14:00 precizuji seznam podle internetové nabídky a do kabelky strkám dvě cestovní fidorky.

            14:30 vystupuji z autobusu před nemocnicí. Muž už čeká a s radostným vrkáním se blížíme k parkovišti.

            14:40 nacházíme Michalova modrého fiátka, který nás má odvézt až do ráje konzumu a nulových navýšení. Srdéčko plesá z představy kvalitního designu za nízké ceny, neboť v naší obci je k dosažení jen sololit a zelená borovice rustikální jako Golemův žlučník. S přezkou.

            14:41 nacházíme druhého modrého fiátka, do kterého už pasuje klíček a usedáme dovnitř. Policista na kraji parkoviště k nám stojí zády a sleduje dopravní situaci.

            14:42 zapínám pás a uhlazuji si na kolínkách seznam švédských názvů. Muž otáčí klíčkem v zámku na volantu.

            15:00 uhlazuji seznam a jako něco hledám v kabelce. Muž stále otáčí klíčkem v zámku na volantu.

            15:30 seznam se začíná lesknout jako čelo mého muže. Muž nadává. Nechce pomoct. Policista před autem stále sleduje dopravní situaci, zatímco za jeho zády urputně bojujeme o získání vlády nad cizím vozem.

            15:42 tiše sedíme. Seznam jsem promptně schovala do kabelky. „To nevadí,“ slyším se říkat. „To se přece může stát každému.“

            16:00 sedíme U Slunce, pijeme kofolu. Michal nebere telefon. Roztočená koruna padne na stůl. Lev. Zkusíme to znova.

            16:30 usedáme do modrého fiátka, muž zasouvá klíček do zámku volantu, zámek cvakne a volant je volný.

            16:31 dva mdlé pohledy a beze slova vyrážíme na Prahu. Uááá! Mají do osmi.

 

            18:05 rychlá večeře v restauraci, kde uklízením talířů snižujeme cenu výrobků.

            18:30 tužtička do levé, seznam do pravé – vyrážíme: žjova, dobrej budík. A to povlečení!

            18:50 přibíráme obr ikea tašku, věcí neuvedených v seznamu stále přibývá.

            18:55 ležíme v oddělení matrací. „Hele, a narvem to do toho auta?“ ptá se ten praktičtější z nás. „No jasně! Oni mají přece ty matrace na cestu stočený!“ „Tak to jo.“ Do tašky letí další design.

            19:30 „Jé! Ještě ty červený plechovky!“

            19:45 nakládáme ve skladu to, pro co jsme sem skutečně přijeli. Rozkládací stůl, židle, schůdky, matrace… matrace. „Ty jo! Nejsou stočený. No jo... to voni asi tyhle pružinový nejdou stočit.“ Blbost burácí mezi regály...

            20:00 opouštíme pokladnu se švédskými specialitami. Bez bylinkových brambůrek domů nemůžeme.

            20:05 stojíme na parkovišti, IKEA pohasíná. Obrys našeho nákupního vozíku zdařile kopíruje obrys vedlejšího kombíku.

            20:10 kombík odjíždí, na parkovišti zůstává už jen houmles Eda. A my. „Hele, tak nejdřív tam dáme ty matrace a pak nějak ten zbytek!“ První matrace projde kufrem, zaplní zbytek vozidla včetně sedadla pro spolujezdce a zanechá místo ještě na jedno balení bylinkových brambůrek. „Že bych jela vlakem?“ navrhuju. „A kam dáme stůl a židle?!“ Naše pohledy se stočí na střechu pidiautíčka bez jakékoliv záchytné konstrukce.

            20:30 muž se vítězoslavně vrací od vchodu, kde mu soucitný zaměstnanec věnoval motouzek na…balení drůbeží rolády?

            20:50 obě matrace trůní na střeše dovedně omotány motouzkem skrz okénka vozu. Ještě stůl, židle… obě tašky plné blbinců „nekup to za ty prachy“

 

            21:00 vyjíždíme z parkoviště, silnice mírně stoupá. Ve zpětném zrcátku vidíme auta za námi. Řidiči ve tmě netuší, že jejich život možná už za pár minut skončí pod kvalitní matrací. „Jestli to vydrží tady, tak to dojedem,“ hlásí muž, „dál už je to rovný!“ a nasazuje padesátku i na větších silnicích s ohledem na mladé životy za námi. S troubením nás předjíždějí šedesátkou plně naložené kamiony. Když musíš, tak musíš.

 

            Stůl máme. Michal litoval, že jsme jeho auto nevyfotili, takhle naložit ho prý nikdy nezkoušel. A co vy? Nakupujete v IKEA? A máte fiátek?    

 

Reklama