Je mezi námi celá řada těch, kteří se řídí zásadou: “Co je tvoje, je i moje, ale co je moje, do toho ti nic není…“ Je-li vyznavač této zásady ve stavu manželském, může se toto vidění světa promítnout i do jeho pohledu na obsah práv a povinností, které pro něj z manželského svazku vyplývají. A tak není divu, že celá řada manželek (nelze vyloučit i určité procento postižených mužských protějšků) si stěžuje, že ač manžel slušně vydělává, moc peněz do manželství nepřinese, na rodinu v jejím ekonomickém zabezpečení kašle, ale o to více si sám užívá. „Vždyť si na to vydělám,“ zní jednoduché a srozumitelné tvrzení!


A tak proti realitě zdánlivě jasného argumentu se zahledíme do platného rodinného zákonodárství, konkrétně do Zákona o rodině. Jeho „manželské“ paragrafy mohou být pro někoho potvrzením normálu manželského soužití, pro někoho fackou, která ho uvede do úplně jiné reality…


To, že zákon bude opakovat tušené, že muž a žena mají v manželství stejná práva a povinnosti, nikoho asi nepřekvapí. Důležitější je však příkaz zákona o tom, že o uspokojování potřeb rodiny jsou povinni pečovat oba manželé podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Že někdo vydělává a druhý „jenom“ pečuje o rodinu zákon zohledňuje konstatováním, že poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti může být zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou domácnost a péčí o děti.

 

A teď pozor: manželé mají vůči sobě vzájemnou vyživovací povinnost a ta podle výše uvedené zásady neznamená nic jiného než rovnost v její realizaci, tedy fakt, že hmotná a kulturní úroveň obou manželů má být zásadně stejná. Přistoupí-li k tomu povinnost rodiče řádně se starat o výživu svého dítěte, což neznamená zabezpečovat pouze jeho „fyzické“ přežití, ale stav, že dítě je oprávněno se podílet na životní úrovni svých rodičů, dojdeme nutně k závěru, že „užívat“ si v rodinném majetkovém společenství mají všichni tak říkajíc stejně.


Zákon rovněž předpokládá, že v případě, kdy jednomu z manželů jaksi „nedochází“, že by se měl podílet na úhradě společných nákladů domácnosti, může být k tomu donucen na návrh druhého i rozhodnutím soudu. Obdobně to platí i o soudní vynutitelnosti vyživovací povinnosti k manželce a nezletilým dětem. Jak se takový zásah paragrafů promítne do předpokládaného harmonického soužití obou manželů, je však již záležitostí zcela jinou. Právo není totiž od toho, aby prohlubovalo manželskou lásku, ale dělalo pouze pořádek tam, kde je to nezbytně nutné…