Byla jsem poslušná holčička
Moji rodiče se dávno vzdali naděje, že někdy budou mít potomka a proto, když mamince ve dvaačtyřiceti letech vynechala perioda, logicky se domnívala, že se jedná o hormonální poruchu. Protože vám ale vyprávím tenhle příběh, je jasné, že vše dopadlo dobře. Moji rodiče sice nebyli nejmladší (táta byl o 5 let starší než máma), ale zase jsem po nich „zdědila“ kvalitní geny: máma učila na základní škole a táta přednášel na vysoké škole. Je fakt, že tím byla moje výchova, oproti mým spolužákům, více přísná i úzkostlivá. Ostatní děti běhaly venku a prováděly různé lumpárny, kdežto já se doma učila, nebo jsem chodila do různých kroužků. Ve škole mi přezdívali Šprtka a vlastně jsem neměla žádné kamarádky ani kamarády. Ale tenkrát mi to nevadilo. Moji rodiče mě obklopili láskou, starostlivostí a něhou, a já je moc milovala. „Pamatuj si, že ten, kdo chce něčeho v životě dosáhnout, si toho musí i hodně odříct. Ale ty jsi chytrá holčička a jednou z tebe bude skvělá paní učitelka!“ Protože jsem podobná slova slýchala snad od deseti let, nepřišlo mi vůbec na mysl, že bych měla v životě dělat něco jiného, než to samé, co moji rodiče. Byla jsem chytré, hodné, bezproblémové dítě, premiantka třídy, kterému rodiče přesně nalajnovali život. Po základní škole jsem začala studovat na gymnáziu a až do mých necelých osmnácti let to vypadalo, že rodičům jejich představy do puntíku splním...

 
Byl mou láskou i prokletím
V sedmnácti a půl jsem odjela se školou na bramborovou brigádu a tam potkala mou první lásku! Sotva jsem vystoupila z autobusu, odnesl mi ruksak až před dveře ubytovny a zašeptal: „Když budeš chtít, přijď večer na hřbitov, pořádáme tam s klukama malý koncert. Ovšem jen pro zvané! Já jsem Radek.“ Byla jsem nezkušená, stydlivá a kluků jsem se spíš bála. A také mi neustále zněla v uších varovná slova maminky: „Pamatuj si, že nejdřív jsou povinnosti a teprve potom zábava. Navíc v tomhle věku jde klukům jen o jedno! Pravou lásku potkáš, až dostuduješ.“ Proto nebylo divu, že kromě pusy od táty jsem byla doslova nedotčená. „Tak přijdeš?“ vytrhl mě z myšlenek Radek. Když jsem řekla, že po večerce už nikam nesmíme chodit, výsměšně se rozesmál. „Místo abys byla ráda, že tě vůbec někdo někam zve, ještě děláš fóry! Zapomeň na to, přijdou jiný holky a s těma bude sranda!“ Nakonec jsem na hřbitov šla. Bylo to poprvé, kdy o mě projevil nějaký kluk zájem. Dobře jsem si uvědomovala, že nejsem ani hezká, ani zábavná. Byla jsem „jenom“ chytrá a hodná. A Radek se mi moc líbil!
 
Vyber si: buď já, nebo vysoká!
Z bramborové brigády se rodičům vrátila úplně jiná dcera, než která je před čtrnácti dny opouštěla. S Radkem jsem se poprvé opila, okusila marihuanu a začala kouřit. A také s ním poprvé zažila i sex. „Tys ještě neměla žádnýho kluka? Tak to abych to rychle napravil!“ Nechtěla jsem, ale nebral na mě žádné ohledy a moje první „milostná“ zkušenost se podobala spíš znásilnění. Radkův životní styl byl absolutně odlišný od mého, a snad proto mě tolik fascinoval. Pil, pral se, mluvil sprostě, neměl žádné vzdělání, každým, kdo něco dokázal, pohrdal, nestýkal se s rodiči a bydlel s pár lidmi ve zchátralém statku na okraji města. Živil se tím, že myl okna, občas něco ukradnul a o víkendech jezdil s rockovou kapelou, ve které zpíval. Tvrdil, že školy jsou ztráta času, natož pro ženskou! A že by vedle sebe nesnesl intelektuálku! „Takže si to, holčičko, rozmysli: buď já, nebo nějaká pitomá vejška!“ Byla jsem do něj tak šíleně zamilovaná, že kdyby chtěl, abych šla vykrást banku, udělala bych to! „Markétko, prosím tě, vzpamatuj se! Ten kluk tě úplně zničí! Kouříš, touláš se po nocích, chodíš za školu, propadáš ze dvou předmětů a na mě a na tatínka se akorát utrhuješ. Copak jsi ztratila rozum? Ty nás utrápíš!“ Máminy pláčem oteklé oči a tátův žalem ztrhaný obličej mi tenkrát přišly k smíchu. Jak jsem byla zlá! Odmaturovala jsem doslova s odřenýma ušima a ještě to odpoledne jsem si sbalila nejnutnější věci a bez rozloučení odešla z domu.

Svůj slib jsem dodrželaTři následující roky bych nejraději navždy vymazala z paměti! Statek, ve kterém jsem s Radkem žila, bych nazvala odporným smetištěm. Lidé, kteří v něm žili, byli špinaví, nemocní, věčně opilí, zfetovaní a rvačky tam byly na denním pořádku. Zpočátku jsem se jich štítila, ale aniž bych si to uvědomila, za čas jsem vypadala stejně jako oni. Nebýt oné smutné události, možná bych tu dnes už nebyla. „Máš návštěvu. Jen by mě zajímalo, jak tě tady tvoje máma vyčmuchala, když jsem ti sebral mobil!“ Radek mi dal pěstí do prsou, až jsem upadla na zem. I na to jsem si za ty tři roky zvykla. Vstala jsem ze země a utíkala ven. „Proboha, holčičko, jsi to vůbec ty? Málem bych tě nepoznala!“ Ani maminka nevypadala dobře – zestárla nejméně o deset let. Nevím, jak dlouho jsme se objímaly a utíraly si navzájem slzy. První se vzpamatovala máma. „Musíš se mnou okamžitě odjet. Tatínek je v nemocnici, umírá! Moc tě chce vidět!“ Kdyby mi někdo vrazil nůž do srdce, bolelo by to méně! Na cestu do nemocnice si nevzpomínám. Držela jsem otce za tenoučkou ruku a přes slzy jsem téměř neviděla jeho propadlou tvář. Najednou se jeho víčka pohnula a z posledních sil zašeptal: „Markétko, slib mi, že doděláš školu... a budeš učit. Je to... poslání!“


 
Slib, který jsem otci před deseti lety dala, jsem splnila, ale nebylo to lehké, protože jsem se nejdřív musela zbavit závislosti na drogách a alkoholu. Vlastní rodinu nemám, ale nevadí mi to, protože ve své práci jsem našla, přesně jak říkal tatínek, poslání a smysl života. Jen výčitek, jak moc jsem ublížila svým nejdražším, se nikdy nezbavím...

Reklama