrhl nám bankovky z ruky a zmizel se svým prorezlým fárem v dáli, už dávno nebylo vidět, ale nám stále v uších znělo jeho řachtání.          

Rána uprostřed přírody

Vcházíme do rezervace, lesem se valí mlha. Dělníci i pastevci teprve vstávají, zato ovčáčtí psi jsou už v plné pohotovosti. Předhánějí se, který z nich agresivněji zaštěká. Dělají, že nás chtějí napadnout, ale jde jen o zastrašování, plní tak svou povinnost postarat se o bezpečí stáda a stejně se bojí našich trekových hůlek. Potkáváme pasoucí se krávy, ovce i koně, zastavujeme se a pomáháme velkým nemotorným chroustům vyškrábat se z kaluží.

Brzy končí široká cesta a my pomalu nabíráme výšku, úzká stezka vede klečí až k jezeru, kde ten den přespáváme. V noci se kolem horských vršků honí bouře a ráno na mě z křoví za stanem kouká pes. Nejdříve se ho bojím, aby nebyl jedním z těch agresivních, ale po chvilce je mi jasné, že stejný strach má i on ze mě, a tak mu nabízím prošlé pomazánkové máslo, je nadšen a okamžitě se k nám přidává, pohladit se ale nenechá. Po dvou dnech mizí, stejně jako se objevil, prostě si jde, kam chce.       

Výšlap pro samotáře

Za celou dobu našeho putování po rumunských vrcholcích potkáváme jednoho jediného člověka, je to mladý policista z nedalekého městečka, bloudí, neorientuje se v terénu, má špatnou mapu – my si tu naši stáhli z internetu a vytiskli, a tak mu pomáháme se najít. Později ho potkáváme v údolí, kde na oplátku radí on nám, jak se dostat do nedalekého městečka, skrze které vedou koleje.

Po dvou dnech vytrvalého deště nám je totiž jasné, že náš vysokohorský výlet končí a že se potřebujeme usušit, a tak slezeme z vrcholků do nejbližší vesnice. Místní penzion, vyzdobený obrazy zřejmě nějakého rumunského pseudoimpresionisty, není nic hogo fogo, ale co čekat za osmnáct euro pro dva na noc? Bylo tam sucho, teplo a postel s peřinami. 

Nám vzdálené reálie

Cesta vlakem z Rumunska domů do Čech je ještě více dobrodružná než vše ostatní, co jsme do té doby zažili. Nikdo z úředníků neumí ani větu anglicky, francouzsky, německy nebo rusky, a tak se snažíme zůstat klidní, když na nás potřetí oplácaná dáma za přepážkou řve, že jí máme zaplatit za rezervaci do vlaku dvakrát takovou cenu, než kolik stál samotný lístek. Přijde nám to podivné a máme pravdu, ve vlaku zjišťujeme, že rezervace nutná nebyla a že si paní asi chtěla přivydělat ke svému nízkému platu, tak to prostě v Rumunsku je.

Každý přestup, než dojedeme na Slovensko, je výzvou. Informace žádné, a když už nějaké jsou, sami si musíme určit, které považovat za věrohodné. Jako zásah z nebes na nás pak působí plynně anglicky mluvící zřízenec drah, který nás na poslední chvilku upozorní, že ten vlak, na který už čtyři hodiny čekáme, právě odjíždí z vedlejší koleje. V Bratislavě na nádraží si dáváme pivo a hranolky, a když vjíždíme do Brna, máme pocit, že svět je skvělé místo k žití, jsme doma!     

Hlavně neztrácet hlavu!

Kdybyste se i vy chtěli vydat do rumunských hor, pamatujte na několik základních pravidel: veřejné WC jsou dost často v takovém stavu, že je lepší to vydržet, třeba i tři dny, nejezte nic nebaleného, vodu převařujte a peníze si hlídejte.

Rumunsko je chudá země a své přírodní bohatství prozatím příliš nereflektuje, lidé mají co dělat, aby se uživili v údolí, a tak lézt na vršky je životní nadstandard, který si může dovolit jen málokdo a v Rumunsku téměř nikdo. A možná právě proto je zážitek z rumunského vysokohorského treku tak intenzivní – když se totiž na cestě k vrcholu zastavíte, uslyšíte jen tlukot svého srdce a tichý šum panenské přírody, a to člověka prostě dobije – psychicky a nakonec i fyzicky.