Převozníkem

Je to už pár let, co se na Vltavě v Praze opět objevily přívozy. Dokonce jsme o nich již několikrát psali, ale mě zajímalo, jaké to je převozníkem být. A tak jsem se dohodl s posádkou lodi Blanice - kapitánem Vítkem a jeho „odražečem“ Jakubem - že si přijdu jejich povolání vyzkoušet... a tak jsem se stal převozníkem!

Voda je můj život

Proč jsem převozníkem? Je to těžká práce - už jenom otočit lodním kormidlem dá docela zabrat, to není žádné auto s posilovačem, ale voda je můj život. Jsem sám sobě pánem, mám samozřejmě své povinnosti, ale pracuju na čerstvém vzduchu a nemusím se hádat s šéfem, protože ten přijde na kontrolu lodi jen jednou za čas - ví, že mám všechno v pořádku. Zajímá vás, jak vypadá můj pracovní den? Trvá 14 hodin...

5.30

Zvoní mi budík. Mám to do přístaviště trochu z ruky a u Blanice - tak se moje loď jmenuje - musím být v sedm ráno.

7.00

Kontroluju svoji pětadvacetitunovou krásku. Poklízím, musím nakrmit motor olejem a podívat se, jestli někde není něco v nepořádku.

7.35

Vyjíždím z přístaviště, v osm jedu první spoj...

Převozníkem

8.00–20.00

Tak tohle je celá moje spojová pracovní doba. Pendluji od Tančícího domu k botel Admirál, na Výtoň, na Císařskou louku a zase zpátky. Přestávky – no, vlastně žádné nemám, maximálně tak deset minut. Když mám hlad, zavolám do restaurace na Císařské louce a oni mi na čas připraví jídlo, pro které si pošlu Jakuba - to je můj pomocník, který loď odráží.

20.00

Vysadil jsem poslední lidi pod Tančícím domem. Když mám dost nafty, jedu rovnou do přístaviště, jinak musím ještě načerpat. V přístavišti loď uklidím a ukotvím, takže moje běžná pracovní doba končí kolem deváté – když tedy není potřeba nic opravit. Stane se, že jsem v práci i do jedenácti... a to pracuju i o víkendech, ale zase nejezdím přes zimu, v tu dobu si užívám tříměsíční volno.

Někdy si z lidí dělám legraci

Kromě botelu Admirál, kde jsou nějaké divné proudy, je lepší přistávat proti toku. Voda loď přirozeně brzdí. Někdy, když jedu kolem Výtoně, si z lidí tropím legraci a začnu točit na přistání až ve chvíli, kdy na mě ze břehu mávají a pokřikují: „Haló, my chceme nastoupit!!“ Ono, když celý den člověk stojí v tom rámusu za kormidlem a odpovídá lidem pořád to stejné: „Jedu na Císařskou louku, na Smíchov a pod Tančící dům,“ tak si prostě potřebuje povyrazit.

Mé přistání na Výtoni...

Je to dřina, ale nestěžuju si

Mám svoji práci prostě rád, on to asi člověk nemůže dělat jinak než s láskou. Tady na vodě je všechno tak nějak férovější, jasně nalajnovaný. Já dávám přednost těm větším a ty menší dávají zase přednost mně. Máme rádio, kterým se navzájem informujeme o svých plavebních úmyslech. Jediný, kdo se mi spolehlivě vyhne, jsou labutě. Člověk zkrátka nemůže jen tupě točit kormidlem, ale musí u toho i přemýšlet. Každá plavba je jiná, záleží nejen na lodích okolo, ale i na hladině řeky, na větru, na počtu lidí, které vezu...

Na vodě si člověk užije

Kromě toho, že žádná plavba není stejná, se občas stávají veselé i neveselé situace. Jednou mi třeba vypadlo řízení těsně před jezem a museli jsme se točit na laně – to bylo panečku drámo. Jindy jsme zase projížděli kolem lodi, na které se točil pornofilm – zrovna jsem vezl skupinku turistů a průvodkyně se jim marně snažila ukazovat Vyšehrad, všichni čučeli na tu loď.

No, přijďte se svézt, rád vás uvidím!

Podobné reportáže dělám rád – pokud vás napadne něco, co byste chtěly, abych vyzkoušel, pište to do diskuze, nebo lépe na e-mail: jakub.koci@zena-in.cz. Nápadů není nikdy dost! Určitě se nechám - nebo někdo další v redakci - inspirovat.

Kam dál?

TÉMATA:
DOMA