Vzala jsem si Francouze!

Chateau znamená francouzsky zámek. To ale není ve Francii neobvyklé jméno, ani vám neprozradí, zda jeho hrdý nositel je šlechtického původu. Je to stejné, jako byste se v Čechách jmenovali Zámečtí. Jaké to je provdat se za Francouze, o tom jsme si povídali se spisovatelkou Ladislavou Chateau, ženou, která žije napůl ve Francii a napůl v Praze. A neopomněli jsme ani vyzvídat, o čem bude její první filmový scénář...

Jméno: Ladislava Chateau
Datum narození: 10. květen 1950
Znamení: Býk

Vydala jste dva životopisné romány, publikujete v různých médiích, například v Literárních novinách... živíte se literaturou?
První kniha Barman Rytířem čestné legie je vzpomínka na mého prastrýce, slavného pařížského barmana; opustil Čechy ještě před válkou a za účast v odboji byl vyznamenán nejvyšším francouzským vyznamenáním - Řádem rytíře čestné legie. Druhá kniha Portrét pro Lou, Marii a Sabinu jsou tři eseje o prvních ženách -psychoanalytičkách, všechny patřily k blízkému okruhu Sigmunda Freuda. Literaturou se v Čechách živit nelze. To mohou jen spisovatelé-podnikatelé, jen ten, kdo k tomu má luxusní podmínky... Ostatní většinou vytloukají klín klínem; odměny za literární příspěvky nebyly valorizovány snad více než deset let; autoři často píší a publikují za symbolické částky, často ani to ne. Situace věru nevídaná v jiných zemích.

Jaká témata vás literárně zajímají - už víte, o čem bude vaše další kniha?
Pro literární časopis Tvar už několik let připravuji pravidelnou rubriku Francouzské okno, kde informuji o francouzských kulturních událostech, o nových knihách, výstavách apod. Totéž činím pro rozhlas, nejčastěji pro stanici Vltavu; přispívám do Ranní mozaiky a odpoledního Spektra. Některé z těch textů bych chtěla letos připravit ke knižnímu vydání. Pokud jde o témata, tak spíš připomínám osobnosti i události, na které se už pozapomnělo; velké osobnosti, které ale zůstaly ve stínu těch slavnějších, například Sabina Spielreinová, splupracovnice a milenka Carla Gustava Junga.

Slyšel jsem, že chystáte film, jak tahle myšlenka vznikla a o co se jedná?
Ano. To je pravda. Pan režisér Milan Cieslar si vybral k filmovému ztvárnění esej Pacientka doktora Junga, tragický příběh Sabiny Spielreinové. Takže právě teď připravujeme scénář. Film se pravděpodobně bude jmenovat Sabinotschka. Ale to je zatím jen pracovní název.

Máte s filmováním nějaké dřívější zkušenosti?
Ne. Je to poprvé, úplně nová zkušenost. Scénář je literární obraz; dialogy, barvy, pohyb, zvuky. Je to docela jiný způsob psaní.

V mládí jste tíhla spíš k malování, kdy se to ve vás zlomilo a rozhodla jste se pro literaturu?
Maturovala jsem na výtvarné škole na Hollarově náměstí. Literatura mi byla ale vždy nejbližší. Psát, uveřejňovat a překládat jsem začala hned, jak to šlo, v devadesátých letech. Nejdříve jsem překládala pro Střední Evropu, občas přispívám do Lidových novin, píši pro Salon - literární přílohu Práva, pro Literární noviny, Listy, kdysi jsem psala Kauzy pro Reflex a další... Také jsem se Zdenou Šmídovu přeložila knihu současné francouzské prozaičky Marie Darrieussecqové Prasečiny. Kniha byla rychle vyprodaná, zřejmě si kupující mysleli, že půjde o nějaké návody, ale jde o zasahující kritiku současné společnosti.

Jak jste se seznámila s manželem?
Zemřelí někdy ovlivní naše životy stejně jako živí. Někdy koncem roku 1987 přijel do Prahy novinář televizní stanice FR3, Regis Nusbaum. S kamarádem Pascalem potřebovali průvodce po Praze, novinář natáčel Videojournal z pražského disidentského prostředí. Tehdy se obrátili na mého tatínka; telefonní číslo a adresu dostali od přátel v Paříži, kteří po strýcově smrti neztratili adresu jeho synovce (mého otce) žijícího v Praze, kterou jim strýc Rudolf svěřil pro případ, že by se něco přihodilo, tak aby mohli uvědomit české příbuzné. Tatínek byl už nemocný, a tak jsem se role průvodkyně ujala; za několik let od tohoto setkání jsme se s Pascalem vzali. Ve Francii jsem krátce pracovala v kulturní sekci na české ambasádě v Paříži. V druhé polovině devadesátých let jsem se vrátila domů, abych se postarala o těžce nemocné rodiče.

Žijete střídavě ve Francii a v Čechách, publikujete i ve Francii?
Myslím, že teď je důležitější reflektovat spíš francouzské a frankofonní věci v českém prostředí; povědomost o nich se vytrácí, jak říkají Francouzi, rychlostí splašeného koně.

Jak vůbec vypadá vaše domácnost?
No, poněkud netypicky; mluví se všemi jazyky, kdo co dovede; anglicky, francouzsky, česky; manžel umí le pes, pospěš si a nevym... Velké pokroky v češtině nedělá, ale jistou snahu mu nelze upřít. U nás doma stále někdo přijíždí a zase odjíždí. Ale svátky slavíme všichni pohromadě, nejčastěji v Praze. Také volno, kterého bohužel moc není, se snažíme prožívat společně. Na nějaké manželské konflikty nemáme čas. Když musíte ujet tisíc kilometrů, abyste se setkal se svým manželským druhem, tak se s ním rozhodně nebudete o něco dohadovat, takový fajnšmekr není nikdo z nás. Nutno říci, že manžel podporuje moji práci; českou literaturu zná velmi dobře; nejraději má Poláčka a Čapka, ale zná dokonce i Šaldu. Pascal chtěl důkladně poznat prostředí, ve kterém jsem žila, a tak přečetl i mnoho uvědomělých románů z padesátých a počátku šedesátých let, hodně jich bylo přeloženo do francouzštiny. Stále se mne ptal, proč, když hlavní hrdina hraje tenis, tak jde většinou o zápornou postavu. Nechápal, že tenis byl tehdy považován za buržoazní hru. Minulé blbosti ovšem nahradily blbsti současné, možná ještě nebezpečnější.

Děti vychováváte česky, nebo francouzsky?
Z předcházejícího manželství mám jedinou dceru, která je už dospělá. Ve Francii chodila na základní školu, takže se s francouzským prostředím dobře sžila; nedávno dokončila studia fotografie na pražské FAMU. Ostatně fotografie u tohoto článku jsou od ní (usmívá se).

Je to těžké skloubit dvě odlišné kultury do jedné rodiny?
Francouzská a česká kultura nejsou zásadně odlišné. Jde spíš o jiné zkušenosti, každý z nás žil a vyrůstal v jiném politickém kontextu. A to se samozřejmě občas projevuje; v názorech, postojích. Já jsem mnohem opatrnější, úzkostnější... Patrný rozdíl je také ve smyslu pro humor. Našemu humoru, životním paradoxům a vtipům rozumí všichni, kdo prošli podobnou historickou zkušeností, Poláci, Maďaři, Rusové... Francouzi naše komické situace nedovedou často pochopit. Tím neříkám, že by neměli smysl pro humor. Ale mají prostě jiný humor. André Breton rád vyprávěl vtip o odsouzenci, kterého vedou v pondělí na šibenici, a on zvolá: „To nám ten týden pěkně začíná!“

Máte doma nějaké zvíře?
Ano. Máme le psa, černého kokršpaněla - ten žádné jazykové problémy nepociťuje... Všechno si dobře zařídí ve všech jazycích... Pes je pocit. Pes s námi zakouší všechny emoce; trable i radosti. Tou úžasnou schopností všechno intenzivně prožít nás daleko předčí; hru, procházky, vůně... O vztahu psa a člověka psala krásně Marie Bonapartová v knize Topsy, i její přítel Sigmund Freud se často zmiňoval o svém milovaném čau-čau Jofim. Konečně Jofi a Topsy byli sourozenci, pocházeli z jednoho vrhu.

Je nějaká typicky francouzská vlastnost, která vás na vašem manželovi vždy pobaví, a naopak manžela v Čechách?
S manželem se ani po mnoha letech neshodneme, kdy je ráno, kdy večer a kdy noc; pro mne je ráno, když pro Francouze je ještě noc; večer je doba, kterou Francouz považuje za pozdní odpoledne a to, co Čech považuje za noc, je pro Francouze večer, kdy se jde někam na večeři. Francouzům v Čechách také chybí rituál aperitivů a právě ty dlouhé pozdní večeře. Česká společnost je příliš uspěchaná, rychlost je tady jako nějaká návyková vlastnost; čas se vnímá jinak, takže je někdy obtížné ty bohulibé zvyky dodržovat. Pro Francouze je také velmi obtížné pochopit náš zvyk s přezouváním, s domácími trepkami... Manžel z toho byl tak zmaten, že jednou se málem zouval i v divadle, když viděl, jak se tam přezouvají dámy v róbách ze zimních kozaček do lodiček...

Kdybyste měla říct jedinou věc: Co se vám na Francii líbí nejvíc?
Je to možná už jediná země, kde se holky a kluci „balej" na knížky.

Když už jste narazila na to „balení“, jak je to s pověstným francouzským milováním?
Odpovím slovy slavného básníka Heinricha Heina (pro Francouze Ajniše Ajna), který ve fejetonu v roce 1846 napsal: Mluvit v posteli o lásce německy, to znamená poslouchat, jak drkotá po kamenitém dláždění dřevěná kára s nebožtíkem (...). A Heinrich Heine věděl o lásce a milování hodně; jeho milenka a pozdější manželka byla půvabná pařížská prodavačka Eugénie Mirate.
Zdá se, že v žádném jazyce na světě neznějí milostná vyznání tak melodicky jako ve francouzštině: Je t´aime, je t´embrasse, ma chèrie... Jen pro ženský klín vymysleli Francouzi 223 výrazů, namátkou vybírám: l´abricot fendu (náštíplá broskev), le café de deux colonne (kavárna u dvou sloupů), Les Pays-Bas (Nizozemí), la fontaine (studánka)...
Stejná obraznost platí samozřejmě i pro pohlaví muže, francouzština obsahuje 292 výrazů, opět jen namátkou: Cyclope (Kyklop), Charles-le Chauve - plešoun Čárlí, l´allumette (zápalka)...
Nepochybně i tato „terminologie" patří ke stylu života, k hravosti, vlastnosti tak typické pro Francouze. Na vysvětlenou a na závěr zdůrazňuji, že francouzštinu neovládám tak dobře, abych znala všechny pojmy, ze kterých jsem jen namátkou vybírala pro náš rozhovor...

A další typicky francouzská věc - víno?
Francouzi rádi en famille večeří v dobré restauraci. Ke každému jídlu, ke každému chodu pijí jinou značku vína. O víně ví každý všechno. Už malé děti jsou napájeny vínem, ředěným vodou. A na venkově v době vinobraní střeží vinaři svoji úrodu ve dne v noci, ozbrojeni přinejmenším pořádnou holí. Francouzi se dovedou vášnivě přít o to, zda právě ta značka ladí s tím či oním sýrem, pokrmem; zda Châteaunef-du-Pape či rosé Val de Loire nebo spíš Sauternes, ročník 55... Tvrzení, že víno musí být lahodné, lehké a musí probouzet chuť po dalším doušku,má ve Francii platnost zákona.

^{Fotografie: Štěpánka Borýsková}

Kam dál? Manžel není Čech...

Vzala jsem si Araba. Hrůza!
Omyl: Vzala sem si Cikána

Četla jste někdy nějakou knihu od Ladislavy? Vzala byste si Francouze? Co si myslíte o manželství na dálku?