Foto: Se svolením Martiny Field-Klisović
Co jste slyšela a co jste věděla o České republice, než jste sem přijela?
Můj první kontakt sahá hodně do minulosti, když jsem byla dítě poznala jsem Českou republiku přes Krtečka a Pata a Mata.
Ach, to je hezké.
Ano, vyrůstala jsem s těmi pohádkami a moc jsem je milovala a představili jsme je i našim dětem ještě dávno předtím, než jsme se přestěhovali do Prahy. Takže jsou stále oblíbenými pohádkami celé rodiny. A samozřejmě později jsem poznala vaši literaturu, ve škole jsme četli Čapka, vzpomínám si také na Kafku. Kundera přišel na řadu později, když jsem byla trochu starší. Znám také českou kinematografii, Menzelovy filmy jako "Ostře sledované vlaky" a později jsem objevila Formana, "Hoří, má panenko," což je můj oblíbený film. Nejraději mám ale film "Amadeus," který je stále jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Myslím, že to byly mé první takové opravdové zážitky, ale je to už dávno.
A slyšela jste něco o Češích, na co jste se připravovala?
Ano, jsem Chorvatka a vyrůstala jsem na dalmatském pobřeží ve Splitu. Takže si pamatuji, že Češi jezdívali v létě a byli velmi uvolnění a rádi trávili čas v přírodě. Myslím, že to tak je pořád. Češi stále hodně navštěvují v létě Chorvatsko. A Chorvati zase jezdí do Prahy a České republiky v zimě a na podzim. Je to taková sezónní výměna.
Foto: Se svolením Martiny Field-Klisović
Takže když jste zjistila, že pojedete do České republiky, těšila jste se?
Velmi. Když jsme se připravovali na odchod z našeho předchozího působiště, pečlivě jsme zvažovali své možnosti.
Kde to bylo?
To bylo, když byl Mat velvyslancem v Bosně a Hercegovině, takže v Sarajevu. Bylo to před pár lety. A vážně jsme zvažovali několik možností po celém světě, ale velmi rychle jsme si uvědomili, že Praha by byla úžasné místo pro život. Oba jsme Prahu znali už dříve. Oba jsme cestovali, jako turisté i pracovně, ještě předtím, než jsme se poznali. Oba jsme k Praze měli hezký vztah. Pak jsme sem přijeli, abychom zjistili, jestli by to pro nás, jako rodinu, fungovalo. Máme dva mladé syny, je jim nyní 11 a 14 let. Když jsme přijeli, bylo jim 9 a 12. A velmi rychle jsme si uvědomili, že to je místo, kde bychom opravdu chtěli žít. Měli jsme obrovskou radost, když byl Mat jmenován velvyslancem v Praze. Musím říct, že všechna naše přání a naděje na vytvoření domova se nám tu skutečně splnila. Nevím, jestli je to pro vás jako pro Čechy zřejmé, ale Praha a Česká republika jsou neuvěřitelně příjemné místo k životu. Je tu bezpečno, čistý vzduch. Je zde spousta věcí, do kterých se můžete zapojit, ať už pro nás dospělé nebo pro naše děti.
Vaše děti s vámi také cestují každých pár let na jiné místo. Jak zvládají časté stěhování?
Tohle je součást našeho života a jako rodina se na to poctivě připravujeme. Pracujeme na tom, aby náš nový domov byl opravdovým domovem. Měli jsme zatím štěstí na naše působiště. Naši chlapci jsou spokojení. Byli šťastní až dosud, kdo ví, co přinese budoucnost, ale jdou do toho dobrodružství s námi. Mají jeden druhého. Jsou si navzájem nejlepšími přáteli. Ale díky dnešním technologiím není tak těžké udržet kontakt také s ostatními příteli. A pracujeme na tom, aby kontakty zůstaly živé. Měli jsme tu spoustu návštěv od přátel z předchozích míst.
Musela jste se také trochu naučit česky? Protože vím, že váš manžel komunikuje česky, slyšela jsem ho.
Ano, Mat musel kvůli práci. Já jsem nemusela, ale trochu jsem se učila. Nemůžu říct, že jsem nejlepší studentka, ale rozhodně se neztratím. Měla jsem to snazší, protože jsem rodilá mluvčí chorvatštiny. Je tu hodně podobností, ale i pár výrazů, které mohou zmást, což je zábavné porovnávat. Ale jinak si myslím, že je důležité jako host v cizí zemi naučit se alespoň základy jako znak úcty. A to jsem také udělala. Ale hodně lidí mluví anglicky, je to snadné se domluvit.
Vaše děti se učí vždy místní jazyk? Jsou přece mnohem flexibilnější na nové řeči.
Jsme bilingvní rodina, ale naše děti většinou chodí do mezinárodních škol. Tady navštěvují britskou mezinárodní školu a mluví hlavně anglicky. Jejich spolužáci jsou Češi, Jižní Korejci, Kanaďané. A dneska je pro všechny společným jazykem angličtina. Můj mladší syn mi občas říká "maminko", protože mu to v češtině přijde moc roztomilé.
Je něco, co jste si tu oblíbila?
Opravdu si vážím pražské MHD. Mám pocit, že je takovým nenápadným hrdinou našich každodenních životů. Snažíme se co nejméně jezdit autem, pokud to není nutné, a najít cestu veřejnou dopravou. A to je v Praze velmi snadné, což jinde nebylo vždy možné. V Brazílii, když jsme tam žili, veřejná doprava prakticky neexistovala. Ve Spojených státech, kde jsem dřív žila, veřejná doprava není prioritou. V Praze je to opravdu neuvěřitelně snadné. Upřímně, skoro vůbec nepoužíváme auto a jsme za to moc rádi. Naše děti jezdí každý den samy do školy hromadnou dopravou. Taky to máme rádi, jezdíme všude. Tramvaje, metro, autobusy, prostě všechno. Akorát trolejbusem jsme ještě nejeli.
A měli jste už čas cestovat po České republice? Máte nějaké oblíbené místo?
Ano, cestovali jsme, ale pořád máme dlouhý seznam míst, která chceme vidět. Ale jedno oblíbené místo mám hned. Adršpach, tam to bylo vážně dechberoucí.
To je krásné místo.
Měli jsme tu kamarády z Velké Británie, a tak jsme si řekli, že by to chtělo nějaký dobrodružný výlet. Kamenné město nás nadchlo. Navštívili jsme už předtím Český ráj a nějaké další skalní útvary v té oblasti, ale Adršpach byl prostě něco úplně jiného. Bylo to jako z jiného světa. Chystáme se teď do Česko-saského Švýcarska? Už se moc těšíme, obzvlášť v tomhle ročním období, kdy je všechno nádherně barevné.
A co česká jídla, máte nějaké oblíbené? Je to přece jen specifická, docela těžká kuchyně.
Ano, tradiční české jídlo je opravdu takové „pořádné“. Jde cítit, že jsme uprostřed Evropy, v mírném klimatu. Mám moc ráda kulajdu. To je asi mé nejoblíbenější a také tatarák. Už jsme ho měli v různých restauracích, a dokonce nám ho někdy připraví i kuchař v rezidenci. Je to výborné jídlo, když máte rádi maso.
Když jedete do Česko-saského Švýcarska, možná si přivezete nějaké houby na kulajdu..
Doufáme, dokonce máme v plánu jít poprvé na houby a půjde s námi průvodce. Ani já ani manžel se v houbách nevyznáme, ale doufáme, že si nějaké přineseme a něco z nich uvaříme, i kdyby to měla být jen omeleta. Vaříme rádi hlavně o víkendech, protože v týdnu máme hodně akcí a kuchař v rezidenci nás v tomto ohledu zastoupí.
Foto: Se svolením Martiny Field-Klisović
A máte nějaké své speciality v kuchyni? Třeba něco z chorvatské kuchyně?
Ani ne, nejsem v tom moc patriot. Oba máme moc rádi ryby, ale ty nám tu trochu chybí. Ovšem v tomhle počasí není nic lepšího než dobrá polévka.
Po čem se vám nejvíc stýská? Je to Británie nebo Chorvatsko, co vám chybí?
Nejvíce nám chybí rodina a přátelé. To je vždycky to nejtěžší na tomto stylu života. Taky mi chybí být u moře, ať už je to Středozemní moře nebo třeba Atlantský oceán.
Jaké máte povinnosti jako manželka velvyslance?
Oficiální povinnosti nejsou, i když dřív to bývalo jiné, třeba v 60. a 70. letech. Tehdy se i role velvyslancovy manželky hodnotila. Dnes to tak není, ale je to týmová práce. Naším úkolem je budovat mosty mezi Velkou Británií a Českou republikou.
Váš manžel je hodně vidět a je u nás dost oblíbený. Nenapadlo vás se také zapojit více veřejně?
Já ne. Tradičně se diplomacie často vnímala jako něco, co se děje za zavřenými dveřmi a nebývá široce medializováno. Veřejná diplomacie je však velmi důležitou součástí této práce. To znamená častěji a více veřejně vystupovat. Nejde jen o to udělat dobrý dojem, ale skutečně mluvit o zájmech Spojeného království, podporovat zájmy Spojeného království nebo jakékoliv jiné země. To je vlastně úkolem veřejné diplomacie, podporovat tyto zájmy veřejně a šířit je. A sociální média, která jsou poměrně novým nástrojem, jsou jen jednou z možností. Dříve to byla tradiční média, televize nebo tisk. Ale v dnešní době jsou sociální média velmi užitečným nástrojem pro podporu těchto zájmů, pro budování vztahů a mostů, o kterých jsem mluvila, a také pro prosazování zájmů Spojeného království v dané zemi, což je ve své podstatě součástí této práce.
A jaká byla vaše původní profese?
To je zajímavé, sama jsem pracovala jako diplomatka v chorvatské zahraniční službě. Teď jsem vlastně i já součástí toho diplomatického životního stylu, díky Mattovi a jeho práci.
A co vás baví dělat ve volném čase? Jak trávíte čas, když si můžete odpočinout?
Miluji poznávat nové věci. Myslím si, že když chcete budovat vztahy a rozumět místní kultuře, je důležité poznávat místo, kde žijete, a chápat místní lidi. Fascinuje mě architektura, design a umění, takže se ráda vydám třeba po stopách Adolfa Loose nebo poznávám české sklářství.
Foto: Se svolením Martiny Field-Klisović, Libor Galie
Pražská architektura a umění vás musela nadchnout!
Ano, to rozhodně! Ale často se vydám i na výlety, třeba do Jablonce nad Nisou za tradičními sklářskými výrobky nebo na Designblok, kde obdivuji nové trendy. Praha je samozřejmě neuvěřitelně inspirativní.
Jak často se vracíte domů?
Do Británie se dostaneme tak třikrát do roka, do Chorvatska tak dvakrát. Ale díky tomu, že žijeme v Praze, za námi často jezdí přátelé, kteří chtějí město poznat. Moc rádi jim pak ukazujeme, co na Praze milujeme.
A co Vánoce? Ty jsou za rohem, tak kde je budete trávit? Máte přece kořeny v Británii, Chorvatsku a teď i v Praze…
Rádi si vytvoříme Vánoce s tradicemi ze všech těchto míst. Přidáme něco britského, něco chorvatského a také trochu českých tradic. Minulý rok jsme zůstali na Vánoce v Praze, a dokonce jsme poprvé ochutnali kapra s bramborovým salátem a bylo to výborné.
Kapra ve vaně jste ale asi neměli, že?
Kdepak! Ale kapr nám chutnal, takže to byl skvělý zážitek.
Slyšela jsem, že se podílíte na charitativním vánočním trhu. Jak jste se k tomu dostala?
Jsem členkou Diplomatické asociace manželů a partnerů a jednou z našich tradičních akcí je právě Mezinárodní charitativní trh. Organizuje se už přes dvacet let a je to akce, kterou spojenými silami připravují diplomaté z téměř padesáti zemí světa pro českou veřejnost. Bylo by skvělé, kdyby přišli a ochutnali místní dobroty, užili si program nebo si zkusili tombolu.
Foto: Se svolením DSA
A co se dá na trhu koupit? Máte stánky s dárky, nebo třeba i s občerstvením?
Každá země se snaží představit své nejlepší produkty. K dispozici jsou různé pokrmy a nápoje, které byste v Česku běžně nesehnali, ale také krásné řemeslné výrobky a vystoupení. Máme program samozřejmě i pro děti a tradiční tombolu, která bývá velmi štědrá.
A tombola stojí 100 korun, že?
Ano, kromě nákupů si mohou lidé také koupit lístky do tomboly, nebo třeba vydražit podepsaný dres kanadského národního hokejového týmu v aukci! Cen od štědrých partnerů máme opravdu hodně, minulý rok vyhrával téměř každý čtvrtý lístek. A jsou to úžasné ceny, mnohdy ručně vyráběné, kvalitní vína nebo hračky pro děti. A všechny výdělky z akce jdou na české charitativní organizace, které pomáhají znevýhodněným dětem a mladým lidem. Jsme opravdu vděční za tu možnost pomáhat.
Je to nádherná myšlenka, věřím, že spousta lidí přijde.
Doufáme v to a moc se těšíme. Vstupné je pouhých 150 korun a veškerý výtěžek z něj jde také na charitu. Srdečně zveme nejen všechny vaše čtenáře, aby se k nám připojili s celou rodinou a přáteli 1. prosince v kongresovém centru a užili si den plný zábavy a podpořili dobrou myšlenku akce!
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář