V pátek jsem vám slíbila návštěvu kohoutích zápasů a vy, citlivky jedny, se bojíte nějakých sadistických nechutností! Nebojte se, zase tak hrozné to nebylo.

Do města San Pedro jsme se s Tonym vypravili v neděli, kdy se sem sjíždějí chalupníci se svými kohouty z celého širokého okolí. Jeli jsme místní dopravou, představte si pár sbitých plechů z vrakoviště na kolečkách, a hned si přisedl mužík s kohoutem v podpaží. Drcla jsem do Tonyho, aby ho pozval k nám a zeptal se ho, jak to s těmi kohouty vlastně je.

Tak tedy: Po vylíhnutí kuřat se hledá takové, které má agresivitu v genech. To se pak oddělí a první půlrok se chová ve voliéře. Krmí se bramborami a kukuřicí a do styku s ostatní drůbeží nepřichází. Pak si zkusí bojovat na zkoušku s kohoutem souseda, ostříhá se mu peří na břiše a stehnech, aby byl lehčeji zranitelný, a začne se zvykat na umělé ostruhy. Začátek jeho kariéry začíná v malých arénách v okolí. Jestliže váš kohout vyhrává, nakonec ho přihlásíte na zápasy v San Pedru. Může vám totiž vydělat pěkné peníze. Jeden kohout v průměru 800 dolarů za život. Jestliže vezmete v potaz měsíční výdělky, je to slušná sumička. Tony říká, že se ptákům pro zvýšení agresivity namáčejí hlavy do rumu, nebo se jim dokonce rum vpravuje injekčně do žil, ale tady je snad kontrolují, takže opilí nejsou.

l

Aréna stojí na okraji města a je nacpaná k prasknutí. Osazenstvo je z 95 % mužské a pěkně rozparáděné. Křik, zdvižené pěsti, šťouchance, výstražná gesta, jako že vás už brzy někdo podřízne mačetou. S mým přítelem jsme tu jediní dva bílí a evidentně to nikomu není po chuti.

d

 

Já zevluji v přípravně kohoutů, kde jim organizátoři přilepují na pařáty umělohmotné ostruhy ostré jako dýka, a fotím, mezitím co mě propalují černé nenávistné pohledy ze všech koutů. Nebýt Tonyho, asi bychom nedopadli dobře. Je mi jasné, proč tenhle výlet cestovky nenabízejí. Pak se strhne malá šarvátka u kasy, kde nám nechtějí prodat vstupenky, nebo chtějí nehorázné peníze. Nakonec – nevím proč – nás všechny tři pouštějí za 10 dolarů. Trhač lístků, dvousetkilový černoch, na nás dělá vražedná gesta – Tony tvrdí, že je tu polovina lidí pod vlivem cracku.

h

w

Jdeme si stoupnout na ochoz mezi chudinu – jeden z nich mě láká na lepší místo – chce mi tam ukrást foťák, a tak mám oba své muže celou dobu z každé strany u sebe. V aréně se uzavírají sázky. Nejnižší je 300 dolarů, majitel vítěze dostává dvojnásobek plus procenta ze sázek diváků.

j

Kohouti se před zápasem váží, pak je jejich majitelé drží, hladí a dráždí soupeře. Zazní gong, kohouti se pouští a začíná zápas.

Takže milosrdně: Ze vzdáleného ochozu, kde stojím, není nijak dramatický, zblízka je ale asi podstatně horší. Kohouti si často vyklovou oči nebo přetnou krční tepnu. Ne vždy ale končí zápas smrtí jednoho z nich. Stačí, když se jeden vzdá a odmítne dál bojovat – takových případů je asi 20 %. Souboj trvá několik minut, vítězovi jeho pán vyléčí šrámy a nechá ho 2–3 měsíce odpočívat. Hned vedle arény je kohoutí nemocnice, kde může majitel svého gladiátora svěřit do péče lidových léčitelů.

p

Poražený končí v hrnci jako „fritúrky“, vysvětloval Tony.

V aréně jsme se zdrželi asi hodinu. Jeden ze zápasů skončil remízou a trval skoro 20 minut. Oba kohouti byli fantastičtí bojovníci, ale sil vyrovnaných, takže i když už se zdálo, že je rozhodnuto, poražený se vždy znovu vzchopil. Bohužel byli tak dobití, že jako „fritúrky“ skončili oba. Po tomhle zápase jsem už své chlapy táhla ven. Ani jeden nechtěl, ale i když jsem neviděla detaily, měla jsem dost Colosea 21. století. Představa, že se jako římský občan MUSÍM chodit každé tři dny dívat, jak se v aréně podřezávají lidé nebo je trhají lvi, mě naplnila vděkem, že jsem se v té době a na tom místě nenarodila. Ale nakonec by stačila lidová veselice v podobě popravy na Staroměstském náměstí.

Byly jste se někdy podívat na kohoutích či býčích zápasech? Odsuzujete tuto kratochvíli? Jak je možné, že je stále tak oblíbená?

TÉMATA:
EXOTIKA