Naštěstí to byl jen ošklivý sen
Příhoda, pro kterou nemám logické vysvětlení, se mi stala předminulý podzim, pár týdnů před tátovými sedmdesátinami. Měla jsem příšerný, ale hlavně velice sugestivní sen: přijela jsem za tátou, na kamnech bublala polévka, ale on v chalupě nebyl. O chvíli později přišel - sekal trávu králíkům. Když jsme poobědvali, zašli jsme do stodoly, ve které choval zvířata. Pomyslela jsem si, že by bylo nejlepší tuhle ruinu zbourat, ale mlčela jsem, protože už mockrát jsme se kvůli tomu pohádali. Jakmile jsem se s košíkem trávy vydala ke králíkárně a táta k chlívku s čuníkem, ozvalo se zvláštní zapraskání a pak velká, dutá rána. Vyděšeně jsem vykřikla – ze střechy se uvolnil silný, shnilý trám a spadl přímo na tátu. Ležel na zemi, obličej měl nepřirozeně bílý a vedle jeho hlavy se tvořila kaluž krve. Probudil mě můj křik, a když mi došlo, že to byl jen sen, úlevou jsem se rozbrečela.
5bc9b102c78ccobrazek.png
Ze svého chování jsem byla zmatená
Hned ráno jsem tátovi zavolala, a jakmile hovor přijal, spokojeně jsem se usmála. Chvíli jsme si povídali a rozloučili se s tím, že se jako vždy uvidíme v sobotu. S úlevou jsem odjela do práce. Jenže okolo desáté hodiny jsem začala být příšerně nervózní, srdce mi tlouklo jako o život a já nechápala, co se to se mnou děje. V momentě, kdy kolegyni spadl šanon, a já sebou úlekem trhla, jsem VĚDĚLA, že tátovi hrozí nebezpečí a můj sen byl varováním! Vyťukala jsem jeho telefonní číslo, jenže mobil měl hluchý. Zase ho nenabil! Vyhrkla jsem na kolegyni, že si beru půl dne dovolené, skočila do auta a ujížděla za tátou. Ale i přes velké obavy jsem byla rozpolcená. Já, která se těm, kteří věří na „duchařiny“, vysmívala, jsem se nechala zviklat snem! Šlápla jsem na brzdu a prudce odbočila na polní cestu. Když jsem se chtěla otočit, jakoby moje ruce někdo vedl – proti svému rozhodnutí jsem dala pravou směrovku a v cestě pokračovala.

Ještě že jsem věděla, co se bude dít
Jakmile jsem přijela k chalupě, zatroubila jsem a vběhla dovnitř. Dveře byly odemčené, v kuchyni na kamnech stál hrnec horké polévky, takže bylo jasné, že otec musí být poblíž. Vzápětí jsem uslyšela tátovo volání, že byl nasekat trávu pro králíky. S úlevou jsem ho objala, a když se mě zeptal, jak to, že nejsem v práci, zalhala jsem. „Byla jsem služebně nedaleko, proto jsem se u tebe zastavila.“ Spokojeně přikývl a nalil plné talíře výborné bramboračky. Když po obědě řekl, že zajde do stodoly a nakrmí zvířata, hrůzou se mi podlomila kolena a do nejmenších detailů jsem mu převyprávěla svůj ošklivý sen. Překvapeně se na mě podíval, ale přiznal, že ve stodole už pár fošen spadlo a slíbil, že co nejdřív s chlapy z vesnice dohodne její zbourání. Zavrtěla jsem hlavou s tím, že to už by mohlo být pozdě a navrhla, abychom ze stodoly zvířata přestěhovali hned. Otec se na mě dlouze zadíval a přikývl. Vešli jsme do stodoly a táta se vydal – stejně jako ve snu – k chlívku s čuníkem a já ke králíkárně. Když jsem uslyšela zvláštní zapraskání, věděla jsem, co bude následovat. „Utíkej! Rychle běž pryč!“ zakřičela jsem, co mi hlasivky dovolily. Otec polekaně popoběhl a na místo, kde před pár vteřinami stál, dopadl silný, shnilý trám...
 
O pár dní později táta nechal stodolu zbourat a měsíc na to oslavil sedmdesáté narozeniny. Otec se těší skvělému zdraví a pokaždé, když za ním přijedu, se ptá, o čem se mi zdálo. Neumím si vysvětlit, kdo nebo co mi pomohlo tátu zachránit, ale už věřím, že mezi nebem a zemí něco skutečně existuje!

Reklama