Všichni je věrně znáte - vtipy o policajtech, naznačující neschopnost našich šmoulíků s kolťáky proklatě nízko u pasu, které nikdo nebere vážně. Musím se ale českých policajtů zastat. V porovnání s kolegy z Bruselu jsou totiž odvážnými hrdiny. Nejspíš se ptáte, co mne k tomuto závěru vede. Odpovědí je příběh, který se mi stal a který je bohužel do nejmenšího detailu pravdivý.

Vše začalo, když mne má kamarádka Petra pozvala do Bruselu, kam se společně se svými rodiči a sourozenci přestěhovala. Jakožto milovník čokolády jsem se těšila na pralinkový ráj, kde jsou fontánky plněné čokoládou (a to nekecám). Uběhly asi tři dny, když nastal den D. Rozhodla jsem se využít letních výprodejů, kterými Brusel oplýval, napěchovala jsem peněženku těžce ušetřenými penízky a společně s Petrou vyrazila dobývat obchody.

Přišly jsme do prodejny s obuví a sedly si na sedačku. Zaujaly mne jedny střevíčky a chtěla jsem se v nich projít, abych zjistila, jak mi padnou. Položila jsem kabelku na sedačku a požádala Petru, aby mi ji pohlídala. Ušla jsem asi dva metry a zase se vrátila, když jsem zpozorovala, že kabelka na sedačce není a že tam ani není ta afroameričanka, která si vedle mě sedla. Rychle jsem vyběhla z obchodu, stále obuta ve střevíčkách (samozřejmě, že jsem je pak vrátila:-)), ale ulice byly narvány k prasknutí, takže jsem tu dotyčnou samozřejmě nanašla. Nijak jsem Petru neobviňovala, byla to je moje hloupost, měla jsem si ji pohlídat sama, ale naštvaná jsem byla dost. Doklady, peníze, mobil a jiné důležité věci jako sprej na astmatický záchvat, o to vše jsem přišla.

 

Chvíli jsme bloudily ulicemi a jako houmlesáci prohledávaly odpadkové koše, jestli někde nebude kabelka vyhozená, ale bohužel. Zrovna jsme šly hlavní ulicí, když jsme potkaly dva policajty. Vysvětlily jsme jim, že jsem byla okradena, a zeptaly se, co máme tedy dělat. Stěží rozumněli anglicky, ale nakonec problém pochopili, aby mi mohli sdělit, že mi pomoct nemůžou, a ať jdu na stanici. Poněkud zaskočena odpovědí, že mi na místě činu nemohou pomoci, jsem se tedy zeptala, kde že najdu onu policejní stanici. „To jděte rovně.” Zněla vskutku stručná odpověď.

 

Kamáradka se snažila zjistit něco přesnějšího a zeptala se, jestli se stanice nachází poblíž soudu. Odpověď zněla: „Nevím.” Tak to Petra zkusila s autobusovou zastávkou. Odpověď nečekaně zněla: „Nevím.” To už se Petra rozčílila a zakřičela: „Panebože, jste policajti, přece musíte vědět, kde máte stanici!” Ovšem, moudro, kterého se nám dostalo, předčilo veškeré vtipy o policajtech. „Nemůžu přece vědět všechno!” Odsekl jeden z nich a spolu se svým drsným parťákem odkráčel do víru velkoměsta. Naprosto mi svojí neochotou vyrazil dech. Musely jsme se zeptat kolemjdoucích, jak se vlastně na stanici dostaneme, a dokonce se nám i povedlo ji najít, ale tam to teprve začalo!

   

Na ohlašovně zločinů seděla mužatka s ostrým pohledem, předem naznačujícím, že naše komunikace bude těžký oříšek. Slušně jsem pozdravila a zeptala se, zda-li mluví anglicky. „Ne.” Odsekla mi. „Deutsch?” Zkusila jsem.„Ne. Francouzsky nebo Vlámsky.” Odpověděla jsem, že tyto jazyky nespadají do mých dovedností a znalostí, a ona na to: „Smůla.”  Rozčarována tímto jednáním jsem se otočila k Petře: „To si ze mě dělá..., ne?

 

„A to kdyby mě znásilnili nebo zabili, tak mám jako smůlu, protože neumím francouzsky?” Všimla jsem si tří příchozích policajtů, kteří si stoupli za mužatku a jako tři králové pobaveně čekali, co bude dál. Normálně bych to nechala být a odešla, ale měla jsem tam doklady a jejich krádež se musí nahlásit, takže boj pokračoval. Slova se ujala Petra a postupně se každého z nich zeptala, jestli neumí anglicky, až došla k poslednímu, jehož odpověď zněla: „Trošku.” Snažila jsem se mu za pomoci rukou vysvětlit, co se stalo, nevím, zdali mi rozumněl, ale dal mi vyplnit jakýsi odporně dlouhý formulář. Strávila jsem nad ním asi půl hodiny, a když jsem ho konečně odevzdala, řekl mi, ať přijdu zítra s pasem.

 

Vrátila jsem se tedy druhý den. Za přepážkou seděla tentokrát jiná, ale stejně odpudivá mužatka. Řekla jsem jí, že jsem na stanici byla den předtím, protože mi ukradli kabelku, a že jsem měla přijít s pasem.„A co po mně jako chcete?” Zeptala se opovržlivě. „Nic. Jen jsem měla přijít s pasem.” Odpověděla jsem. „A proč?” Pokračovala naprosto mimo rámec mého chápání. Tak jsem jí znova začala vyprávět, jak mne okradli. V polovině mě přerušila a vystartovala na mě: „Já Vám rozumím, ale nevím, co po mně chcete?”

To už jsem to nevydržela. „Proboha, já na to nemám! Nic po ní nechci, blbka jedna! Prosím tě, vysvětli jí to, protože ona mě zřejmě nechápe.” Nakonec po dlouhém nedorozumění jsme se dopátraly výsledku, že kolega, který mi dal formulář, tu není, a ať přijdu za dvě hodiny. Co jsem mohla dělat? Nic, má bezmocnost mne ubíjela. Po dvouhodinových toulkách jsme se tedy s Petrou opět vrátily do jámy lvové. Hned ode dveří na mě házela veselé odlesky pleška mého vyvoleného - jediného policajta v Bruselu, rozumějícího základům angličtiny.

 

Usmíval se na mne a řekl mi dokonce, že si mne pamatuje, čímž povýšil z naprostého hňupa na pouhého hňupa. No a pak mi s tím svým dementním úsměvem sdělil, že ten formulář někde ztratil. Rozpřáhl ruce na znak bezradnosti a dodal, že ho prostě nemůže najít. To už jsem doopravdy neměla slov, ani těch sprostých. Tak jsem celý ten formulář hezky vyplnila znova a rezignovaně si šla sednout, než mě zavolají. Po dvaceti minutách čekání se mě konečně ujal postarší strážník. Sedl si k počítači a předstíral, že této kouzelné krabičce rozumí. Připadalo mi divné, že by na jedné policejní stanici uměli dva strážníci anglicky,  a tak jsem se projistotu zeptala: „Mluvíte anglicky?” „Ne.” Usmál se na mě. Petra to již psychicky nezvládla a doznala se k základům francouzštiny, kterými ze sebe vysoukala, že kolega u vedlejší přepážky umí anglicky, tak jestli ho nechce zavolat. Usměvavý sympaťák cosi zabrmlal. „Co říkal?” Obrátila jsem se na Petru. „Že prý není třeba.”

 

Takže jelikož nakonec nebylo třeba, místo výpovědi jsem sehrála divadlo pro hluchoněmé, kde jsem zahrála, jak mi kabelka byla odcizena. Toto vskutku vydařené představení, zasluhující si nominaci na Oscara, Petra občas doplnila nějakým francouzským slovem a strážník začal na počítači sepisovat popis zločinu. Za použití pouhých dvou prstů, stylem bezprsťáka se mu povedlo nakonec dlouhý popis napsat. Spokojeně se opřel o židli a zmáčkl nějaké tlačítko. Monitor rázem zčernal a celý text se mu vymazal. Zatvářil se nejistě a já pomalu začala propadat panice při představě dalšího sepisování závratnou rychlostí šneka. Bylo ale poměrně zábavné sledovat ho, jak si láme hlavu. Zachránil ho jeho kolega, který díkybohu šel kolem a celé mu to nakonec spravil. Oddychla jsem si a děkovala bohu.

 

V konečné fázi výslechu mi policajt předložil vytištěný formulář k podpisu. Byly to dva papíry secvaklé sešívačkou, ovšem připnuté k sobě nebyly v levém horním rohu, jak to bývá zvykem, ale v dolním pravém.

 

Naprosto vyčerpána jsem opustila Říši divů a dívala se po skryté kameře, ale žádná se tam nenacházela. Celý tento vtip nebyl počinem reality show, ale zničující pravda. Člověk by si pomyslel, že alespoň v sídle Evropské unie budou úřady fungovat na patřičné úrovni, ale omyl!

Reklama