Vtipná a zábavná seznámení, kdo vyhrál výhry v naší soutěži?

Setury

Říká se, že osud vás vede a já tomu věřím. Pořídila jsem si pejska, a protože to byl rošťák a hodně „živý“ pejsek, dala jsem mu jméno Lump. Ráda jsem s ním chodila ven a jednou v horkém letním dni jsem ho pustila z vodítka, aby se proběhl v parku. Zaujal ho motýlek a cupital za ním, ten se vydal dál, než jsem předpokládala a Lump se mi ztratil z dohledu. Běžela jsem, za stromy jsem neviděla a najednou pejsek nikde. Na konci parku u laviček bylo pár lidí a tak se jich ptám, jestli neviděli pejska, Lump se jmenuje. A představte si, jeden z mužů říká „jestli hledáte Lumpa, tak jste ho právě našla, slečno, jmenuju se Lump, ale klidně mi říkejte Pavle.“ Zůstala jsem stát a jenom zírala do jeho krásných očí. Jak říkám osud je osud, všechno dobře dopadlo, pejsek se za chviličku objevil a já jsem ráda, že tenkrát běžel za tím motýlkem...

 

Díky limitované edici Mentos Say Hello se smajlíkem na každém bonbónu je potkávání nových lidí radost. Rozesmátý, s polibkem na rtech, překvapený, šibalsky mrkající, či s vyplazeným jazykem – kterého ze 34 smajlíků plných emocí si vylovíte tentokrát?
Mentolové Mint, ovocné Fruit nebo citrónové Lemonade – každý si přijde na své. Které „mentosky“ Vám chutnají nejvíce? Osvěžující Say Hello ve třech příchutích koupíte v široké distribuci za doporučenou cenu 17,90 Kč za 37,5g balení v typickém balení v ruličce.

Jita 83

Vždy jsem se zamilovávala spíše do starších partnerů, moji vrstevníci mě nepřitahovali. Osudným se mi stal jeden starší muž, finančně i společensky celkem dobře situovaný, bral mě na výlety, večeřeli jsme v luxusních restauracích, spali v pěti hvězdičkových hotelích. Když jsem s ním otěhotněla, byla jsem šťastná a domnívala jsem se, že teď se konečně rozvede a začne pro nás ráj na zemi.

Nerozvedl se a já se stala svobodnou matkou. Moje dcerka Karolínka neměla sice tatínka, ale měla spoustu tetiček, strýčku, sestřenic a bratranců. Čas utíkal, Karolínka začala chodit do školy a v rámci toho jsem ji přihlásila na kurz plavání. Někdy jsem ji vodila já, někdy nevypomáhala maminka nebo některý z příbuzných. Proto mi docela dlouho trvalo, než jsme si povšimla příjemného muže, který také občas postával v bazénu a čekal, až skončí hodina plavání. Všimla jsme si, že k němu vždy radostně běží okatá holčička. Až mě to vzalo vždy bodlo u srdce, když jsem viděla, jak se ta malá k němu vine, pyšná na přítomnost svého tatínka, který na ní čeká. Jednou se plavání nějak protáhlo, zřejmě se dětem nechtělo rozcházet, takže jsme v hale bazénu čekali o něco déle než obvykle, a tak byl čas i důvod k malému rozhovoru. Nervózně jsem pokukovala po hodinách. Bylo mi jasné, že obvyklý spoj nám ujede a my budeme muset čekat na další autobus. Tatínek okaté holčičky se se mnou dal do řeči a nabídl, že nás odveze domů autem. Nenechala jsem se moc přemlouvat, když jsme mu řekla, kde bydlíme, řekl je, že to je vlastně cestou, ale když jsme nasedli do auta, rozjel se na druhou stranu města. Trochu jsem znejistěla a nebýt toho, že na zadních sedadlech vesele dováděly a poštuchovaly se obě dcerky, asi bych byla nervóznější. Takhle jsem si jen všimla, že pohledný řidič je občas pobaveně přehlédl pohledem do zrcátka a občas se koukl na mě, co říkám. Po nějaké chvíli jsme dojeli k paneláku, auto zajelo k chodníku. Můj neznámý řidič řekl, „Moment, hned pojedeme dál“, vysoukal se z auta ven a vzal svou dcerku s batohem ven. Za chvíli se vrátil sám, bez dcerky. A tak jsem se cestou domu, konečně už tím správným směrem, dozvěděla, že dcerka bydlí s manželkou, jsou rozvedení, ale manželka mu vychází vstříc a tak může vídat dcerku často. Večer jsem nemohla usnout. Pořád jsem měla před očima mého neznámého řidiče a v uších mi znělo těch pár vět, co jsem se dozvěděla. Nemohla jsem se dočkat další hodiny plavání, ale na malou tentokrát čekala maminka. Zvědavě a trochu nevraživě jsem si ji prohlížela. Nechápala jsem, jak tahle žena dala přednost jinému muži, před mým galantním řidičem.

Uviděli jsme se až po 14 dnech a můj známý - neznámý ke mně hned přistoupil, že by nás zase odvezl domů. Minule prý vyprávěl on a já jsem o sobě nic neřekla, byla to ideální příležitost k pozvání na večeři. A nezůstalo u jedné večeře. S Honzou jsme si opravdu padli do oka. Zatím sice každý bydlíme odděleně, ale pomalu uvažujeme, že bychom spolu začali bydlet, ostatně obě dcerky o ničem jiném nemluví. A protože jeho manželce se mezitím narodila dvojčátka, Nikolka s tátou a tím pádem i s námi tráví hodně času. Občas když jsme všichni na výletě, těžko lze rozpoznat, ke komu které dítě biologicky patří… Někdy mě přepadne strach, že to takhle hezké nevydrží dlouho, ale pak si řeknu, že snad i já mám právo na štěstí, po všech těch nezdarech s partnery. (Tento příběh jsme trochu zkrátili).

Varan

Koza, jo, může za to koza. Opravdická rohatá. Když mi bylo 12, jeli jsme na dovolenou se svými známými, kteří měli o pět let mladší dceru. Bydleli jsme na venkově plném různé štěbetající havěti a domácích tvorů. Mezi nimi i ona zmíněná koza, na které jsme pořádali závodní klání - kdo nejdál dojede a nejdéle se udrží. Myslel jsem si, že mezi ostatními nemám konkurenci, ovšem mladší Lenča na ní vyhrávala jednu jízdu za druhou. Tenkrát slovo dalo slovo a já před všemi prohlásil, že jestli vyhraje i poslední jízdu, tak si ji vezmu... Takovou jezdkyni aby přeci člověk pohledal, to se může doma hodit. No srandy kopec. Vyhrála... A trvalo to dalších 11 let a my se opravdu vzali. Sice za zcela jiných okolností, kozy už nebyly v kurzu...
Alenabl

Je to už víc jak 20 let, kdy Bolek Polívka byl ještě „štramák“. Při jednom z výletů jsme se s přáteli stavili na jeho farmě. Já jsem se zdržela u ohrady s koňmi. Zvednu hlavu a těsně kolem mě šel Bolek. Dlouhý kožený kabát, na hlavě klobouk. Přesně si pamatuji naši konverzaci - už jsem ji vykládala snad 100x. „Bolku, já mám takovou radost, že vás vidím“ on odpověděl „Já jsem taky rád. Pojďte, ukážu vám to tady“, tak jsem celou farmu prošla s ním, hezky o ní povídal, tenkrát ještě prosperovala, dnes už je to o ničem, ale ten krásný zážitek a bezprostřední seznámení s Bolkem si budu pamatovat do detailů až do smrti.

Hellerovka

Neustále jsem básnila o klukovi z ulice, až to nemohla kamarádka poslouchat a napsala mu mým jménem dopis (o kterém jsem neměla tušení), že pokud nepřijde ten večer v 19:00 k nám domů a nevezme mě na rande, tak že mu přemaluju schránku na zeleno s růžovými puntíky. A on přišel :-)))) otevřela jsem dveře a on tam stál a říkal - tak jsem tady, kam půjdeme - neuvěřitelný trapas to byl...

Děkujeme za milé příspěvky a těšíme se na další podobnou soutěž!

Více na MENTOS.CZ a na facebook.com/MentosCZ

Naše články:

Reklama