f46a2c93375cd-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Na první těhotenství si celkem počkala, přestože měla od maturity v plánu být mladou maminkou. Až do svých čtyřiatřicet let. Nejdřív nemohla najít správného partnera, pak s ním řešila složitou bytovou situaci. Jenže když konečně nosila pod srdcem miminko, přišla ve druhém trimestru velká rána osudu. Testy ukázaly příliš velké riziko postižení plodu, takže lékaři doporučili umělé přerušení těhotenství. Její muž i rodina ji do něj tlačili také.

„Vůbec jsem si nedokázala představit, že toho tvorečka, co s ním každý den mluvím, hladím ho přes břísko, dám pryč. Prostě se ho jen tak zbavím. Někde v hloubi duše mi ale bylo jasné, že by v naší společnosti po příchodu na svět stejně jen trpěl. A my s ním. Tak jsem jim na ten potrat kývla. Bylo to něco nepopsatelně hrozného, jak ho vyvolávali. Ne že by se to nedalo vydržet fyzicky, ale moje psychika trpěla jako zvíře,“ svěřuje se Dana, která se po výkonu sesypala. Potřebovala dva týdny dovolenou, než se dokázala vrátit do práce, mezi lidi. Představovalo to pro ni totiž utrpení na druhou.

„Zpráva o mém potratu se šířila rychle klasickou šuškandou. Ale ty pohledy! Kolegové ani nemuseli mluvit. Bylo mi hrozně. A ještě hůř vždy ve chvíli, kdy se našel někdo, ke komu se tahle hrozná informace nedostala. Otázky na termín porodu, jak se těším na miminko nebo jestli už vím, co to bude, mi doslova solily rány solí,“ vzpomíná Dana. Začala se stranit lidí a sociální sítě vůbec neotvírala. Po pár měsících pak přišel další šok. Manžel začal mluvit o dalším pokusu o miminko.

„Vůbec jsem nedokázala pochopit, že to může myslet vážně. Já ještě truchlím po tom v nebíčku a on už myslí na další. Pravda, logicky to dává smysl. Není mi už úplně málo let, takže bych si asi opravdu měla pospíšit. Ale srdce říká něco úplně jiného. Po necelých deseti měsících ještě nedokážu jít dál. A nejen proto, že by mi to připadalo jako zrada našeho prvního miminka. Taky se bojím. Neskutečně moc,“ přiznává Dana obavy, že by se situace mohla opakovat. Nedokáže si totiž představit, že by se i napodruhé něco nepovedlo.

„Představa, že bych tohle musela prožít znovu, mě úplně paralyzuje. Co když máme s manželem nekompatibilní geny a zase to neklapne? Tohle těhotenství bych si tedy vůbec neužívala. Jen bych trnula hrůzou, co se kdy pokazí. A to by pro miminko taky nebylo dobré. Mám totální blok znovu otěhotnět. Manžel mě nechápe, prý musíme jít dál. Lékařka mě uklidňuje, že se tohle prostě stává, a další těhotenství už může být v pořádku. Ale někde uvnitř se tomu zatím bráním. Jen kdyby mě tolik netlačil čas,“ zoufá si Dana, která si pohrává i s představou, že kvůli svým obavám raději zůstane bezdětná.

O vyjádření jsme poprosili psycholožku a mentální koučku Pavlu Köhling:

Dana prožívá velmi těžké období. Ztráta miminka v těhotenství je hluboká a často také osamělá zkušenost. Každý ji prožívá jinak. Dana má právo a čas na zpracování této bolestné události. A bylo by nefér, aby na ni její partner a rodina vyvíjeli tlak. Je v pořádku truchlit a nechat volný průběh emocím, ať už je to smutek, vztek, prázdnota, zmatek.

Protože fáze vyrovnávání, trvá u Dany už nějakou dobu a pravděpodobně si se situací nedokáže sama poradit, bylo by dobré zvážit podporu odborníků. Psycholog nebo terapeut specializující se na perinatální ztrátu může nabídnout bezpečný prostor pro zpracování emocí. Také sdílení s partnerem nebo s blízkými může být léčivé. Někomu pomůže vytvořit si vzpomínku na miminko. Například si schovat ultrazvukový snímek. Pro někoho může být terapeutické něco udělat, nějaký čin nebo nějaký rituál, například zasadit květinu nebo strom nebo také napsat vzpomínkový dopis. Docela efektivně se osvědčují i podpůrné skupiny. Jsou to skupiny, kde se sdružují lidé, kteří prošli podobnou zkušeností. Sdílení s těmi, kteří „vědí, jake to je“, může být velmi úlevné.

Existují také přirozené rozdíly v prožívání ztráty mezi muži a ženami. Možná se podobně trápí i Danin manžel, ale nedává to tak najevo. Někteří muži se snaží být „silní“ a jejich vyrovnávání může probíhat skrze nějakou aktivitu, často fyzicky náročnou. Dana i její partner by měli být k sobě trpěliví. Proces hojení nejde uspíšit. Některé dny budou těžší než jiné. Je důležité být k sobě laskaví a neklást si přehnané nároky nebo časové limity.

0aa2ee25bfff9-thumbnail-Foto-medailonek-cerno-bila.jpgPavla Köhling je psycholožka a mentální koučka. Pracuje jako psycholožka a poradkyně ve Vzdělávacím a poradenském centru v Rakousku.

Současně pomáhá v rámci koučingu s posilováním mentálního zdraví a osobnostním rozvojem dětem i dospělým. 

Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně. Při práci se svými klienty využívá metod rodinné terapie, vychází ze systemického a narativního přístupu a uplatňuje také principy case managementu. 

Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.