Když jsem byla malá, milovala jsem indiánské příběhy. Knížky Karla Maye jsem doslova hltala, ačkoliv Old Shatterhanda jsem nesnášela a většinou jsem fandila „záporákům“. Mým dětským snem bylo stát se jedním z takových hrdinů - žít na Divokém západě, krotit mustangy, bojovat s medvědy dýkou a především dokázat tomu „nafoukanému mizerovi“ Old Shatterhandovi, že i člověk, který stojí proti němu, může být odvážný a šlechetný. Vrátit mu tu jeho věčnou „laskavost“, která mě pokaždé dokázala rozzuřit.

 

Toužila jsem po tom prohánět se horami Kurdistánu a pouští žhavé Arábie v sedle koně rychlejšího než vítr, účastnit se bojů o pískem zaváté pevnosti i srážek v horských průsmycích. Ve svých dětských snech jsem nebyla vždy vítězem, a zdaleka ne hlavním „hrdinou“, ale porážky jsem nesla „statečně“ a svým velitelům, šejkům či indiánským náčelníkům sloužila věrně.

Jak jsem rostla, zajímala jsem se čím dál tím víc o světy, které mě tolik fascinovaly, o to, jaké jsou doopravdy. Ale ani jejich drsnost mě neodradila od snů. Posledního Mohykána jsem četla několikrát, stejně jako Tecumseha, a i když jsem věděla, že tenhle svět zmizel dávno v minulosti, nepřestávala jsem o něm snít. A pak jsem narazila na Pána Prstenů.

Jako malým nám máma četla Hobita, ale až Pán Prstenů mě skutečně uchvátil. Hrdinou mých snů byl vždy Boromir, statečný, věrný Gondoru víc než svým druhům, lidský, a proto chybující. Toužila jsem po tom najít skrytou bránu do světa Tolkienových příběhů, být alespoň malou částí velké legendy, alespoň jedním z bojovníků v Helmově žlebu, jedním z jezdců na rohanských pláních. Nechtěla jsem být hrdinou, ale žít ve světě hrdinů a moci jim alespoň na okamžik stanout po boku. Zamilovala jsem se do velkých příběhů a chtěla jsem být jejich součástí.

Jak jsem rostla, lákal mě čím dál tím víc svět ještě o něco tvrdší a reálnější. Učila jsem se, přečetla jsem o něm, co se dalo, studovala jsem ho - zvyky, historii, mentalitu lidí. Mým vysněným světem se zkrátka stal ranný a vrcholný středověk. A ten jím i zůstal.

Nejsem snílek, který by nikdy nepřespal v zimě mezi chladnými zdmi hradu, nekroutil se s otlačeným zadkem v sedle několik dní nebo nedržel v ruce meč. Vím, že středověký svět byl tvrdý, že se v něm snadno a rychle umíralo a ještě snáz mohl člověk skončit jako mrzák a žebrák. Vím, že úděl ženy nebyl lehký, ale také vím, že je to doba, kdy se ještě dala překračovat pravidla - kdy se chudý rytíř pořád mohl stát velkým pánem a žena mohla obléci zbroj. Jistě, povedlo se to jedné z tisíců, ale ta možnost tu byla. Vím, že mnoho z těch, kteří se vydali na křížovou výpravu, nikdy nedošlo ani do Arábie, natož do Jeruzaléma, a stejně bych chtěla stát v Clermontu, volat „Deus le volt!“ a připínat na šaty kříž z rozervaného plátna.

Ale to jsou jen sny. Ať už je můj vysněný svět jakýkoliv, má málo společného s tím současným a je lhostejné, jestli je ztracen v minulosti nebo v říši fantazie - nikdy se do něj nepodívám. Už dávno neočekávám, že najdu ztracený stroj času nebo tajemnou bránu mezi dvěma padlými menhiry. Ale čas od času o tom ještě pořád sním...

 

Jaký je Váš vysněný svět?
A sníte o něm pořád?
Změnily se Vaše sny od dětství?
Přála jste si být Popelkou nebo Rybanou?
Chtěla byste žít ve Star Treku nebo ve světě upírů a vlkodlaků?
Nebo máte realističtější sny?
Stačilo by Vám, aby lidé byli laskavější?
Nebo chcete mít malý domek, milujícího muže a kupu dětí?

Nebojte se snít! Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz a vyhrajte!

Reklama