Foto: Shutterstock
Před čtyřmi lety dostudovala v rodném městě vyšší odbornou školu a ještě to léto se odstěhovala za prací. Jenže mezinárodní firma, která ji tehdy přijala, krátce poté ukončila působení v Česku a ona odešla na úřad práce. Vracet se domů nechtěla, to jí hrdost nedovolila. Rozhodla se, že to zvládne i tak. Brzy našla práci jinou, jen už zdaleka ne tak lukrativní. Ale co se dalo dělat? Z něčeho žít musela. Jenže spolužáci na sociálních sítích vyzvídali a jí bylo hloupé napsat, že pracuje v supermarketu jako pokladní. A tak začala série jejích pohádek, které jim teď pravidelně servíruje. Kolikrát už ani neví, co je realita, a co ne.
Ke skvělé práci postupně přibyl i dokonalý přítel i zážitky, kterými sledující na svém profilu pravidelně udivuje. Cestuje po světě, jezdí v krásném autě, žije v luxusním bytě, chodí do drahých restaurací a její přítel ji na rukou nosí. Za to všechno ale nevděčí pořádné dávce životního štěstí, nýbrž umělé inteligenci. „Neplánovala jsem si něco takového. Přišlo to tak nějak plíživě. Jedna fotka, druhá, třetí. Nejdřív spíš z nutnosti, abych před spolužáky nebyla za lůzra, který se odstěhuje stovky kilometrů jen proto, aby si tam sedl za kasu. Byla to tenkrát hloupost, ale já už pak nemohla couvnout. Přiznat, že si vymýšlím. No začaly se nabalovat další a další lži, jedna na druhou,“ krčí rameny Dominika. U zaměstnání pokladní tehdy nezůstala dlouho. Ale ani její nové zaměstnání v menší IT společnosti už se nedokázalo vyrovnat zvěstem, které o sobě do té doby stihla rozšířit. Nepasovalo do jejího dokonalého světa, který na sociálních sítích už pěkných pár měsíců žila.
„Člověk do toho zabředne, ani neví, jak. Postupně jsem si zvykla žít takový snový život alespoň v hlavě. Líbí se mi ten obdiv, být něčím výjimečná. Nejdřív jsem ty falešné fotky dělala podle takových trikových rad, co kolují po Facebooku. Jako že vyfotit se v plavkách na písečné pláži na koupališti u nás a napsat, že jsem někde u moře. Všechno je to o focení správných detailů. No a postupně jsem přešla na úpravy v počítači. Využívám umělou inteligenci, a ta dokáže hotové zázraky. Už kvůli focení nemusím ani vylézt z bytu. Všechno udělám tady,“ přiznává Dominika, která budování svého falešného života doslova propadla. Stal se jejím koníčkem. Sotva ráno vstane, už přemýšlí, co nového ve virtuální realitě podnikne. Má to ovšem svá úskalí.
„Profil mám otevřený pouze pro své přátele z rodného města. Lidem v mém reálném světě jsem řekla, že na sociálních sítích nejsem. Takže ho snad nikdy neobjeví. Co je ale horší, že k našim musím jezdit jen na tajňačku, téměř tam nevycházím z domu. A když, tak pouze v přestrojení, abych se s nikým nepotkala. Nedokážu totiž lhát tváří v tvář. Jednou jsem se takhle sešla se spolužačkou a byl to děsný trapas. Neuměla jsem jí odpovídat na otázky, musela jsem se nakonec vymluvit a rychle odejít,“ chytá se za hlavu Dominika, která proto už neriskuje. Odmítla dokonce i pozvání na třídní sraz.
„Nevím, jestli z tohohle bludného kruhu někdy dokážu vystoupit. Trochu se bojí, že jsem tuhle část svého života už definitivně zazdila. Jestli toho lituji? Jasně, často. Ale copak teď můžu říct pravdu? A taky musím přiznat, že je mi ten obdiv a srdíčka u fotek příjemný,“ dodává Dominika.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Dominika se odsoudila k samotě díky své virtuální verzi dokonalého života. Prezentace na sociálních sítích poskytují iluze dokonalosti a úspěšnosti jen díky tomu, že sdílíme především své šťastné chvíle. A to často s použitím filtrů a dalších vychytávek, pro zdůraznění kouzla zachycených okamžiků. Skutečnost, že nadšeně lajkujeme často zavádějící informace o skutečných životech, je něco, co zcela ignorujeme a necháváme se lapit do pastí srovnávání a soutěžení… Realitou první práce v zahraničí je ve většině případů podřadnější pracovní pozice, což není nic, za co by se měl zdravý jedinec stydět. Infantilní potřeba Dominiky prezentovat svůj falešný pohádkový život je zprávou o hlubším mindráku a potřebě ocenění a obdivu. Jedná se o kompenzační mechanismus, který je však nezdravý až schizoidní. Dominika musí být již ze svých lží unavená a cítí naprosto logicky dopad rozporu iluze se svým skutečným životem. Trochu to připomíná drogovou závislost, kdy si opiátová euforie vybírá svou krutou daň. Nepravdivost v našich životech a přibarvování reality znamená ve skutečnosti samotu. Nemožnost sdílení skutečnosti neumožňuje prostor pro možnou podporu a pomoc okolí. Cesta z tohoto bludného kruhu je však možná, terapie pomůže odhalit pocity méněcennosti, zpracovat je a doprovodit Dominiku k řešení, jak ze své fantazijní šlamastyky vybřednout se ctí. Tendence podceňování důležitosti, jak nás vnímá naše okolí, je zprávou o našem pocitu nedostačivosti a nesebepřijetí. Naše zdravá dospělost nám umožňuje dovolit si nikomu nic nevysvětlovat a skládat účty. Jakákoli změna v našich životech je pouze o našem rozhodnutí a není potřeba, aby tomu okolí rozumělo. K tomuto ukotvení však pro Dominiku povede dlouhá cesta sebepoznání.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Není to nějaká psychická porucha? Jedna moje známá každému vyprávěla, že tatínek byl ředitelem banky. Nikdy neřekla, které banky. Později i její sestra prozradila, že jejich tatínek byl s jejich matkou rozvedený, byl to zloděj a byl velkou část svého života v nápravném zařízení. Pak jsem znala jednu, která se chlubila pletenými výrobky, které údajně sama vytvořila. Když jsem ji požádala, aby mi upletla čepici, tak se nakonec přiznala, že to neumí, že to vždy koupila od nějaké paní.
Konec konců co by se vlastně tak tragického stalo, kdyby to buď prasklo, nebo se sama přiznala? Nic. Pár lidí by se jí asi smálo, pár jiných by si ťukalo na čelo, někdo by si pomyslel, jestli toho měla holka zapotřebí, a asi by se našel i jeden dva, co by byli uražení, jak to, že si dovolila jim neříkat křišťálovou pravdu. To se dá všechno hodit za hlavu, oni na to všichni po nějakém čase zapomenou, internet jim donese nové skandály a odhalení, pořád se někde něco děje, a Dominika nejspíš nebude jejich středobodem zájmu. Někdy je dobré si uvědomit, že profilů jsou na všech internetech miliony. Jeden profil je nepatrná částečka v tom ohromném množství. Svět se kvůli Dominice nezboří.
Počkej, až to praskne.
Do čehos to Bože duši dal?
Největší kabaret je to, jak tvrdí, že vychází ven jen v přestrojení.
Toho si jistě nikdo nevšimnul, všichni jsou úplně hloupí a nepoznali by to. To snad ani nemůže autorka příběhu myslet vážně.
Abych třeba pravdu řekla, tam mi ani nijak nevadí, když někdo lže...stejně to do jisté míry dělají všichni, mně jde spíš o to, co kdo lhaním sleduje a pokud to není nic, co by nějak extra škodilo, tak mi to je jedno, takže nechávám třeba kluky honit si triko a taky kamarádka dost lže a vím to o ní, prostě počítám s tím, že věřit se jí dá jen něco. Já třeba lžu výjimečně, když vím, že musím, každopádně vím, že řadu lidí má upřímnost kolikrát tak šokuje, že mi stejně nevěří a myslí si, že je to zs vtip....trochu jako jeden kamarád kdysi dávno ukradl v hospodě ze srandy skleničky, strčil si je do kapes a když přišla obsluha a zeptala se, kde jsou, tak on ukázal na ty kapsy a řekl: "tady" a obsluha se tomu zasmála a řekla mu, že je samý vtip.:D
Už ani sama neví co je realita a co si vymyslela. Každopádně by měla profil zrušit a pokud to bude pro ní těžké, vyhledat odbornou pomoc. Začít žít skutečný život a ne ten který si pomocí umělé inteligence vytvořila.
Chudinka unavená. Ať profil zruší, najde si kluka a jiné koníčky. Má nějak moc času, může to zkusit u dobrovolníků nebo dělat něco smysluplného.
Jednoduchá pomoc. Profil vymazat, se vším všudy, a žádný jiný už nezakládat. Z profesních důvodů to nepotřebuje a být na sociálních sítích není povinné. Ani to není chytré a vlastně neznám žádný důvod, proč by to měl dospělý inteligentní člověk dělat. Ukazovat svůj osobní život je bláhové, pokud tedy člověk nechce jako Dominika všem zdůraznit, že je "něco lepšího". To se moc nepovedlo a dobře jí tak. Teď už ví, že to má následky, a nic jí to nepřineslo. Za měsíc všichni zapomenou, že někdy nějaký profil měla, a za půl roku zapomenou i všechny ty pohádky, co tam nacancala.
Hmmm...tak ať na sítích oznámí rozchod s přítelem, že ji vykopli i z práce, protože tam měl ten parchant známosti, tak musela jít narychlo jinam a ještě že dostala nějakou ošklivou, ale ne moc viditelnou, nemoc, nejlépe možná i smrtelnou- třeba rakovinu a spolužáci jí budou litovat a chlácholit a zvát na večírky. A může klidně jezdit domů a bude furt hvězda.:)
Nechápu proč mají někteří za potřebí takhle lhát
vždyť každá lež se dříve či později provalí, to ví i malé dítě