Postavení pejska v rodinné smečce je poměrně ožehavá otázka. Spousta z nás se už setkala s ukázkou toho, kdy pes pánečky převálcoval, dělá si, co chce a bere se na roveň, nebo hůře nad roveň člověku. Takový pes může být nebezpečný nejen cizím lidem, ale i svým majitelům, a navíc si toho ani není vědom, že by dělal něco špatně, protože on je přece ve smečce šéf. Abyste podobným problémům zabránili, je potřeba už od štěněte pejskovi jasně vysvětlovat, kde je jeho místo - kam v rodinné smečce patří. Chce to docela silnou morálku a trpělivost. Přečtěte si, jak tuto stránku výchovy psa řeší veterinářka Hanka Žertová...
Postavení psa v rodinné smečce
Psi potřebují mít ve své smečce, ať psí, nebo lidské, pevný řád s jasnými pravidly. Když je všichni členové skupiny dodržují, nedochází k nedorozumění a šarvátkám, protože každý přesně ví, na čem je. V psí smečce si zdaleka nejsou všichni ve všem rovni. Hierarchické postavení určuje přístup k příjemnostem života. Kdo má vysoké postavení, může kdykoli mít a dělat prakticky cokoli. Ovšem vysoko postavený člen má také více povinností a tudíž i více starostí a odpovědnosti. Proto valná většina psů je docela spokojena na nižší pozici rodinné hierarchie. Jenže řadoví členové smečky potřebují spolehlivého vůdce. Smečka bez vůdce je zvenčí i zevnitř velmi zranitelná. Je na každém majiteli, aby svého psa jasně a srozumitelně přesvědčil o tom, kdo je vůdcem. A to je kámen úrazu - málokdo ví, jak na to. Stále převažuje názor, že vysoký post spočívá v tělesné převaze. Někteří lidé proto zkoušejí demonstrovat převahu nad psem bitím, škrcením či povalením na zem, pomáhají si stahovacími, ostnatými nebo dokonce elektrickými obojky. Autorita a vysoké postavení však nemají s tělesnou převahou co dělat a použití tělesného nátlaku je při budování důvěrného vztahu mezi člověkem a psem spíše na škodu. Dobrý vůdce smečky přesvědčí ostatní o svých kvalitách tím, že obstará jídlo, zajistí bezpečí a dobré místo k odpočinku, je spolehlivý, důsledný a vypočitatelný, to znamená, že se v určitých situacích chová vždy stejně.
Malé štěně má ve věci naprosto jasno: vysoko postaveným členem smečky je bez jakékoli pochybnosti pán. Má přece stále neomezený přístup ke všemu, co pes k životu potřebuje. Bez pána nemá pes vlastně vůbec nic. Lidé si však neuvědomují, že se stále musejí chovat tak, aby pes jejich převahu viděl, aby si ji v každém okamžiku uvědomoval. Chovají se ke psům jako k dětem nebo k lidským kamarádům a zahrnují je přízní a nekritickou láskou. Předpokládají, že pes jim automaticky bude oplácet stejnou mincí. To je však zásadní omyl a začátek velkého problému. Pokud pes bez jakéhokoli přičinění dostane všechno, co potřebuje a co je mu příjemné - krmení, pohodlné místečko, pozornost, hračky, pohlazení, procházky - dává mu to pocit, že je vysoko postavený.
Základem soužití se psem je pevná vazba, dalo by se říci až závislost. Pes si musí být stále vědom dvou skutečností: 1. Člověk disponuje vším životně důležitým (potrava, hračky, sociální kontakt, veškeré pohodlí). 2. Pes dostane tyto potřeby, jen když se chová patřičně. To však vyžaduje od majitele nejen ohromnou zodpovědnost, důslednost a mnoho času, ale také schopnost srozumitelně se psem komunikovat. Proto je mezi námi tak málo dobrých vůdců a mezi psy tolik „problémových“ jedinců.
![Hanka Žertová]()
- Pokud vás osoba Hanky Žertové a její rady zajímají hlouběji, navštivte server: www.zvirataazdravi.cz
Nový komentář
Komentáře
Když jsem vychovávala psa, tak asi nejvíc zabrat mi dalo ho odnaučit utíkat. I tak se mi to úplně nepovedlo a sem tam si někam zaběhne. Proto jsem mu musela pořídit sledovací zařízení https://www.smartomat.cz/smartomat-gps-lokator-pro-psy-a-kocky-smt02/
Scylla1 — #14 jenom bych to upřesnila - pes, co poslouchal jak hodinky, byl pes služební, se kterým se chodilo do strážní služby. Nebyl jen můj, a necvičila jsem ho já jenom sama. Jestliže jsem mu měla věřit, že ve službě udělá vždy to, co bude třeba, musel bezchybně ovládat povely, a musel být spolehlivý i za méně obvyklých okolností. Nebyl to domácí mazlíček. Naproti tomu o hodně let později pes zcela jiné rasy, pořízený za zcela jiným účelem, byl taky jinak vychován a vycvičen, tam jsem si mohla dovolit i ten drobný luxus, že mě neposlechne úplně vždycky, protože o nic důležitého nešlo. To byla ta psí kamarádka, a obávám se, že byla krapet rozmazlená. No a mezitím byla ještě řada jiných psů, a jelikož co pes, to osobnost, tak s každým to bylo jinak i co se týče výchovy a přizpůsobení lidské smečce.
A ještě jedna věc - měla jsi psa, který poslouchal jako hodinky a pak psí kamarádku? Já mám psí kamarády, které poslouchají jako hodinky..., tvrdé a donucovací metody jsem nikdy nepoužila a nikdy používat nebudu.
Štěně je mládě. Nemohu si na něm dokazovat svoji pozici, ale měla bych mu pomoct vytvořit dobrý světonázor, měla bych ho přesvědčit, že spolupracovat s člověkem a respektovat člověka je prospěšné pro obě strany. Jenže opak bývá pravdou. Lidé, kteří si přinesou domů štěně, si načtou "chytrou literaturu" nebo nějaké zaručené rady a pak bijí štěně novinami, vytřepávají ho za kůži za krkem, zvyšují hlas, dávají zákazové povely, věří takovým hloupostem, jako že mají chodit první ze dveří, vyhodit štěně z gauče, tleskat a jásavě přivolávat, opakovat povely a tak dále. Každý mý naprosto jasno v tom, co musí a nesmí ten pes, ale už nemá jasno v tom, co musí a nesmí on sám.
Mám za sebou jednu zajímavou zkušenost. Před lety jsme se chtěli naučit bojové umění. Měli jsme Mistra, který neuměl ani slovo česky a anglicky tehdy asi slova tři. My zase neuměli ani slovo korejsky. Ale obě strany se domluvit chtěly. Zvládli jsme to. Trpělivě, srozumitelně, klidně. To štěně příjde do nového prostředí, vykulené, ale domluvit se s námi chce, je přátelské, upřímné a zvědavé. Kdyby z lidské strany bylo tolik dobré vůle o té domluvě, tolik snahy o pochopení toho druhého, bylo by to super.
Rikina — #12 Pes je pořád pes, o tom žádná. Jenže pro mě to není JEN pes, pro mě je to můj parťák a kamarád. Když je třeba, pijeme z jedné lahve, podělíme se o jídlo, všichni psi, kteří prošli naší rodinou, spali v posteli,když o to měli zájem. Nikdy jsme neměli problém s respektem a díky Bohu ani s důvěrou. Podle toho, co popisuješ, by vzah člověk - pes byl vysloveně jednostranný. Nebyl by v rovnováze a tedy by nemohl fungovat. Je jasné, že pes, který žije s limi, se musí lidem přizpůsobit a být ovladatelný. Jenže člověk, protože má o pár mozkových závitů víc, by měl pochopit, že když chceme od toho tvora, který je přece JEN pes, aby chápal on nás, jsme my povinni snažit se pochopit jeho. Nebo snad ne? Nechápej to špatně, člověk je nadřazen psovi už jen kvůli tomu, aby ho chránil. Jenže být nadřazen znamená mimo jiné toho nezneužívat a nehonit si na psovi sebevědomí, ambice a nevím, co ještě.
K radám paní doktorky - potkaly jsme se několikrát osobně. Nemám proti její osobě nic kromě toho, že radí jen a jen nátlakové metody při výchově psů, neví, jak pes cítí a myslí a jak toho využít k získání právě té důvěry a respektu a nahrazuje jí tím nátlakem. A když nátlak nefunguje, nastupují uklidňující léky, pak kastrace a pak -to bude vždy problémový pes a bude se muset časem utratit.... . Mám tu čest pomáhat starat se o psy, které lidi zrovna k tomu utracení odsoudili a kteří se díky dobrým vetům, kteří to odmítli udělat nebo zodpovědným majitelům, kteří pro psa našli alternativu, starat. Proto vím, že domluvit se dá skoro s každým psem. Ale nikdy ne nátlakem a s prominutím buzerací, nefunguje ani pamlskovací metoda. Protože celé je to o důvěře a respektu. V přesně vyváženém poměru, a obojí si musí člověk tvrdě zasloužit a vysloužit. Nedá se to ničím nahradit. Tím netvrdím, že já to umím, jen to, že se to naučit snažím. Proto s paní doktorkou ve většině věcí nesouhlasím. Protože ti psi, kteří její poradnou prošli, některé znám a vím, kam je dovedla.
Scylla1 — #10 no, měla jsem už hodně psů. Jak takového, co poslouchal jak hodinky, tak psí kamarádku. A ono to prostě chce, ostatně jako všechno, mít určitý cit pro míru, a nepřehánět to ani jedním směrem. Pes ale musí vždycky vědět, že je pořád jen pes, že jsou věci, o kterých se nediskutuje, nýbrž se poslechne, a že se mu vyplatí poslechnout a být hodný pejsek. Musí mít nějaký rytmus a řád, pokud možno pravidelný, a že pes nepatří do lidské postele, na tom si trvám, a můžeme být kamarádi až na půdu, ale pelech má mít důsledně každý svůj. Ke štěněti není možno se chovat jako rodič z prostého důvodu - není to dítě. A lidi nejsou psí smečka. Štěně se musí naučit lidským pořádkům, i když jsou proti jeho přirozenosti, jinak by přece nemohlo s lidmi sdílet společný prostor. Ano, pomalu, trpělivě a bez tvrdých metod, jako jsou sprejové obojky, to jistě. Taky mám jisté výhrady k radám paní Žertové. Ale zas není možné se spolehnout na to, že mi pes bude chtít vždycky vyhovět, protože jsme přece kamarádi, je třeba mít jistotu, že za všech okolností bude zvladatelný, ne jenom když chce.
Scylla1 — #10
Mickey Mouse — #8 Záleží na tom, co chceš od psa a od sebe. Jestli chceš podřízeného sluhu, na kterém si budeš něco dokazovat a vázat poskytnutí životních potřeb na to, že si to zaslouží..., k tomu bych se nesnížila. Je spousta lepších způsobů, jak si získat psí důvěru a respekt. Protože o tom je vůdcovské postavení. Na základě postupu paní doktorky, i těch, které uváděla v Polepšovně mazlíčků - vyhození z postele, ignorace, sprejový obojek, mlsíky a místečko,zhoršení krmné dávky aby byl pejsek motivovatelný pomocí mlsíků, si uděláš toho sluhu. Já chci partnera, se kterým nám bude dobře, který mi věří a chce vyhovět mě, protože prostě chce a ví, že je to dobře, který mě neposlouchá proto, že držím dálkový ovladač ke sprejovému obojku nebo mlsík v ruce.
Navíc - opravdu dominantního psa pomocí pamlsků a vyhazování z postele nevychováš.
Myslím, že pamlskovací a trestací postupy a zasloužení si krmení a tak dále, nemohou nahradit a také nenahradí respekt. A také se na základě toho nedá respekt získat.
Mickey Mouse — #8 chovat se ke psovi přátelsky přece neznamená, že když ňafne, dostane co chce. Jídlo u mě dostává pes v konkrétní dobu a né za konkrétní službu.
Scylla1 — #6 Tee.. — #5 Až na to že pokud pes dostane všechno zadarmo, pak nemá žádnou motivaci chovat se správně, ale začne si příděly těchto požitků vynucovat, kdy se mu zachce. A to je přesně nezvladatelný, nebezpečný pes.
Kamarádství se psem funguje jen do té doby, dokud pes ví, že dostane jen to, co chce pán, a jen tehdy, když to chce pán. A pes si to nemůže nijak vyňafat, vykňourat, vyžebrat, či ukrást. To není šikana. To je přispůsobení se přirozenosti psa. Pes to přesně takto potřebuje!
Scylla1 — #6 moc hezky napsáno!..
..knihu najdu, půjčím a přečtu..s těmito názory se ztotožňuji..
Jsem zastáncem názoru, že když si pořídíme psa, jsme POVINNI ho dobře, krmit, zajistit mu místo k odpočinku, zajistit mu pohodu a příjemné prostředí a klid ke spokojenému životu. Vůdcovské postavení se nezíská tím, že psa krmíte nebo mu přidělíte pelíšek nebo s ním budete cvičit poslušnost. Pes dostane to nejlepší krmení, které mu mohu dopřát v takovém množství, které potřebuje. Nechám ho v klidu a teple odpočinout a vyspat tak, jak potřebuje. Nebudu vázat poskytnutní základních životních potřeb psovi na to, jestli se chová podle mých představ nebo ne. Vůdcovské postavení si nebudu budovat na štěněti a nebudu mu stále dokazovat, že já jssem výš než to štěně. To je s prominutím buzerace a šikana a to mi nepřipadá vůbec při výchově psa vhodné, stejně jako vázání množství a kvality krmení na jeho chování. Když si vezme štěně, vezmeme si mládě od matky. Jsme pro něj jiný živočišný druh s jinými gesty. Požadujeme po něm věci, které jsou proti jeho přirozenosti - například nelovit, nevyvenčit se tehdy, kdy se mu chce a spoustu dalších věcí. Moc hezky je to popsáno v knize Konejšivé signály. Nestavme se ke štěněti do role vůdce, ale laskavého a důsledného rodiče.
Vůdcovské postavení se dá získat jen srozumitelností pro psa, stabilním chováním, sebeovládáním, klidem, spravedlností, ochranou psa před případným nebezpečím, jako jsou psí i lidští útočníci - do toho zahrnuju i "cvičitele", kteří si vezmou do ruky psa a seřvou a vyškubou ho na obojku a pán na to jen kouká.
Používání stahovacích, ostnatých, elektrických obojků nemůže nahradit autoritu. Stejně jako to krmení a zajišťování pohodlí.
pajda — #3 Jasně..v útulku je najdu..ale já myslela jako "žít divoce"..
..já jen, že i v pořadu, který tato veterinářka měla, jsem jí občal měla sto chutí skočit na krk..
..jasně, že každý pejsek je jiný, tudíž i na každého platí jiná pravidla a různé vychytávky..
..na vaše masíko z prasátka a na naše tenisák a piškoty. Za ty by se prokopali do Austrálie...
....pardón...upřímně. Občas myslím na moc věcí zaráz.
Tee.. — #2 ano, viděli. Stačí se jen projít útulky - vyhazují se všichni psi bez rozdílu. Řekla bych, že převaha nespočívá v tom, jestli psa pustím do postele, ale v tom, jestli s ním jednám jednoznačně a pro něj srozumitelně.
A upřímě: můj muž u obou psů neuvěřitelně stoupl v ceně, když přinesl z auta půlku prasete
S tímhle názorem se fakt nikdy nesrovnám..pes je pes a nic víc?..v dávných dobách byl zahřívací dečkou do postele, módním doplňkem, jedinou možností cestování v chladných zemích, ochránce a kdo ví co, ale kamarád ne? Psi mám už více jak dvacet let a chovám se k nim jako k přátelům - i tak se nade mě nikdo z nich nepovýší, protože ví, kdo je tu pánem. To je jasně určeno - poslechnou jedna dva. I tak se mnou spí v posteli, i tak jim dávám z talíře i tak dělám kdo ví co ještě..neboť pes není zvíře, ale je to silně domestikovaný živočich, který si bez pána - kamaráda už jen tak neporadí..
..viděli jste snad někdy yorkšíra na ulici??...
Náš pes je nejspokojenější, když je nás doma pár dní hodně. Špatně snáší odjezd těch, kteří zde nebydlí. Jakmile jdeme na výlet, stále nás "počítá" a pokud se někdo nad něčím zapomene, vrátí se pro něj a zahání ho ke kolektivu