V předchozích dnech jsem se v diskusi k jednomu ze zdejších článků strašně rozhorlila. Zmínila jsem se o chování některých lidí, jejichž projevy mě dohání k šílenství.
Mám na mysli ony osoby, které nedokáží jednat přímo. Když je něco žere, nepřijdou a neřeknou na rovinu: „Mám proti vám to a to...“ nebo „Nemohli bychom se dohodnout na tom a na tom...“
Ne. To oni neumí. Jejich projevy jsou plné neupřímnosti a úskoků.
Tito lidé se útrpně snaží navenek vypadat pohodově a klidně, avšak pokaždé, když kolem nich projdete, máte pocit, že se o vás otřela tichá výčitka. Co jste „provedli“ většinou vůbec netušíte, můžete se domýšlet jen z jejich povzdechů a sem tam po okolí ukápnutých jedovatých slinek (sousedi, rodina, místní obchod...).

Jedna taková žena bydlí i v domě, kam jsme se před rokem a půl přestěhovali. Od začátku jsem jí nebyla sympatická, to vím, ale netušila jsem, že by mezi námi mohl vzniknout konflikt. Já jsem zvyklá řešit problémy na rovinu, když něco říkám, tak to myslím přesně tak, jak mluvím. Žádné další tajenky, žádné návodné otázky k domýšlení mých pocitů, prostě řeknu, co mám na srdci. Občas v záchvatu upřímnosti plácnu i něco netaktního, i to se bohužel stane, avšak nesnažím se lidem záměrně ubližovat nebo škodit...
Tato sousedka bydlí přímo pod námi. A co čert nechtěl, já ji vyplavila.

Stalo se to tak: Na našem sídlišti právě vyměňovali uzávěry teplé vody. Ulice i trávníky rozkopané, všude hromady panelů a hlíny, neoznačené výkopy... Veřejné osvětlení nefungovalo. Ten den vůbec nebylo hlášeno, že nepoteče voda. Ale stalo se, už od čtrnácté hodiny z kohoutku nevypadla ani kapička.
Večer mi volal manžel, že za chvíli vystupuje z vlaku, zda bych nepřijela na nádraží, ať nemusí kličkovat potmě mezi zákopy. Jako správná slepice jsem na sebe hodila bundu, div jsem se nepřetrhla, jenom aby na mě dlouho nečekal. Těsně před odchodem jsem vletěla na WC a učinila automatický pokus o opláchnutí rukou, avšak v trubkách jenom zlověstně zahučelo a - nic.

Vyběhla jsem z domu směrem k autu, netušíc, že páková baterie zůstala v poloze „nahoře.“ (Jak já proklínám tyhlety páky! Zlaté české kohoutky! S tímhle nejde naštelovat ani optimální teplota vody, buď je to moc horké, nebo zase ledové...)
Nebudu to zdržovat, krátce po mém odchodu vodu zapnuli. Než jsme přišli domů, byla už předsíň plná vody, která se ležérně rozlévala do pokojů. Umývadlo chrlilo tekutinu jako vodopád, pes stál uprostřed té spouště a častoval nás pohledem tak káravým, že by lepší nevysekla ani zmiňovaná sousedka...
Škody u nás nebyly tak hrozné. Na několik místech odchlíplé lino, trošku pokroucená plovoucí podlaha a mokrý koberec v komoře pod pračkou. Říkali jsme si, že se voda nemusela o patro níž vůbec dostat, vždyť jsme onen malér zlikvidovali poměrně rychle. Ale voda protekla.

Manžel dopoledne odjel, tak jsem o finančním odškodnění začala vyjednávat sama. Sousedka má dospělého syna, docela sympatického. Ráno přišel nahlásit, že se jim na stropě udělalo několik flíčků. Šla jsem se tedy podívat na „místo činu“ - asi tři mokré stopy v přesíni a pár fleků ve spáře stropu nade dveřmi obou pokojů. Naštěstí se voda nedostala do druhé části bytu, který nedávno zrekonstruovali. To se mi ulevilo.
Chlapec prohlásil, že pokud se neodchlípnou tapety, budou chtít pouze oškrabat a vymalovat oba stropy. Souhasil, že kdyby se někde ještě něco objevilo, nebo začaly odpadávat tapety, tak mi dá vědět.
A také že bude záležitost řešit se mnou, protože manžel je jednak většinu dne pryč, jednak jsem ho vyplavením dost rozzlobila, tak bych raději, aby na tu nehodu v tichosti zapomněl. Já uhradím škody, sousedi mi dají na vědomí na kolik si stropy cení a všichni budeme spokojení.
Za vzniklou situaci jsem se omluvila nejen jemu, ale i sousedce, kterou jsem druhý den potkala vytírat schody. Její reakce byla typická - mlčela a tvářila se jako kysané zelí. Prý se mnou záležitost dořeší syn.

Od nehody jsem s chlapcem několikrát mluvila a vyzvala ho, ať řekne, jakou částku si představují jako odškodné. Avšak odpověď do dnešního dne nepřišla. Po čtvrté výzvě k určení částky vysvětlil, že budou pokoje předělávat až na jaře.
Zdůraznila jsem, že chci záležitost vyřešit hned, ne až na jaře. Vždyť do té doby se může stát mnoho věcí, za které neponesu odpovědnost já. Nerada bych platila rekonstrukci druhé části jejich bytu, která se sveze na to, že jsem je před půl rokem vyplavila!
Prý tedy v nejbližších dnech povolají malíře, který škody prohlédne a vyjádří se, kolik by oprava stála.

Jenomže uběhly skoro tři měsíce a nic se neděje. Paní mě normálně zdraví (a šklebí se), jako by se nic nestalo, a tiše vyčkává. Má na mě svůj názor, který neprozradí. Před několika dny jsem se například dozvěděla, že já a pes podle ní nosíme do domu na botech špínu (samozřejmě mi to řekl někdo jiný).
Nepřijde za mnou, nepromluví si, nic neřeší. Jenom si myslí.

Na jednu stranu mě moc mrzí, že jsem jinému způsobila škodu, avšak byla to nehoda, ne záměr. Své kroky k nápravě jsem učinila. Ale už mě to pomalu přestává bavit. Pokud si o částku neřekne do konce roku, naštvu se a nedostane nic. Nehodlám udržovat sousedské vztahy za každou cenu.

Co byste, milé čtenářky, dělali na mém místě vy?


Pokusili byste se znovu vyjednávat s vědomím, že sousedka je osoba neupřímná, která proti vám bude mít vždycky něco v záloze?

A pokud by si na jaře najednou vzpomněla, že chce od vás peníze za škodu, která vznikla v září, zaplatili byste ji?   

                               
Reklama