Den, kdy naše děti odloží své školní tašky, se nezadržitelně blíží. Ráno nebudou muset vstávat, učit se a plnit celou řadu povinností. Všichni dobře znáte ten obrázek: ze školy vybíhají rozesmáté děti, mávají vysvědčením, pokřikují, nemohou se rozloučit, i když se na tenhle den tak těšily. Některé z nich jsou ale zamlklé, v očích strach a obavy z reakce rodičů.

Jak bychom jako rodiče měli vysvědčení přijímat? Co dělat, když dítě po prázdninách čeká reparát? O tom a o všem kolem konce školního roku jsem si povídala sředitelkou Pražské pedagogicko–psychologické poradny PhDr. Helenou Hudečkovou.

„V první řadě si uvědomme, že vysvědčení je zakončením celoroční činnosti dítěte, jeho snažení. A že nás o tomto snažení škola průběžně informovala (prostřednictvím sešitů, žákovské knížky, třídních schůzek). A pokud jsme se schůzek nemohli zúčastnit, měli jsme možnost navštívit učitele nebo výchovného poradce. A tak bychom na konci června neměli být překvapeni špatnými výsledky svého dítěte. Nebo mu dokonce hrozit: „Se špatným vysvědčením nechoď domů.“ Z médií víme, jak leckdy taková „doporučení“ končívají. Měli bychom si uvědomit, že vysvědčení, které dítě přinese, je tak trochu i vysvědčením naším. Že známka je informace, jak je na tom vporovnání sostatními ve třídě, nemusí to být vždy klasifikace jeho umění či neumění. Někdy ovšem často funguje u dětí známé „přání je otcem myšlenky“. Dítě doma neřekne, že bude mít špatné známky (ne ve všech školách fungují žákovské knížky), protože samo do poslední chvíle věří, že se mu je podaří zlepšit. Určitě je tu velmi důležitá i role školy, která by rodiče měla na hrozící špatné známky včas upozornit.“

Jak se tedy zachovat, nebude-li vysvědčení zrovna nejlepší?

„V případě neúspěchu - což je ovšem pojem zcela relativní - bychom se měli nad vysvědčením zamyslet a pokusit se najít důvod nezdaru. Zvážit, zda pramení z pohodlnosti, lenosti, z nedostatečné přípravy nebo částečně i z toho, že jsme dítěti v průběhu roku nevěnovali dostatek pozornosti. Nebo snad ztoho, že dítě má spoustu jiných aktivit a na školu „nezbývá“ čas?

Nemáme snad my jako rodiče příliš velké ambice? Nepřeceňujeme naše dítě? Pokusme se bez emocí zamyslet nad tím, zda zdrojem jeho potíží nejsou rozumové schopnosti, zda je při případném větším úsilí, píli a učení opravdu schopno dosáhnout lepších výsledků.

Pro někoho je i trojka dobrá známka a čtyřka signálem, že něco není v pořádku. V případech školního selhávání (případně propadání) by rodiče s dítětem měli vyhledat odbornou pomoc a poradit se o tom, jaké jsou pro něj nejvhodnější výchovné a výukové metody, případně jaký typ školy je pro něj nejlepší.

Není-li učení potomkovou nejsilnější stránkou, možná s pomocí psychologa odhalíme oblasti, v nichž může být úspěšný. Křik, scény, výčitky a nepřiměřené tresty za špatné vysvědčení nic neřeší.“

A co dělat, když už se pětka odvrátit nedá a naše dítě čeká po prázdninách opravná zkouška neboli reparát?

„Rozhodně by se dítě nemělo učit celé dva měsíce a zcela určitě ne na začátku prázdnin. Není třeba dítě trestat zrušením prázdninových radovánek, vždyť reparát je pro něj sám o sobě dostatečným trestem. Odpočinek je nutný a první měsíc by mělo dítě mít opravdové prázdniny jako jeho úspěšnější vrstevníci.

Sučením je nejlépe začít až vsrpnu.Vprvní řadě je třeba si udělat plán, jak se bude učit. Snažit se reálně odhadnout, kolik času bude potřebovat, kolik hodin denně je schopno se učit, vkterou denní dobu. To je u každého velice individuální. Počítat stím, že doba, kdy se bude schopno učit, může být kratší, než si samo dítě myslí.

Není od věci poradit se sučitelem, domluvit se o rozsahu látky, zníž bude při opravné zkoušce dítě zkoušet. Pro dítě je to rozhodně lepší a reparát pro něj nepředstavuje krok do neznáma, zbaví se strachu (bojíme se přece vždy něčeho, co neznáme), a tím i dalších možných komplikací.

Měli bychom si jako rodiče při hodnocení svých ratolestí uvědomit, že nejde o život, jde pouze o známky, a pokud se už stala chyba, dá se ještě opravit.

Všichni přece chceme pro dítě to nejlepší, jen zdaleka ne vždy sami víme, co to vlastně je.“

Pražská pedagogicko-psychologická poradna, Ohradní 20

www.pppp.cz