Když čtu příběhy narkomanů nebo vidím v televizi dokument na toto téma, tak se tam tahle větička často objeví. Obzvlášť pokud tam mluví a vystupují i jejich rodiče, tak skoro všichni unisono tvrdí: Mysleli jsme si, že naší rodině se drogy vyhnou, že nám se to nemůže stát, že naše dítě s tím nikdy nepřijde do styku... Bohužel, stalo se...

Marně si lámu hlavu nad tím, jestli se tomu dá vůbec předejít. Někdy mám zoufalý pocit, že jsem vlastně bezmocná. Že i kdybych se možná na hlavu stavěla, tak to neuhlídám. Když se okolo vás batolí dvouleté dítě, tak jsou tyhle problémy tak daleko, a hlavně tak nepravděpodobné! Jenže uteče pár let a ejhle: mohlo by se to stát i mně, vám, komukoli. A možná, což je na tom nejhorší, bez ohledu na to, jaké dětství jste svým klukům a holkám připravili, co jste jim po citové i materiální stránce dali...

Vypozorovala jsem, že rodiny, kde dítě bere drogy, by se daly rozdělit zhruba do dvou skupin. V té první se rodiče snažili děti držet zkrátka, v naději, že je uhlídají. Možná právě proto se pak tihle puberťáci utrhnou a v partě, která jim nabízí svobodu, najdou prostor.
A taky drogy. A uznání vrstevníků, pokud jim ho jejich vlastní, nároční rodiče, upírali.

Druhá skupina? Tam naopak vládne tak velká demokracie, že rodiče dají dětem tolik volnosti, až ji patnáctiletí teenageři prostě neunesou. Ono to zní logicky, když rodiče říkají: Nemůžeme být s klukem čtyřiadvacet hodin denně. A tak jsme mu dali svoji důvěru a věřili jsme, že nezklame. Nijak jsme toho našeho potomka neomezovali, báli jsme se, že když mu odepřeme svobodu, vezme si ji sám. Byli jsme tolerantní a koukejte, co jsme sklidili. Nevděk a problémy s tím, že se do drog stejně namočil...

Když o tom tak přemýšlím, tak mi z toho vychází, že jedinou cestou, jak dítě neztratit, je být mu na dosah. Nedávat mu moc velkou volnost, ale ani ho neomezovat. Zlatá střední cesta... Občas pozoruji ve svém okolí rodiny, které drží pohromadě, které se nerozvádějí, chodí i se svými pubertálními výrostky na výlety, a říkám si: jsou společné zážitky pojistkou proti drogám?

Nebo je dobré dítě k něčemu přitáhnout, ať už je to klavír, fotbal nebo cokoli jiného, třeba násilím, aby se něčeho smysluplného chytlo?
Zní to logicky - když má dítě nějakou zálibu, není tolik náchylné spustit se s nějakou partou. Ale co když to udělá právě proto, ze vzdoru? Vykašle se na hodiny klavíru nebo na gymnastiku a totálně zvlčí. Vzdor, jak má „správně“ vypadat...

Nejvíce mne šokují zpovědi matek, které tvrdí, že se svému dítěti věnovaly, mluvily o tom, jak jsou drogy nebezpečné, nicméně vůbec netušily, že jejich dcera je na nich už půl roku závislá. Ano, kontrolovat dítěti paže, jestli v nich nemá vpichy, je ponižující. Pro obě strany. A hlavně tím dítěti vyslovujete nedůvěru, děláte ze sebe policajta.

Ale existuje vůbec jiná cesta? Máte recept, jak si počínat, aby vám se to v rodině opravdu nestalo?