Výherkyní se stává čtenářka s přezdívkou Boros. Nenapsala nám sice jeden příběh, ale shluk vzpomínek, a to přímo na Letnou. Doufáme, že se jí knížka bude líbit a bude jí motivovat k návštěvě Letné.

„Bohužel už 30 let v Praze nežiju, ale vyrostla jsem v ní, odstěhovala jsem se ve 24 letech. Takže historek by byla spousta. Spíš bych vám napsala, co mi evokuje Letnou. Třeba prvomájové průvody (nejdřív bývaly na Václavském náměstí, později se přesunuly na Letnou), průvod v prváku na gymplu, kdy se „prezence dělá po průchodu pod tribunou, kdo se ztratí, má absenci“. Jako správní puberťáci jsme si donesli švihadla, svázali je k sobě a drželi se jich jako dětičky v jesličkách, když šly na procházku.  Abychom se neztratili. Komické situace, kdy jsme se zamotali do chumlu jiných lidí, namátkou vzpomenu zaměstnance Kohinorky.  Prvomájový průvod ve druháku, kdy byla tak strašlivá zima, sypal se sníh a všichni šli v zimních bundách, botách a čepicích a pod tribunou učitelka zavelela: „teď“, všichni rozepli bundy, aby byla vidět svazácká košile a kravata. Za tribunou se honem zase zapínali.
 
Nebo třeba cirkusy, které vždy rozbalily šapitó na Letné. A že jich za tu dobu bylo. Pak třeba uzavřené ulice, když se vezly na Letnou děla ke slavnostním salvám – to člověku občas až nebylo dobře. Jak po Korunovační jel Závod míru a celá Letná byla uzavřená. Jak jsme si lebedili, když se na Letnou dalo dostat z Hradčanské a poté z Vltavské a nebylo nutno běhat až ze Sokolovské, když nejezdily tramvaje…Nebo třeba jaké bývaly zácpy u letenského tunelu (ostatně, myslím, že ty jsou doteď).
Před asi pěti lety jsem jela po Letné tramvají z Petřin a problém – rvačka a výtržnosti na Spartě a celá Letná v obležení policistů, obdivovala jsem koně, co se těch tramvají nebáli (málem jsem nestihla vlak).“

Reklama