ex.jpg
Foto: Shutterstock

Oba démonologové prý od útlého věku vykazovali jistý druh nadání pro vnímání nadpřirozených jevů. Edward Warren Miney se narodil 7. září 1926. Už od mládí byl samoukem, vše, co později ve své velmi netradiční profesi využil, se naučil sám. Svou ženu Lorraine Moran potkal při své brigádě v divadle, kde pracoval jako uvaděč. To jim bylo pouhých šestnáct let. Ovšem velice brzy zjistili, že je spojuje mnohem více, než je fyzické zalíbení. Lorraine Rita byla prý od mala velmi schopným médiem a měla znaky jasnovidectví.

Společně Warrenovi založili v roce 1952 společnost New England Society for Psychic Research pro odhalování paranormálních aktivit. Společně vyřešili okolo deseti tisíc případů posednutí démonem či napadení nelidskou entitou. Jeden z jejich neznámějších případů je posednutá panenka Annabelle.

Čtěte také: Vraždící panenka Annabelle skutečně existovala. Od své filmové předlohy se dramaticky liší

Sama Lorraine říkala, že právě Annabelle je ze všech podivných předmětů, které střežili ve svém domě ta, které se bojí ze všeho nejvíce. Přestože se nikdy přímo nepodařilo dokázal, že byla panenka zodpovědná za nějakou vraždu, její případ je beze všech pochybností velmi děsivý a racionálním myšlením nevysvětlitelný.

Případ rodiny Perronových
Tomuto případu se dostala velká mediální pozornost především s premiérou filmu V zajetí démonů, který mapuje děsivé a paranormální aktivity v jednom starém rodinném domě na Rhone Islandu. Sama Lorraine Warren byla odbornou konzultantkou při natáčení a osobně dohlédla na to, aby se film co nejvíce přiblížil realitě.

V lednu 1971 se rodina Perronových přestěhovala na velký statek v Harrisville na Rhode Islandu, kde si Carolyn, Roger a jejich pět dcer začali všímat podivných věcí, které se dějí téměř okamžitě poté, co se nastěhovali. Začalo to nenápadně. Carolyn si všimla, že koště zmizelo, nebo že se samovolně pohybuje z místa na místo. Slyšela zvuk, jak něco škrábalo o konvici v kuchyni, když tam nikdo nebyl. Uprostřed nově uklizené podlahy v kuchyni našla malé hromádky hlíny. Rovněž se celým domem začal šířit nepříjemný zápach, který připomínal zkažené maso, což je jeden z neklamných znaků přítomnosti démona. Navíc si především mladší dcery začaly ztěžovat na přítomnost duchů i na to, že s nimi komunikují a vyhrožují jim smrtí.

Matka Carolyn se zajímala o historii celého domu a zjistila, že osm předchozích majitelů tu zemřelo za podivných a tragických okolností. Několik dětí v minulosti zde žijících se utopilo v nedalekém potoce, jedno bylo zavražděno a několik z nich se oběsilo na půdě. Krátce poté Carolyn tvrdila, že ji v noci navštívila žena v šedém, které visela hlava na boku. Žena jí řekla, aby odešla, jinak bude vyhnána zkázou a temnotou. Po poradě s démonology Edem a Lorraine Warrenovými, které na doporučení vyhledala, nabyla přesvědčení, že žena, která ji pronásleduje, je duch Bathsheba Thayer.

Bathsheba Thayer žila na statku v 19. století a měla čtyři děti, z nichž tři zemřely. Byla obviněna z toho, že obětovala nemluvně Satanovi tím, že je bodla jehlou do krku. Důkazy posednutí, ale nemohly u soudu obstát. Když Carolyn utrpěla záhadnou bodnou ránu do nohy, která se zdála být podobná té, která zabila nemluvně, Lorraine Warren konstatovala, že si Bathsheba vzala své pletací jehlice do hrobu a používala je při strašení.

Jedna z dcer Andrea Perron v rozhovoru řekla: „Ať už byl duchem kdokoli, vnímala se jako paní domu a nesnášela konkurenci, kterou moje matka představovala.“ Warrenovi si následně promluvili s každým členek rodiny o tom, co se v domě děje. Provedli seanci s rodiči v suterénu. Lorraine nikdy veřejně nemluvila o tom, co se stalo během rituálu. Jen se zmínila, že mnoho věcí, které tam viděla, jí silně otřáslo.

Andrea – nejstarší dcera - tvrdila, že se během toho vkradla do sklepa. Následně pak popsala, co viděla a slyšela. „Moje matka začala mluvit jazykem, který není z tohoto světa, hlasem, který jí nebyl vlastní. Její židle levitovala a následně byla jakousi neviditelnou sílou vržena přes místnost," řekla. Lorraine se začala obávat, že si démon vybral právě matku Carolyn a jeho cílem je posednout ji a donutit, aby také zabila své vlastní dítě, jako matky, které dům obývaly předtím. Podle výpovědi rodiny však přítomnost cizích entit nezmizela ani po exorcistickém rituálu, který provedl Ed navzdory tomu, že vymítání by měl provádět pouze kněz. Všechny Perronovy děti, které jsou nyní již dospělé, jsou stále traumatizované a neradi se o zkušenostech s démony baví. Prý je stále spousta věcí, o kterých nikdy nedokázaly promluvit. Pozitivní alespoň je, že po odstěhování rodiny paranormální aktivity v domě ustaly. Podle současných majitelů se již jedné o zcela běžný dům.

Proces s Arnem Johnsonem
16. února 1981 Arne Cheyenne Johnson smrtelně ubodal svého domácího Alana Bona – a pak řekl, že ho k tomu přiměl ďábel.

Zpočátku se vražda Alana Bona zdála být zcela přehledným případem. Policii bylo jasné, že 40letého pronajímatele zabil jeho nájemník Arne Cheyenne Johnson během násilné hádky. Rodina snoubenky Arneyho však trvala na tom, že je Johnson nevinný a že v případě posednutí démonem mluví pravdu. Byli tedy opět osloveni Warrenovi, aby pomohli policii při vyšetřování.

Před vraždou byl Johnson podle všeho běžný teenager bez trestního rejstříku. Ale podivné události, které skončily vraždou, údajně začaly o měsíce dříve. Johnson na obhajobu v soudní síni tvrdil, že zdroj všeho tohoto utrpení začal u 11letého bratra jeho snoubenky Debbie Glatzel. V létě roku 1980 Debbin bratr David tvrdil, že se opakovaně setkal se starým mužem, který mu vyhrožoval. Johnson a Glatzel si nejprve mysleli, že má David jen bujnou fantazii. Údajná setkání však pokračovala, byla stále častější a násilnější.

David se probouzel s hysterickým pláčem a popisoval hrůzné vize muže s velkýma černýma očima, hubeným obličejem se zvířecími rysy, špičatýma ušima, rohy a kopyty. Byl ve svých vyprávěních tak přesvědčivý, že rodina požádala kněze z nedalekého kostela, aby požehnal jejich domovu – bez úspěchu. Ba naopak začal malý David trpět šílenými záchvaty vzteku, u kterých mu od úst šla pěna, křičel a prohýbal se v nepřirozených úhlech. Při přezkoumání případu Warrenovi dospěli k závěru, že se jasně jednalo o démonické posednutí. Psychiatři, kteří případ poté vyšetřovali, však tvrdili, že David měl pouze poruchu učení. Warrenovi tvrdili, že během tří následujících exorcistických procesů – pod dohledem kněží – David levitoval, proklínal okolí, a dokonce přestal dýchat. Možná ještě překvapivější je, že David údajně předpověděl vraždu, kterou nakonec spáchal Arne Cheyenne Johnson. Johnson se následně začal démonovi vysmívat, že si netroufne na nikoho jiného než na malého kluka.

16. února 1981 však propukla bez zjevné příčina velmi zuřivá hádka mezi ním a jeho bytným jménem Bono. Podle všeho měli do té doby velmi harmonický a přátelský vztah a však kolem 18:30 Johnson náhle vytáhl kapesní nůž a namířil ho na Bona. Byl několikrát bodnut do hrudníku a žaludku a poté vykrvácel. Policie zatkla Johnsona o hodinu později a řekla, že se ti dva muži prostě prali o Johnsonovu snoubenku Debbie. Ale Warrenovi trvali na tom, že v příběhu bylo víc.

Pár dní před vraždou Johnson údajně opravoval studnu ve stejné oblasti, kde bratr jeho snoubenky tvrdil, že zažil své první setkání s démonem, který způsobil zkázu v jejich životech. Johnson později tvrdil, že viděl démona skrývajícího se ve studni, který ho následně posedl. Johnsonův právník u soudu důsledně trval na tom, že je jeho mandant nevinný. Dokonce prý jeho obhajobu začal slovy: „Pokud soud připouští existenci Boha a nechává svědky přísahat na Bibli, měl by připustit i existenci ďábla.“

Nakonec byl Johnson 24. listopadu 1981 odsouzen za zabití prvního stupně a odsouzen k 10 až 20 letům vězení. Propuštěn byl po pěti letech. Vzhledem k tomu, že původní navrhovaný trest za vraždu byl trest smrti, dá se předpokládat, že spolupráce Warrenových výrazně dopomohla k mnohem mírnějšímu trestu.

Čtěte také:

Zdroj: Paranormal tým, Wikipedie, All thats interesting, History collection