Ahoj Meryl,
k dnešnímu tématu už jsem toho napovídala s kamarádkou, která porodila svou první holčinu jen tři týdny před tím, než já tu svoji, dost a dost, tak ti posílám příběh, jak to viděl celé můj manžel. Přeposílám ti e-mail, který rozeslal svým kamarádům a kamarádkám. Jeho "spisovatelské střevo" mě tenkrát tak nadchlo, že ho mám dodnes schovaný v archivu, jsou to už tři roky. Pokud bys ho zveřejňovala, můžeš ho i dle libosti upravit, zkrátit apod.
 
S přáním příjemného dne
 
Almi 77
------------------- 
 
Kristýna měla první oficiální termín 4. dubna. Ten den se ale nic nedělo.  Alena už byla dost nervozní a hlavně jí mrňous bolestivě okopával zevnitř. Podle posledního vyšetřeni byl stanoven další možný termín porodu na 7. dubna. (osobně jsem sázel na osmého)

V neděli jsem šli spát jako obvykle. V pondělí ráno ve dvě hodiny vzbudily Alenu silné kontrakce-stahy-bolesti. Protože nelze hned určit, jestli jde o porod, nebo jen o tzv. poslíčky (klamné kontrakce), čekala Alena nějakou dobu a meřila četnost. Ve tři usoudila, že pravidelně sedmiminutové stahy jsou nejspíš opravdu porod, a vzbudila mě.
 
Relativně klidně jsem začal dělat snídani, protože nás upozorňovali na možnost několikahodinového průběhu porodu a já měl hrozný hlad. Stihl jsem do sebe nalít jenom trochu horké vody a sníst půl misky obilných kuliček medvídka Tedyho s mlékem. (to není reklama na cereálie :-) Pak Alena začala naříkat, že se kontrakce zrychlují, a opravdu už přicházely po třech minutách. To už nebylo fakt nic příjemného, protože nemohla dělat nic jiného, než chodit sem a tam po našem "velkém" bytě. Takže jsme rozhodli, že okamzitě jedeme do porodnice.
 
To bylo technicky náročné, protože na nějakou činnost už měla Alena jenom dvouminutové přestávky mezi kontrakcemi-bolestmi. Tzn. oblékla si část věcí a pak musela přetrpět další bolest, než se mohla doobléknout.
 
Posbíral jsem všechny tašky a sjeli jsme výtahem k autu. Měl jsem dvě možnosti: služební felícii za barákem (pět minut chůze) nebo Scorpio před vchodem - ještě, že jsem tam toho Forda asi měsic nechal zaparkované na výhodnem místě - naštěstí šlo nasednout a odjet.(kdybych se rozhodl pro Felícii nebo kdybych stál tak, že bych musel odtlačit pár auťáků, abych mohl vyjet, nebo kdybych musel škrábat sklo, tak mi manželka porodi v autě.)

Cestu z Hájů do Krče zvládám pod osm až deset minut, když tomu šlapu na krk. Naštěstí bylo všude volno a jel jsem jako blázen, protože Ála během cesty třikrát křičela už velkou bolestí. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo pořád říkat: "Vydrž miláčku a křič..." a Alena mi ve chvílích klidu radila "abych si jí nevšímal a jel..."
 
Když jsme dorazili k porodnici, zaparkoval jsem, vystoupil a nechal Alenu ještě vykřičet jednu kontrakci (i přes zabouchnuté dveře jsem slyšel, jak moc trpí).

Pak jsme vešli do vrátnice. Sestra, co měla službu, se nás zeptala, s čím tam jdeme (byli jsem upozorněni, že tato otázka padne i v půl čtvrtý ráno, tváří v tvář rodičce s jasnými příznaky nadcházejícího porodu, takže jsme se moc nedivili). Spíš se divila sestra a personál, když jsem jim řekli, že Alena má kontrakce už skoro po minutě. U prvorodičky to je opravdu výjimečná situace a pravděpodobnost takto rychlého porodu je několik promile.

Zatíimco jsme čekali na doktora/ku, přecházela Ála jako lvice v kleci a měla velké bolesti. Říkala mi: "Chci píchnout něco proti bolesti, to se nedá vydržet." To její přání bohužel nebylo z časových důvodů splněno, neboť injekce by zabrala až tak za půl hodiny. Takže to nemělo smysl. Čekali jsem tak tři minuty, ale byla to věčnost. Alena šla do ordinace a zavolali k ní doktorku, která ji naštěstí už předtím vyšetřovala a byla v pohodě.

Měl jsem žízeň, a tak jsem si z automatu koupil lahev Spritu. Úplně zpitomělý jsem s ní mechanicky zatřepal, než jsem ji otevřel. Pro tento čin nemám vysvětlení, ale nasvědčuje to tomu, že už jsem byl
nějakou dobu v šoku :-). Limonáda mně vesele vystříkla na podlahu a nejspíš v tom bylo nějaké znamení, jako že to bude rychlé. Uklidil jsem to papírovým kapesníkem a možná mě to trochu uklidnilo.
Uběhlo tak třináct minut od chvíle, kdy jsme nasedli do auta.

Poslouchal jsem hovor z ordinace, a když jsem zaslechl jak doktorka povídala "Maminko, netlačte! Musíme dojít na porodní sál." (druhé patro po schodech), bylo mi jasné, že to jde opravdu rychle. Ze dveří vyšla Alena podpíraná sestřičkou a doktorkou, a mně řekly, ať vezmu věci a jdu s nimi. Věděli jsme, kam jdeme a co bude, protože jsme už byli v porodním sále na exkurzi. Věděl jsem také, že musim předat v ordinaci doklady, uklidit věci do skříňky, zout si botky atd. Vše jsem vykonal, ale trochu jsem se zasekl u dveří, kde byly police s gumovými botami a pantoflemi. Zde jsem ztratil asi dvě minuty hledáním vhodné obuvi. Což mi komplikovaly dvě věci. 1. velikost bot - všechny malé. 2. někomu patřily - byly podepsané. Takže jsem vyrazil na sál jen v ponožkách.

Tady následuje drsnější část, slabší povahy přeskočte až na závěrečné titulky :-)

Dál jsem postupoval podle instrukcí z kurzu. Vzal jsem malý ručník a namočil ho v umyvadle na porodním sále. Ála zatím už ležela na stole a kolem pobíhaly dvě/tři sestry a doktorka kontrolovala postup hlavičky. Protože Aleně stále ještě nepraskla plodová voda, museli ji pustit takovým nástrojem s háčkem. Já jsem ještě došel pro žínku, kterou by si Ála mohla dát na pusu a z které by mohla sát vodu, což je možný způsob příjmu tekutin. (protože voda v močovém měchýři překáží při porodu, neboť zmenšuje prostor pro průchod dítěte).
 
Pak už začal porod.

Stál jsem u Aleny po levé ruce a jediné, co jsem mohl dělat, bylo držet ji za ruku, podpírat jí hlavu a "radit jí" - všechna důležitá práce byla na ní.

Když je cesta pro dítě otevřená, tzn. porodní cesty jsou na 100 % uvolněné, může začít žena konečně tlačit dítě ven. Když to díky velké bolesti dělá předčasně, komplikuje si porod, a také si potrhá "spodek". Proto je nutné se to snažit dodržet. Ála byla "otevřená" dostatečně, ale protože rozměry hlavičky dítěte byly přece jenom trochu vetší (i když děti nemají srostlou lebku, aby se mohla zmenšit při průchodu pánví) je někdy nutný také tzv. "nástřih" obvodové tkáně. Jsem dost vysoký, takže jsem to mohl všechno pečlivě sledovat a nejspíš jsem asi v šoku byl, protože mi to vůbec nic nedělalo.
 
Pak už byla vidět hlavička. V této fázi má žena při kontrakci zadržet dech (skoro na minutu), přitlačit bradu na prsa a vší silou tlačit, aby dostala dítě ven. To se hezky říká, ale když je bolest tak veliká, že už stěží rozeznáte, kdy máte stahy a kdy ne, těžko se to realizuje. (tohle se může opakovat mnohokrát, než se dítě opravdu dostane ven) Ála to vyřešila po svém. Poctivě se nadechla, zadržela dech a zatlačila. Po deseti vteřinách ji bolest přemohla (což se jí nedivím) a z plných plic zakřičela svým krásným hlasem. Než její výkřik dozněl, Kristýna vypadla ven, a plodová voda ošplouchla většinu personálu. Brouček hned začal kričet a prskat. Pak jí odstřihli pupeční šňůru od placenty a očistili ji, zvážili, změřili a zkontrolovali.

Jméno: Kristýna
narozena 8. 4. 2002 v 03.55 hod
výška 49 cm
váha 3,4 kg
je toho o dvě deka víc, můžu to tak nechat ? :-).
apgar skore 9, 9, 10

Pak doktorka musela ještě vyndat placentu a zašít Ále její poranění a nástřih. Když jsem to sledoval, nechápu, jak se někdo může v té změti tkání a krve vyznat. Doufám, že ji paní doktorka zašila dobře.
To trvalo asi tak dvacet minut. Párkrát jsem Kristýnu vyfotil, ale bude to nejspíš stát za nic. Pak jsme s Alenou chvíli odpočívali. Nakonec nám Kristýnu přinesli, aby se zkusila poprvé nakrmit od mámy. Na to existuje takový srandovní trik s malíčkem. Dáte ho miminku do pusy a podráždíte mu bod na horním patře, tím vyprovokujete sací reflex, a pak už ho přiložíte k prsu. Neviděl jsem zatím nic krásnějšího, než je krmící se miminko. Kristýna u toho ještě ke všemu tak srandovně kníká. Když se napapala, tak ji odnesli na novorozenecké oddělení a Alenu na šestinedělí. 
Vyšel jsem ven a začal škrábat přední sklo, bylo pět hodin ráno.

Závěrečné titulky :-)

Upozornění:
Toto je velmi subjektivní pohled na věc, nebuďte z toho nebo zmatení. Takhle to vidím já. 
Jediné, co se z toho dá vzít jako poučení, je, že žádné těhotenství nebo porod nebude probíhat přesně tak, jak čekáte... 
Omluvám se všem matkám za chybné názvy, označení nebo zmatený popis věci s porodem souvisejicí :-).
 
----------------------------
Milá Almi 77, moc ráda jsem tenhle příběh otiskla. A troufnu si říci jediné... nemáš manžela, máš opravdový poklad! Zasíláme mu dáreček :o))))
Reklama