Partnerství muže a ženy je stavebním kamenem rodiny, a ta zase základem lidského bytí. Každý z nás si s větší či menší úspěšností během svého života hledá svůj protějšek, se kterým hodlá strávit zbytek svého života a počít děti. V poslední době se ale můžeme setkat s mladými ženami, které vlastně ani muže nechtějí a být single se pro ně stalo přirozenou součástí jejich identity. Čím to je a jak se takové ženy vlastně cítí? O tom nám povyprávěla Petra, která v životě neměla žádný stálý vztah a nehodlá na tom nic měnit…
„Mít chlapa, a k čemu? Až budu chtít, tak se maximálně nechám oplodnit, naprosto mi můj single život vyhovuje a své svobody se nehodlám vzdát!“ tvrdí rozhodně osmadvacetiletá Petra, která doposud neprošla žádným stálým vztahem a nehodlá na tom ani v nejbližší době nic měnit. Život single ženy jí zkrátka vyhovuje.
„Samozřejmě, že jsem měla nějaké kluky, ale nikdy žádného, se kterým bych randila a vodila se za ručičku, maximálně jsme společně trávili volné chvíle, ale vždy jen jako kamarádi.“
Petra navíc sama přiznává, že s muži samozřejmě i spí, ale neznamená to pro ni více než jen akt k uspokojení základních fyziologických potřeb. „Nedovedu si prostě představit, že bych se kvůli nějakému muži měla vzdát své svobody a podřídit se mu. Když poslouchám nářky svých kamarádek, jaké mají s tím svým drahouškem problémy, jak je omezuje, podvádí je a ony si z toho dělají těžkou hlavu a ještě mu večer vyvářejí, jsem ráda, že jsem nikdy s nikým do společného vztahu a soužití nešla. Můj status svobodné ženy mi zkrátka vyhovuje, jsem naprosto soběstačná a svobodná, a toho si cením nejvíc.“
Na otázku, zda si dokáže představit svou budoucnost bez muže a bez potomků, odpověděla bez otálení: „Dovedu a nestydím se za to. A proč bych měla být bez potomků? Až budu chtít dítě, pak se nechám nějakým svým kamarádem oplodnit, případně zvolím cestu umělého oplodnění. Pakliže vyjde první varianta, nebudu si samozřejmě na něm nic nárokovat, bude jen dárcem genetického materiálu,“ odpovídá nám až s mrazivým klidem.
„Víte, je mi jasné, že můj postoj vyvolává mnohé kontroverze, mám kvůli svému přesvědčení problémy i doma, rodiče mne podezřívají, že jsem lesba, ale opravdu to tak není! Když se podíváte kolem sebe, kolik párů je rozvedených a kolik svobodných matek samo vychovává své dítě, tak se pak ptám, v čem jsou jiní než já? Já od mužů, na rozdíl od nich, nic neočekávám a nehodlám si svůj život zprotivit přemýšlením nad nevěrou, výčitkami a handrkováním se o každou kravinu. Dokážu se o sebe postarat sama a jsem přesvědčená, že tak to bude i s mým případným potomkem,“ obhajuje svůj postoj Petra a dodává. „Zamilovanost je sice krásná věc, ale ta pomine a bohužel pak zjistíte, že si jen něco namlouváte. Žít sama a umět se o sebe sama postarat je přece přirozenost každého dospělého jedince. A já jsem takto spokojená a šťastná.“
Nový komentář
Komentáře
"Až budu chtít dítě, pak se nechám nějakým svým kamarádem oplodnit, případně zvolím cestu umělého oplodnění. Pakliže vyjde první varianta, nebudu si samozřejmě na něm nic nárokovat, bude jen dárcem genetického materiálu,“ tohle je dobrý :-) Hlavně aby se dárce genetického materiálu našel a posléze neprudil... :D
Rikina — #28
Mam skveleho muze, za ktereho jsem osudu vdecna, ale kdyby nebyl, uz bych nikoho na spoluziti nechtela. Umim byt a zit sama.
Rikina — #30 Nelze než podtrhnout a podepsat
Rikina — #30




No jo.
Když to vezmu statisticky jen z nejbližšího okolí - moje matka kdysi našla muže, který "se postaral", žila více než 50 let ve šťastném manželství, pak ovdověla a teď žije sama, s kočkou. Já našla muže, který se postaral trošku, někdy víc a někdy vůbec, měli jsme děti, pak jsme se rozvedli a dneska žiju sama, bez kočky. A moje sestra se nikdy nevdala, děti nemá, zato hodně cestovala, věnovala se práci, postavila si dům podle svých představ a dneska žije sama, se dvěma kocourama (aby se vyrovnala absence kočky u mě
). Čili v konečném součtu jsme na tom všechny úplně stejně, nezávisle na tom, co jsme v životě provozovaly a s kým a jak a tak vůbec.
Karo Líná — #27 Rikina — #28 Taky si myslím, že najít v životě člověka, který se "postará", je spíš nadstandard. Někdy to může být přítel, jindy manžel, někdy přátelé, rodina, ale ve valné většině případů se člověk musí, jak píše Rikina, ohlížet na konci své vlastní paže. Každý je zodpovědný sám za sebe. Sice se historicky spoléháme na komunitu a rodinu, ale jak historie mnohokrát ukázala, komunita i rodina jsou vrtkavé veličiny.
Karo Líná — #27 Ony to někdy ženy tvrdí usilovněji proto, že je okolí usilovněji dotazuje, kdy už si někoho najdou a vdají se a pořídí ty děti a tak. Mužů se to tolik netýká. U těch se předpokládá, že jednak mají nárok napřed "užít světa", než se usadí, druhak jim ten zmiňovaný vlak neujíždí tak rychle.
A za třetí muži historicky měli tu možnost být svobodnými mládenci, aniž by se to společensky odsuzovalo, zatímco ženy byly "staré panny" a už to označení samo o sobě bylo pejorativní, a jak vidno, drží se to dodnes.
Moje osobní zkušenost je takového druhu, že kdykoliv jsem se ve svém pohnutém životě dostala do problémů, pomocnou ruku jsem nalezla na konci svého ramene. Nikdy mi nepomohl žádný muž (kromě mého otce), a vždycky jsem si všechno musela sama vyřešit a vybojovat, nikdy jsem nebyla ochraňovaná princezna. Můj manžel mě nechal s dvěma dětma a odešel, protože dle jeho vlastních slov věděl, že to zvládnu, že mi je nechat může bez nebezpečí, že bych se o ně nepostarala. Pak se k nám ještě třikrát vrátil a vždycky to bylo v situaci, kdy on byl v maléru a potřeboval pomoc. Zas jsem to byla já, kdo to musel řešit. Ten, kdo se musel postarat o rodinu, jsem od začátku byla já, a je to tak už 20 let, kdybych se kdysi dávno nevdala a zůstala single, tak jsem si ušetřila tuny těchto starostí a nemusela bejt dnes prošedivělá a utrácet u kadeřníka horentní sumy za barvení šedin.
Nelituju toho, z větší části to nakonec bylo poučné i zábavné, a konec konců se to většinou vždycky nějak zvládlo. Ale teda řeči o tom, jak žena v manželovi získá přítele a ochránce, který se postará v případě problémů, ty mě nedojmou, já bych desítky těch problémů nikdy neměla, kdybych žila sama a bezdětná. Dneska? Jo, vdala bych se klidně znova. Ale to už by to za to opravdu muselo stát, skýtat nějaké zatraceně úžasné výhody a benefity, abych se vzdala své dnešní svobody, jakýsi vágní slib typu "já bych se o tebe postaral" by mi teda nestačil.
To by muselo mít hodně konkrétní podobu, a být to zapsáno v předmanželské smlouvě. A i tak bych se rozmýšlela.
Violeta28 — #19 Vidím to podobně
Prostě ještě nepotkala toho pravého. Ale třeba ho nikdy nepotká, to se taky často stává. Když ono se někdy těžko rozpozná, jestli dotyčná (ale týká se to i mužských) myslí ten svůj postoj skutečně vážně, nebo je to jen z nouze ctnost
Pár takových lidí kolem sebe mám, co na všechny strany vykřikují to samé, co slečna v článku (ale je fakt, že ženy to tvrdí o něco usilovněji). Jenomže pak si v baru dají 4 skleničky a rozbrečí se, že je nikdo nechce a přitom oni by tak strašně chtěli rodinu a vlak pomalu ujíždí
Nejsmutnější jsou ty případy, kdy vlak už bohužel ujel (ženy nad 40). Taková vám bude do očí tvrdit, jak je happy, jak je single život to nejlepší, co ji kdy potkalo, že by v žádném případě neměnila...... až do chvíle, kdy přijde kamarádka s manželem a dětmi a dotyčná si do toho trochu přihne. To pak nestačíte podávat kapesníky
Vzdát se svobody kvůli "nějakému" muži, to by byla samozřejmě chyba. Ale, pokud potká opravdu toho pravého, tak asi i tato slečna změní svůj názor. Zní to sice jako klišé, ale opravdu jsou muži, kteří se pro partnerství hodí. Jsou schopni být dobrými manžely a otci.
To samé samozřejmě platí i pro ženy. Pokud je žena sebestředná, sobecká a líná, tak i s sebedokonalejším mužem vztak nefunguje.
Takže, nelze dělat závěry podle zkušeností (špatných i těch dobrých) svých kolegyň a kamarádek. Každý jedinec je jiný a za největší štěstí v životě pokládám to, když žena potká "pro ni toho pravého muže.
Já jsem bohužel to štěstí neměla!
No a co? Chce být sama, ať teda je. Není každý typ pro manželství a naštěstí není povinné řídit se názory okolí. Znám ženy, které se nevdaly, věděly, proč nechtějí a jsou šťastné.
Gosi — #22
stalo se, je to skoro 40 let zpatky, otehotnela jsem s hovadem. Ale jeho i moji rodice by proste neprezili, kdybychom se nevzali. Byla jsem 18ti lete tele, zavisle na chlastu a praskach, absolutne nesvepravnej debilek. 
Proc by nemohla zustat sama? At si kazdy zije, jak mu to vyhovuje, ne?
Eva_Fl — #21 ty sis plánovala pořídit si dítě bez partnera a rodina tě dotlačila do svatby? s otcem dítěte, nebo ti někoho vybrali abys na to nebyla sama?
Gosi — #20 v prekerni situaci jsem byla v nefunkcnim a silenym manzelstvi. Po rozvodu se detma na krku to uz byla prochazka ruzovym sadem.
A kdyby me rodina necpala do snatku, mohla jsem byt s deckem stastne sama.
Eldridge — #17 tak mě příjde trochu rozdíl, když se dostaneš do prekérní situace a něják jí řešit musíš a když si tu prekérní situaci naplánuješ sama a dobrovolně...
Tak chlapa já potřebuju, jsem ráda že mám svýho ,,parťáka" i když jsou dny kdy bych radši byla singl
Ať si dělá co chce, pokud je spokojená...každý má priority někde jinde. On život sám umí pěkně překvapit. Po svých nevábných zkušenostech s muži jsem se zařekla, že s žádným už bydlet NIKDY nebudu a že se NIKDY nebudu vdávat, jenže ejhle, za pár dní láska jako trám, a byla jsem to JÁ kdo se chtěl sestěhovat a dnes jsme svoji.
Takže asi tak. Spíš si myslím že slečna dopadne podobně
měla by trpět...mrcha
Proč nechce potřebovat chlapa?
No, já tedy zase nechápu, proč bych měla na slečnu pohlížet vlastní optikou. Není každý rodinný typ a jsou lidé, pro které partnerství není to pravé. Pokud slečně vyhovuje single život, ať si tak žije a je spokojená. A pokud jde o děti, tak matek samoživitelek, které to zvládají bez problémů je také dost a nikdo nad nimi nekroutí hlavou a nediví se tomu, že nemají a někdy dokonce už ani nechtějí partnera. Takže - jak říká moje kamarádka, každý vlastního štěstí pyrotechnikem...
Není nic horšího, než poslouchat nářky kamarádek... Každá tím obchází to, že vlastně ve vztahu selhala.