Pro mnohé děti je vysvědčení nepříjemnou událostí, z které slabší povahy mají až panický strach. Bojí se, zda budou rodiče spokojení, jestli ocení jejich výsledky, kterými - jak je stále vžité - prokazují vlastně své schopnosti. Kus papíru je pro některé až otázkou života a smrti. Je to správné? A umíme své děti vůbec pochválit a motivovat v dalším vzdělávání?

Kdykoliv je řeč o vysvědčení, vybaví se mi stejnojmenná epizoda z cyklu Spejbl a Hurvínek. Zatímco kamarádka Mánička měla samé biče, tj. jedničky, Hurvínek na tom nebyl nejlépe. A domů se samozřejmě bál, neboť věděl, že jeho dřevěný táta, pan Spejbl, bude zase lamentovat. A nemýlil se.

Ovšem, jaké všechny čekalo překvapení, když vyšlo najevo, že chytrý pejsek Žeryk podstrčil hlavě rodiny jeho staré vysvědčení, které našel ve skříni. Právě tato scénka totiž naprosto přesně vysvětluje, proč v mnoha rodinách vládne zcela zbytečně ve dnech kolem vysvědčení nepohoda. Řada rodičů se snaží skrz své děti kompenzovat svoje vlastní nedostatky, pokud si vůbec pár špatných známek dá nedostatkem nazvat.

škola

V případě, že nemáte doma vyloženého lajdáka a děti školu nezanedbávají, ale naopak se celkem svědomitě celý rok připravují, měli by rodiče jejich snahu ocenit, zvlášť když známka nemusí být vždy vůbec objektivní. Však to dobře známe.

Ilona (35 let): Dárek za snahu?

Vloni jsme se kvůli našemu prvňáčkovi s manželem dost pohádali. Ukázalo se totiž, že se rozcházíme v názoru, zda se za vysvědčení dává dárek, či nikoliv. Zatímco já jsem byla zvyklá, že mi rodiče vždy nějakou drobnost dali jako projevení uznání snahy, on prý nikdy nic za vysvědčení nedostal. Já jsem samozřejmě chtěla pokračovat ve své rodinné tradici, on se o tom odmítal bavit. Nakonec jsem synovi dárek koupila a myslím, že z něj měl skutečně radost. Byla to knížka a vždy teď říká, že to je ta za vysvědčení... Váží si jí více než ostatních.

Kristýna (28 let): Zbytečné starosti

Jako malá jsem vysvědčení nesnášela. Nebyla jsem nadaná na matiku, a tak tomu odpovídaly i známky. Zatímco ze všech předmětů jsem měla skoro samé jedničky, matika vždy byla za tři. Bohužel táta zrovna lpěl na té matice. A nedovedl si nechat vysvětlit, že i když se snažím, tak výsledek je prostě --- dobrý. Zatím mám ještě malé děti, ale doufám, že nepřevezmu rodinnou štafetu a nebudu je peskovat zbytečně za věci, které jim nepůjdou, ale budu umět ocenit jejich přednosti. Jak by mi bývalo pomohlo, když táta ocenil a podpořil moje výtvarné nadání. Nemusela bych třeba bývala absolvovat tak krkolomnou cestu k své současné profesi, kde svůj talent využívám a nikomu nevadí, že jsem neuměla rovnice o dvou neznámých...

A jaký je názor pedagoga a psychoterapeuta?

Odpovídá Jana Divoká:

Jsem učitel, pro kterého by známky vůbec nemusely existovat. Za tím jedním číslem z daného předmětu se totiž skrývají různé věci. Já se dívám na děti jako na individuality. Každé má své silné i slabší stránky, ale každému by mělo být umožněno, aby měl šanci najít svou cestu životem a být na ni spokojený, jak jen to jde. Děti by se měly naučit především učit a ne se stát lovci známek. Spíše než na známky bych se dětí tedy ptala, co je baví, v čem jsou dobré a co by chtěly dál poznávat a naučit se. V tom bychom je my pedagogové i rodiče měli podporovat.

Přečtěte si také:

TÉMATA:
DĚTI