Foto: Shutterstock
TV Nova spustila kampaň Hejt není názor, do níž se zapojily známé osobnosti i odborné organizace jako Safezona, Linka bezpečí a Nepanikař. Smysl kampaně je jednoduchý a zároveň velmi trefný — připomenout, že mezi kritikou a útokem vede jasná hranice. Na webu kampaně se mluví o dopadech nenávistných komentářů na stres, úzkosti, sebevědomí i pocity izolace. Reportáž TN.cz navíc popsala i výmluvný experiment, kde byli autoři nenávistných komentářů pozváni na osobní setkání. Nepřišel nikdo. Přesně v tom je kus podstaty celého problému — online prostor dává totiž mnohým pocit, že mohou bez následků napsat cokoliv, co by tváří v tvář nikdy neřekli.
A právě proto je dobře, že se o tom začíná mluvit nahlas. Hejt totiž zdaleka nedopadá jen na celebrity z televizní obrazovky. V komentářích ho schytávají influenceři, youtubeři, sportovci, novináři, politici i úplně obyčejní lidé, kteří pod příspěvek napíšou svůj názor. Často stačí málo, odlišný pohled, viditelnost, chyba, neúspěch, vzhled, pohlaví nebo jen to, že je člověk zrovna „na očích“. A jak ukazují data i konkrétní případy z různých zemí, rozhodně nejde o českou zvláštnost, ale o mezinárodní problém digitální doby.
Internet jako aréna pro vybití frustrace i touhu po pozornosti
Internet navíc dávno nefunguje jen jako místo pro debatu. Stal se arénou, kde se míchá frustrace, tribalismus fanouškovských komunit, touha po pozornosti, anonymita a algoritmy zvýhodňující konfliktní obsah. Nenávistný komentář pak není jen jednorázový výstřel. Velmi často spustí lavinu dalších reakcí, zesměšňování, „pile-on“ útoků (situace, kdy se na jednoho člověka najednou sesype velké množství lidí s kritikou, urážkami nebo nenávistnými komentáři; pozn. redakce) a někdy i výhrůžek.
Odborníci z oblasti psychologie už roky popisují takzvaný online disinhibition effect — efekt online odbrzdění. Ten vysvětluje, proč se lidé na internetu často projevují intenzivněji a hruběji než v běžném osobním kontaktu. Významnou roli v tom hraje anonymita, neviditelnost, časový odstup komunikace i oslabený pocit autority a odpovědnosti.
Foto: Shutterstock
Online prostředí v lidech odemyká chování, které by naživo zůstalo skryté
To ale neznamená, že každý, kdo napíše „hnusný“ komentář, je psychologicky stejný typ člověka. Výzkumy spíš ukazují souvislosti než jednoduché diagnózy. Studie o internetovém trollingu nicméně opakovaně nacházejí vazby mezi trollingem, sadismem, psychopatií, machiavelismem a negativní afektivitou, přičemž anonymita může takové sklony ještě posilovat. Jinými slovy, ne každý hejtr musí být monstrum, ale online prostředí zjevně umí u části lidí odemknout chování, které by v běžném sociálním kontaktu zůstalo utlumené.
Velký problém je i to, že hejt není jen otázkou silnější nátury. Odborníci i organizace pracující s duševním zdravím upozorňují, že opakované online útoky mohou mít velmi reálné následky. Safezona v reportáži TN.cz připomněla, že sociální útok mozek vyhodnocuje podobně, jako kdyby na nás někdo útočil fyzicky na ulici. A UNESCO letos znovu upozornilo, že po celém světě roste online násilí vůči novinářům, zejména ženám. Podle citovaného výzkumu ICFJ pro UN Women v partnerství s UNESCO zažilo v roce 2025 online násilí při výkonu práce 75 % žen novinářek a mediálních pracovnic.
Strach z online útoků ovlivňuje práci novinářů
Právě novináři jsou jednou ze skupin, u nichž je dopad obzvlášť nebezpečný. Nejde jen o psychiku, ale i o svobodu médií. Výzkum kampaně FIA United Against Online Abuse ukázal, že 95 % dotázaných sportovních novinářů považuje online zneužívání za rozšířený problém, více než 75 % uvedlo zhoršení jeho závažnosti v posledních 12 měsících a více než 85 % soudí, že strach z online útoků může ovlivnit ochotu některá témata vůbec otevírat. To je velmi důležitý moment, protože nenávistné komentáře nejsou jen nepříjemná kulisa, ale mohou se stát nástrojem umlčování.
Foto: Shutterstock
Ve sportu se hejt tváří jako součást fanouškovských emocí
Ještě viditelnější je to ve sportu. Tam se hejt často tváří jako součást fanouškovských emocí, ale realita bývá mnohem temnější. Například Formule 1 je v posledních měsících dalším důkazem toho, že problém eskaluje daleko za hranici běžného nadávání po závodě. Tým Alpine se letos veřejně ohradil proti nenávistným komentářům a výhrůžkám namířeným jak vůči svému jezdci Francu Colapintovi, tak vůči Estebanu Oconovi z týmu Haas po závodních incidentech v Číně a Japonsku. Alpine výslovně mluvil o nenávistném chováním, urážkách, výhrůžkách nebo šikaně a zdůraznil, že sociální sítě mají lidi spojovat, ne štvát proti sobě. Tým musel dokonce odmítat i absurdní konspirační teorie o sabotáži vlastního jezdce.
Tím to ale v F1 nekončí. Esteban Ocon po kontaktu s Colapintem čelil vlně výhrůžek smrtí, přestože za incident převzal odpovědnost a soupeři se po závodě omluvil. Dalším mrazivým příkladem byl Jack Doohan, který podle své výpovědi v nové sérii Drive to Survive dostával před Miami vážné výhrůžky smrtí a musel řešit i bezpečnostní doprovod. A na konci roku 2025 čelil online útokům také devatenáctiletý Ital Kimi Antonelli. Mercedes tehdy uvedl, že po závodě v Kataru obdržely jeho účty přes 1100 závažných nebo podezřelých komentářů včetně výhrůžek smrtí či zpráv přejících mu ublížení na zdraví.
Sport přitom není výjimka, ale spíš zrychlená laboratoř toho, co se děje všude jinde. Podle barometru FIA pro rok 2025 uvedla polovina federací, že online útoky dnes rutinně míří i na rozhodčí a funkcionáře, 75 % hlásí pokračující výhrůžky sportovcům a jejich rodinám a 9 z 10 federací se obává, že bez řešení mohou někteří lidé kvůli online útokům ze sportu úplně odejít. World Athletics zase při monitoringu olympiády v Paříži 2024 zachytila a analyzovala více než 355 tisíc příspěvků a komentářů ve 36 jazycích; 809 z nich bylo ověřeno jako zneužívající obsah a téměř polovina zjištěných útoků byla rasistická nebo sexualizovaná.
Sexistické útoky odrazují mladé ženy od vstupu do politiky
Stejně alarmující obrázek se objevuje i mimo sport. Univerzita v Basileji loni upozornila, že sexistické a sexualizované útoky na sociálních sítích odrazují mladé ženy od vstupu do politiky. Výzkumníci sice zjistili, že muži i ženy zažívají online napadání v podobné četnosti, obsah útoků je ale odlišný. Ženy mnohem častěji čelí komentářům zaměřeným na pohlaví, sexualitu nebo zpochybňování kompetence. Jinými slovy, hejt nepoškozuje jen jednotlivce, ale i veřejný prostor jako takový, protože z něj vytlačuje hlasy, které už tak mají do centra debaty složitější cestu.
Foto: Shutterstock
Hejt se nevyhýbá ani online gamingu a streamování
Dalším prostředím, kde se téma řeší čím dál víc, je online gaming a streamovací kultura. Studie publikovaná ve Frontiers in Psychology letos popsala hate speech a hate-based harassment v online hrách jako znepokojivě rozšířený trend a upozornila i na riziko normalizace nenávistného chování. Výzkum na vzorku 602 hráčů ukázal mimo jiné, že 82,2 % adolescentních hráčů je svědkem obtěžování motivovaného nenávistí, a že vyšší vystavení nenávistnému obsahu souvisí i s vyšší pravděpodobností, že se člověk sám do podobného chování zapojí. Tady je dobře vidět další nebezpečný moment — hejt se šíří i tím, že si na něj lidé postupně zvykají.
Foto: Shutterstock
Ne, není to normální!
Právě normalizace je možná největší hrozbou. Když se hrubost, ponižování a výhrůžky začnou brát jako běžná součást internetu, společnost otupí. Najednou se posune hranice toho, co je ještě považováno za přijatelný projev. Kritika se zamění za dehumanizaci, nesouhlas za šikanu, vtip za ponižování. Jenže hejt není názor právě proto, že jeho cílem není věcně polemizovat, ale ranit, umlčet, zesměšnit nebo zastrašit. A v tom je zásadní rozdíl.
Samozřejmě, veřejně známé osobnosti slýchají, že s tím musí počítat. Jenže to je velmi pohodlná a zároveň nebezpečná zkratka. Nikdo nevstupuje do médií, sportu, politiky ani na sociální sítě proto, aby se stal terčem nenávisti nebo výhrůžek smrtí. A nikdo by neměl být nucen přijímat psychickou zátěž jako cenu za to, že je vidět. Pokud si společnost zvykne, že hejt je prostě daň za veřejnost, vytváří tím prostředí, v němž budou mluvit už jen ti nejotrlejší, nebo ti nejhlasitější. Ostatní se stáhnou. A to je ztráta pro všechny!
Je tedy dobře, že se téma otevírá i v Česku a že TV Nova použila silné, srozumitelné sdělení! Důležité ale je, aby nezůstalo jen u jedné kampaně. Rozhodně je potřeba lepší moderace platforem, důslednější vymahatelnost pravidel, větší podpora obětí i jasnější společenský signál, že některé výroky zkrátka nejsou jen ostřejší názor, ale nepřijatelný útok. Pokud se totiž budeme dál tvářit, že jde jen o pár anonymních profilů a internetový folklór, problém poroste. A jak ukazují příklady z médií, sportu, politiky i herního světa, už dávno přerostl hranici jednotlivých bublin. Je globální, je vyčerpávající a je čím dál nebezpečnější. Proto je potřeba o něm mluvit právě teď!
Foto: Shutterstock
Zdroje: TV Nova, TN.cz, FIA, Drive to Survive, IG/Alpine F1 Team, Sage Journals, National Library of Medicine, UNESCO, ESPN, World Athletics, Univerzita v Basileji, Frontiers in Psychology,
Nový komentář
Komentáře
Pamatuju časy, kdy člověk, který napsal příliš hrubý, nenávistný nebo rovnou sprostý komentář, jednoduše dostal "ban". Někdy dočasně, někdy úplně. Docela to fungovalo. Nevím, proč se to nedělá dnes, když máme mnohem lepší technické možnosti, jak to zařídit. Provozovatelé by si to měli umět ohlídat, a někteří to i dělají, ačkoli dost opatrně a možná se bojí, že dotyčný, na kterého by to dopadlo, bude ječet, že "svoboda slova". Jenže ona každá svoboda má své hranice, a vyrazit pomyslné dveře s člověkem, co se neumí slušně chovat, není cenzura.
Na mne útočili jen kvůli mému příjmení, ano jmenovat se dnes Ruská asi není žádná výhra, ale s Ruskem nemám nic společného. To mnozí na sítích nechápou a hejtují...
S nostalgickou slzou v oku vzpomínám na svou první pozici redaktorky právě tady v ženě-in. Již tehdy mi bylo řečeno, že diskuze nemám číst, a když ano, nebrat si je k srdci. Byla to jedna z nejlepších rad, která mi umožnila u této práce zůstat i dalších dvacet let. Zdaleka to tehdy ale nebylo tak šílené jako dnes, kdy navíc, tenhle paskvil hejtonázorů je v médiích žádoucí, generuje kliky. Škoda, o kvalitní článek dneska málokdy zavadíte a když, tak si na ně musíte chodit na konkrétní stránky a pamatovat si, kdy se vrátit pro další.