pirat

Mám psa a jmenuje se Pirát. Už jeho jméno svědčí o tom, co je ten pes zač a co jsem zač já, když jsem ho takhle pojmenovala, ke všemu dobrovolně. Jen si to představte, jdete v klidu po lese, kocháte se přírodou a najednou vás vyděsí ženská s očima navrch hlavy, která běží kolem a řve: „Pirááátééé...“ Tak ten cvok jsem já, kdybyste mě někde potkali. Navíc můj hlas zní opravdu hrozivě, protože jsem se v nějaké chytré knížce o psech dočetla, že na něj musíte hlubokým hlasem, aby poslechnul. Takže, když mi zdrhne, volám na něj opravdu děsivým barytonem, že by se ve vás krve nedořezal. Možná právě to je důvod, proč můj vycvičený pes přiběhne až na podesáté, a to v lepším případě. Ano, je vycvičený, protože za psí školu jsem pěkně vysolila 5 000 Kč. Naučil se sedni, lehni a umí chodit u nohy, dokonce i moc dobře ví, co to je ke mně. Ovšem jenom když se mu chce. A to se mu chce málokdy, dokonce ani když ho přemlouvám: „Pirátíčku, no tak přiběhni k paničce...“ Můj pes jde ale s dobou a ví, jak v tomhle světě nejlíp přežít – bere úplatky. Za kus žvance udělá cokoliv. Kde to odkoukal, nevím, ale zřejmě z televize, díváme se spolu totiž na zprávy.

Můj pes Pirát je labračák. Zajímavé plemeno. Jeho máma labradorka se prostě spustila s vlčákem a labračák Pirát byl na světě. Myslím, že se narodil proto, aby mi zničil život. Mám na to několik důkazů. Nejdřív se snažil odrovnat mě fyzicky. Nestačí mu jít jen na procházku jako ostatním psům, musí běhat jako šílenec a unaví se až po několika hodinách, když už padám na hubu. Domnívala jsem se, že jsem aspoň o špetku chytřejší než on, takže, když mě napadlo utahat ho tím, že pojedu na kole a on pokluše za mnou, radovala jsem se, že mám vyhráno. Chvíli to fungovalo, jenže to bych nesměla být blondýna... Uvázala jsem tohle nezvladatelné zvíře za řídítka, aby někam nezdrhnul přes silnici. Co jsem si asi tak představovala? Že hezky poběží vedle mě? Ale jistě, běžel hezky vedle mě. Přesně jednu minutu. Pak uviděl kočku, rozběhl se za ní a já za ním vlála jako papírový drak. Taky jednu minutu. Pak už jsem ležela na kole, které pořád vlekl za sebou, a jen jsem slyšela hurónský smích přihlížejících sousedů. Když jsem se pomlácená, špinavá, odřená, ponížená a pořádně naštvaná vydrala z drátů, zmohla jsem se na jediné – udělat na sousedy posměšnou grimasu jako školačka a vztekle na ně vypálit: „Ha ha ha, to byla sranda, co, tak nečumte...“ Chtěla jsem odkráčet s grácií a hlavou vztyčenou, ale místo toho jsem se sotva belhala a mizerný čokl pelášil i s kolem do dáli.

Pak se rozhodl, že mě zase zruinuje finančně. Vyjela jsem ho vyvenčit do hor. Ubytovali jsme se na penzionu, kde měli pejsky rádi. Láska ke zvířatům je ale přešla ve chvíli, kdy se Pirát ujal reorganizace jejich sídla. Nejspíš se mu zdálo, že hosté by potřebovali odtučňovací dietu, takže se vloudil do kuchyně a sežral všech pětatřicet jídel, která byla připravena k večeři, a aby nenechal nic náhodě, vyžral i všechny zásoby. Potom chtěl ještě dokázat, že má smysl i pro estetično, a tak upravil bambule na záclonách a své umění podepsal zdviženou nohou... O tom, že honil lyžaře na kopci a srážel je z vleku, už ani nemluvím. Táhli jsme domů jako spráskaní psi. Tedy já, pes si horské dobrodružství pořádně užil.

V neposlední řadě mě ničí i psychicky. Myslí si totiž o sobě, že má stejné přednosti jako kočka, takže v nestřeženém okamžiku vyleze na střechu baráku a prochází se tam, jako by se nechumelilo. To už je na moje pocuchané nervy trošku moc. Stejně bych ho ale nevyměnila za nic na světě. A tuhle jsem se dočetla, že podle jistého výzkumu si lidé podvědomě vybírají stejného psa, jako jsou oni. Prostě jaký pán, takový pes. A to mě asi děsí nejvíc... Haf haf.

Reklama