Pro milovníka vlaků, rozuměj mého manžela, bylo „jediné“ možné řešení: jižní Čechy.

Našli jsme si hotel ve strategickém místě, v Lomnici nad Lužnicí. Proč strategickém? Leží na železniční trati a z Lomnice je to kousek do Jindřichova Hradce, Třeboně a Českých Budějovic.

Při ubytování na nás slečna recepční významně mrkla: „Máte pokoj s výhledem na bazén.“ („Skvělý,“ povzdechla jsem si tiše. V tu chvíli mi totiž došlo, že jsem si zapomněla plavky.)
Výhled na bazén byl úžasný pouze do té doby, než první noc budík začal ukazovat 2h30. Okno totiž vedlo i do dvora, kde byla pekárna.

Najednou mne vzbudil Kája Gott svým vytříbeným projevem a jeho hlas se rozléhal na plné pecky z otevřených oken pekárny. Trochu jsem zabrala, když vtom mne vzbudil sytý ženský hlas: Jirkóóó, hele, vem si ty rohlíky a dej mi sem ňákou strouhanku.“

Ani druhé zachumlání do peřin mi nepomohlo, neboť upečené dobroty se musejí vyexpedovat! Bylo 6 h a přepravky byly za hlasitého hovoru a náležitého šoupání postrkovány tam a zpět. Kolem šesté hodiny ranní se navíc k pekařům přidala místní zvířecí drobotina.
Její konverzaci bych zapsala asi takto: “Karlé, hele, nezapomněl si kokrhat?” dotazoval se kohout Tonda. “Nééééééééééé,” zakokrhal z plných plic Karel, “jenom jsem se zamyslel. Myslíš, že nám nechají nějaké ty drobečky z pekárny?”

Do toho se přidaly korely od sousedů, vystrčené 24 h ve voliéře před stodolou. “Teda, vaše starosti bychom chtěly mít. Nám dávaj´ nějaký nový zrní a není to nic moc.”

Je Vám jasné, že to způsobilo řetězovou reakci a odpovědí jim bylo kejhání hus. Na kejhání hus zřejmě čekal spínač kropení trávníku u bazénu. Jeho //:pšt, pšt, pšt:// patřilo ke každodennímu koloritu.

Konečně mi došlo, jaké to máme štěstí, že máme výhled na bazén! :-)))

(A jen tak na okraj: stejně jsme v 95 % případů jezdili autobusem: jeho zastávka byla totiž pouhých 200 m od hotelu, zatímco na vlak bylo třeba ujít 2 km.)