Nestál moc, byl nenáročný a vděčný. Svoji službu poskytoval rád a vždycky se při tom na mě usmíval. A byl mladý a milý.
Stával v průchodu do supermarketu Billa a prodával časopis Nový prostor. Mohlo mu být kolem 30 let a byl to cikán černý jako bota, trochu retardovaný a jednoduchý, možná i nemocný. Na rozdíl od mnoha soukmenovců byl ale tenhle hodný, usměvavý, milý a strašně slušný. Někdy jsem měla pocit, že snad prošel vysokou výchovou bontonu! Nevtíral se, působil kultivovaně a držel se spíš taktně v pozadí.
Placené hlídání psa
Seznámila jsem se s ním díky svému psovi – drátosrstému ohaři Nerovi. Chodíme totiž nakupovat spolu, vezmeme to vždy oklikou, aby se i trochu proběhl, a pak ho uvážu v již zmíněném průchodu u vchodu do Billy. S cikánem jsme se dali poprvé do řeči, když byl Nero štěně. To ještě neuměl moc odevzdaně čekat, potřeboval společnost a tu mu cikán začal bez řečí dělat. Sedl si k němu, hrál si s ním, povídal mu – něco jako dětský koutek v Ikee. Byla jsem mu vděčná, a tak jsem vždy vytáhla dvacet korun a za hlídání mu je dala. Ze začátku byl cikán překvapený, ani ho nenapadlo, že by mu za to měl někdo něco dát, ale pak už na to vždycky čekal a psa obětavě hlídal, i když už vyrostl a žádnou péči nepotřeboval.
Hledám nového cikána
A pak nastala finanční krize, výdaje šly rapidně nahoru a mně se ta dvacka už zdála moc. Jednou jsem vytáhla pětikorunu z vozíku a s omluvným úsměvem, že dnes víc nemám, ji dala cikánovi. Myslela jsem si, že to vezme s pochopením a taky něco milého prohodí, jako že to nevadí a tak, ale spletla jsem se. Můj snědý hrdina se na mě urazil. Bez úsměvu popadl minci, otočil se a odešel. A od té doby mi psa nehlídal a mračil se jako kakabus. A potom zmizel. V průchodu začal stát jiný bezdomovec a na stěně se objevil úmrtní list. Laco Išvár zemřel po dlouhé nemoci… A tak teď hledám nového sympatického bezdomovce, kterého bych si mohla vydržovat. Nevíte o nějakém?
...se nediv Simono, namlsala jsi ho -chudáka kofoláčka. Možná si dělal naděje, že si ho vezmeš, když už jste došli tak daleko :-)) Doporučím Tě několika adeptům ve Varnsdorfu, jistě přijmou rádi :-) Míša
Máte také nějaký příběh, nebo vlastní zkušenost? Co si myslíte o žebrácích a těch, kteří nemají to srdce je bez povšimnutí minout? Pište mi na redakce@zena-in.cz. Nejkrásnější příspěvek bude po zásluze ...odměněn.
Nový komentář
Komentáře
já jsem měla jeden čas "štěstí" na takového floutka u Kaufu. Holt měl smůlu, že narazil zrovna na mě
a když jsem ho pak viděla, že měl v ruce mr. Muscla a hadru, tak jsem měla nachystanou řeč.
No nevím, taky bych byla mírně nervózní, že až hlídač zjistí hodnotu psa, buď zvýší cenu služby, nebo jednou zmizí i se psem.
Ne že by ho chtěl na guláš, ale tihle lidi umí velmi dobře kšeftovat a pořád je dost zájemců o čistokrevného psa za cenu výrazně nižší než od chovatele.
Nastav prst, veme celu ruku...
U nás v domě se každý týden musí vykulit popelnice ven, aby je v pondělí brzy ráno vyvezli. to i popelnice obchodu, kde v neděli večer nikdo není. jeden bezdomovec dostal stovku na měsíc za to, že je vždycky vykulí ven. dostal to na rok dopředu. Popelnice vytahujeme sami
Seema — #13 no, snad jsou oba živí a zdraví
wich — #12
kdo ví, jak to pak dopadne
femme — #10 Jj..máš pravdu...nějaké pséko s nima vždycky bylo..
femme — #5 A moc se na tom nezmění
Aspoň podle včerejších výsledků volebních preferencí - opět by vyhráli oranžoví soudruzi
Krásný "hořkosladký" článeček
.Takový je holt život
Seema — #7 a měli s sebou vždycky černého labradora?
těm jsem dávala každou chvíli nějakou tu zlatku
ale už nějakou domu tam hraje občas jen on, bez paní a i bez pejska 
wich — #2


a pak že se nezasměji, při smutném téma
, ale svatou pravdu máš
wich — #2 OlgaMarie — #6

Bezdomovcům peníze nedávám..na pavláku bývala jedna paní, co mne každé ráno, cestou do práce, provázela slovy " máte na chleba?". Obvykle jsem chtěla odvětit "Zatím ano, děkuji za optání", ovšem, to by bylo trochu drsné..tak jsem se zastyděla a paní vzala do nedalekého obchodu,nakoupila jí chleba a salámy a nějaké pomazánky..je mi jasný, co s penězma udělají, tak se třeba fakt alespoň jednou najedla...jinak v metru, na přestupu na Muzeu stával pár nevidomých lidí..hrávali na flétničky..těm jsem se vždycky snažila něco dát..nějak jsem měla pocit, že oni ty peníze na cigára a chlast nepoužijí...ale už jsem je tam dlouho neviděla...
V Římě u Fontány di Trevi mě pobavil žebrák, když s moravským přízvukem se mě zeptal, odkud že jsem. Kouřil marlborky a mobilem si zavolal taxík.
wich — #2 a hlavně nedobrovolně
bohužel o žádném bezdomovci nevím, nemohu pomoci
Možná jsme moc tvrdá, ale žebrákům nedávám...stačí si spočítat, na kolik si takto přijdou (když si umí vybrat místo)... to se pak nedivím, že se jim ani nechce jít dělat
Jiná kapitola jsou prodejci Nového prostoru a tp. ti se snaží a mají můj obdiv i případnou koupi jistou...
Svého cikána (a ne jen jednoho) si vydržuje každý z nás
no já nevím, ale já bych se bála, že o toho pejska přijdu