Vybírali jste nejhezčí příběh na téma hubnutí a kila navíc. Boj to byl vyrovnaný, ale vítěz může být jen jeden. Chcete vědět, kdo si nakonec odnese vítěznou trofej?

Nebudeme vás dlouho napínat, v soutěži o nejlepší čtenářský příběh, zvítězila čtenářka lalica se svým dietním maratonem. Blahopřejeme. Svou výhru očekávejte poštou.

Připomeňme si ještě jednou vítězný příběh:

Mám v zásobě alespoň 100 rad a receptů, jak zhubnout. Zkoušeli jsme doma už kdeco. Můj choť v poslední době striktně odmítá polévku s tím, že není zdravá a že se po ní tloustne. Pak do sebe vsouká „šnycl“ jako mlýnské kolo, haldu nadýchané kaše se škvarky a jako dovětek zbaští šlehačkový dort s ananasem. Pak se diví, že se mu „katapultují“ knoflíčky od košile. Naše dcera pro změnu odmítá večeři a s vrčícím žaludkem usedne k televizi s mísou slaných oříšků, lupínků a křupek. S bezelstným úsměvem jen pronese: „Vždyť v tom není cukr, ne?“

Co se týká mé maličkosti, řekla jsem si před časem, že na to půjdu vědecky. Zdravotní a léčitelská literatura mě nakrmila moudrostmi, že je potřeba jíst tak 6-7 x denně. Doma to klapalo, horší to bylo na pracovišti. Z vedlejší kanceláře zavoní čerstvě ohřátá prdelačka, kterou si šéf přivezl od strýčka z Kyjova. A jako by to nestačilo, „dokvačí“ paní uklízečka s balvanem tlačenky na tlustém krajíci chleba a začne mi vykládat, kolik zase přibrala. Až se mi zatmí před očima. Já si své poživatiny rozdělila do úhledných balíčků a pak je vyzobávala, plátek sýru a rajče - zob, plátek šunky, půlka grepu zob, zob. Vydržela jsem to 2 dny.

Zkusila jsem doma známou tukožroutku. Manžel do své porce hrábnul dvakrát, konstatoval: „Tys tam nedala jíšku a kus čabajky.“ Pak dorazil zbytek vlašáku v kelímku a dvě pletýnky. Starší syn se vymluvil na žaludeční křeče a v pokojíku zlikvidoval jablečný závin, který měl být k večeři. Mladší syn se raději vrátil až po večeři.

Jen dcera, ta hodná duše, usedla se mnou ke stolu a spořádala svou porci. S pocitem vítězství jsem ji dávala za příklad celé rodině. Když jsem jí však ohřála polévku druhý den, zeptala se: „Nezdá se ti, že ta břečka nějak páchne?“ I když jsem nic necítila, každé sousto mi zhořklo na jazyku, a když večer všichni ulehli, vylila jsem zbytek slavné polévky do záchodu.

Pak přišly na řadu sojové hody. Manžel, nic netuše, dloubl do kusu sojového masa vidličkou. To okamžitě zasyčelo jako naše želva, když stáhne hlavu do krunýře. Zbytek dne se mnou nemluvil a jen dodal: „Příště to na mě raději nezkoušej!“

Poslední, co jsem na sobě testovala, bylo vynechání pečiva. Vydržela jsem měsíc, ale pak mě přepadla taková chuť na čerstvý rohlík, že jsem byla další ráno první zákaznicí pekařství v naší ulici, a než jsem došla domů, zvládla jsem hned čtyři croissanty! Po dalším týdnu jsem se pokusila vynechávat večeře. Celkem to šlo, ale v noci kolem jedné mě probouzel vlčí hlad a já se s mini baterkou plížila do kuchyně, abych vybrakovala, co ještě zůstalo v lednici. Pak dceru napadlo dát silky teriérovi Mikymu pelech přímo k lednici a tak, když jsem se tam znovu dobývala, nechutně na mě vrčel a chtěl mě kousnout do prstu. Trefil se však do baterky a téměř to odnesl zub. I tento způsob hubnutí jsem tedy vypustila.

Před třemi dny koupil manžel kola, takže se dáváme na hubnutí pohybem. Snad to konečně vyjde. Zatím se dávám dohromady, protože když jsem na dvorku kolo testovala, převrátila jsem se do příkopu a mám zcela odraná kolena. Ale nevzdávám to a zítra vyjíždíme na velký okruh kolem města. Bůh nás ochraňuj!

Reklama