Foto: Michal Růžička / MAFRA / Profimedia
Dnes se slaví 50. výročí Studentské pečeti. A jak to vlastně s tou čokoládou je?
Já mám tu výhodu, že jsem starší než ona, takže jsem její vývoj sledoval od samého začátku. Musím říct, že mi přinesla spoustu krásných chvil. Za dob socialismu to byla jedna z mála opravdu dobrých čokolád, které se daly jíst. Ještě si vybavuji bonboniéru s oříškovou náplní, myslím, že se jmenovala Táňa, nebo tak nějak. A protože jsem mimo jiné i vášnivý lyžař, pamatuju si, že kdo tehdy na hory přivezl Studentskou pečeť, ten měl výhodu – dala se směnit třeba za tři konzervy lunchmeatu. Byla to tehdy cenná „měna“. Později jsme ji dokonce fasovali v menze na vysoké škole, na FTVS, takže se mi s ní pojí spousta dalších vzpomínek.
Házely vám fanynky na koncertech i čokoládu?
No, úplně přímo ne. Spíš létalo spodní prádlo. Čokoláda by asi dost bolela, tak je vlastně dobře, že se toho zdržely. I když, v létě by možná změkla a nebylo by to tak dramatické. Každopádně si pamatuju, že po revoluci, když nám někde připravili občerstvení, tyhle čokolády tam často nechyběly.
A můžete ji dnes vůbec jíst? Není to pro vás to zakázané pokušení?
Musím si ji odpírat, jinak bych měl tak o dvě stě kilo víc. Já miluju sladkosti, dobré pečivo, všechno. Možná je to tím, že jsem celý život sportoval, takže jsem byl na přísun cukru zvyklý. Ale jak sportuju míň a zároveň se mi s věkem zpomaluje metabolismus, musím si dávat pozor, jinak bych to už nestíhal vysportovat.
Takže máte doma tajný šuplíček s čokoládou, kam saháte, když přijde chuť?
No, od devadesátých let se nabídka dost rozrostla, těch „šuplíčků“ by mohlo být víc! Ale ano, Studentská pečeť tam pořád patří. A různé nové příchutě, to člověk přece musí vyzkoušet. Alespoň si to tak omlouvám. Vždycky si řeknu, že ochutnám... a pak ji samozřejmě sežeru celou.
I vás čeká letos kulaté jubileum, že?
Přesně tak. Skupina Lucie slaví čtyřicet let, já šedesát. Pěkně se nám to potkalo.
Je to číslo, které vás nějak děsí?
Ale vůbec. Vzpomeňte si na Petra Jandu, křtili jsme s Lucií jeho desku, a když se na něj podívám, říkám si, že máme ještě spoustu času.
Byla některá dekáda pro vás osobně náročnější nebo dramatičtější než ostatní?
Myslím, že vždycky je to o začátcích a prvních úspěších. Ať už to byla první Lucerna, první O2 Arena, nebo koncert s Rolling Stones pro 130 tisíc lidí. Takové zážitky člověk prožívá tak intenzivně, že si to často plně uvědomí až s odstupem. Devadesátky byly pro Lucii i pro mě osobně obrovským zlomem, společenským, hudebním, i osobním. Bylo to silné, citlivé a plné emocí.
Myslela jsem spíš osobně, mnoho lidí vnímá přechod z dvaceti do třiceti jako šok. Měl jste to podobně?
Mně se to všechno sešlo najednou, přechod z dvaceti do třiceti a zároveň nástup divokých devadesátek. Takže jsem to tehdy opravdu dostával ze všech stran. Říká se, že kdo si devadesátky pamatuje, ten je vlastně nezažil. Já si sice na některé věci vzpomínám, ale na spoustu už rozhodně ne. Ale nijak to neřeším. Prostě pluju životem, někdy je líp, někdy hůř. Jsem ale životní optimista a věřím, že člověk má svůj osud z velké části ve vlastních rukou.
Pro mě jsou vážné věci až ty opravdu zásadní, nemoci nebo nějaké fatální příběhy. A já mám zatím obrovské štěstí. Mám kolem sebe skvělé lidi, kamarády, kamarádky, přátele, kolegy, a hodně rozběhnutých projektů, na které se těším. Doufám, že se nám s Lucií povede nejen výroční turné k čtyřiceti letům kapely, ale také vydání nové desky. Vedle toho běží i dva divadelní projekty v Hybernii, které jsou pro nás důležité. A co je skvělé – po covidu se konečně začíná znovu otevírat svět, i ten hudební. Vrátil jsem se nedávno z Valencie, chystáme cestu do Madridu, podepsali jsme smlouvu ve Stockholmu... Takže se to zase všechno dává do pohybu. Někdy je to náročné, ale tak to v showbyznysu chodí. Když vás to baví a dává to smysl, člověk prostě jede dál.
Takže letošní rok je pro vás taková celoroční oslava?
Dá se to tak říct. Je to náročné, někdy si říkám, že vstávám v pět a chodím spát ve tři, i když to samozřejmě trochu zlehčuju. Ale ano, časově je to náročné. Na druhou stranu, když vás práce baví a máte pocit, že děláte krásné věci, tak nepřemýšlíte nad tím, kolik energie do toho dáváte. Prostě jdete dál, protože to dává smysl.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář