Na dětství nechci ani vzpomínat
Jsem si jistý, že „výchova“ mojí matky se podepsala na tom, jaký se ze mě stal grázl. Co si pamatuji, buď na mě křičela, nebo mě fyzicky trestala. Po bití páskem s kovovou sponou mi zůstalo pár jizev, ale bolestivější jsou ty, které nejsou vidět... Čím víc jsem byl bitý, tím víc jsem byl přesvědčený, že si trest zasloužím, že mámu jenom trápím a že táta od nás odešel právě kvůli mně. Nepamatuju si, že by mě máma pohladila nebo pochválila. Zato si pamatuju její dokola opakující výčitky. „Jsi budižkničemu a parazit, který se nikdy neměl narodit! Na světě jsi jenom proto, abys mě trápil a ničil mi život. Už se nemůžu dočkat, až vypadneš z domu!“ Její vztah ke mně se nezlepšil, ani když se podruhé vdala a narodilo se jí dítě, můj bráška Pavel. Jen si víc dávala pozor, aby na mně bití nebylo vidět. Biologický otec se o mě nezajímal, ale otčím se ke mně choval celkem dobře a záchvaty vzteku mámy omlouval. „Maminka je unavená a to, co říká, nemyslí vážně. Je toho na ni moc, tak jí musíme pomáhat a hlavně ji nerozčilovat.“
Pravdu jsem se dozvěděl ve čtrnácti
Jenže s matkou to bylo čím dál horší. Kvůli prkotinám dostávala záchvaty zuřivosti, které si vybíjela nejen na mně, ale už i na otčímovi a bráškovi. Chrlila nadávky, za které by se nemusel stydět ani kopáč, a s oblibou po nás házela vším, co jí přišlo pod ruku. Když jí došly síly, vzala si nějaký prášek a usnula. Já si z jejích záchvatů vzteku nic nedělal, ale Pavel z nich byl hodně vykolejený. Tenkrát jsem byl kluk, a proto mi nedocházelo, že za jeho občasné pomočování mohly tyhle příšerný scény. Otčím, neprůbojný, bojácný chlapík, mi pokaždé šeptal: „Hlavně mamince neodporuj, je nemocná, potřebuje klid.“ Ale jakou nemocí matka trpí, jsem se od něj nedozvěděl. Ještě že jsem měl brášku! Pavlík byl o šest let mladší a já se o něj odmalička staral, chránil ho a byl to jediný člověk, kterého jsem měl rád. A který měl rád mě. Ve třinácti letech jsem otčímových řečí o mámině „únavě“ měl tak akorát dost. „Proč nepřiznáš, že je máma cvok? Myslíš, že nevím, že už několikrát nebyla v lázních, ale v blázinci?!“ Otčím byl z mých otázek sice zaskočený, ale konečně pochopil, že lhát už nemá cenu. Ale přesto trvalo ještě rok, než mi řekl úplnou pravdu: matka trpěla schizofrenií, díky které skončila v invalidním důchodu a její odjezdy do „lázní“ byly častější.

Začalo to se mnou jít fofrem z kopce
Po základní škole jsem nastoupil na střední školu, ale na konci prváku mě vyhodili. Ne že by mi učení nešlo, ale na školu jsem kašlal a nikomu to nevadilo. Matka realitu moc nevnímala a otčím, aby zajistil rodinu, po práci uklízel vagony a domů chodil akorát přespat. Kromě brášky jsem nikoho nezajímal. Nulová výchova a poflakování po ulicích nemohly skončit jinak, než že jsem se chytil party lidí, kterým nic špatného nebylo cizí. V šestnácti letech jsem kouřil, pil a taky kradl. Domů jsem se vracel v noci, někdy jsem nepřišel vůbec, ale mámě to bylo fuk a otčím byl prací i hysterickou matkou natolik zdecimovaný, že už neměl sílu mi ani domlouvat, natož mě jakkoli vychovávat. Jediný, komu jsem chyběl, byl bráška. „Patriku, prosím tě, přestaň pít a buď se mnou večer doma. Táta se vrací domů pozdě v noci a s mámou to není k vydržení, bojím se jí. Nemám nikoho než tebe a nebaví mě být pořád sám!“ Bylo mi Pavla líto, měl jsem kvůli němu výčitky, a proto jsem z domu odcházel, až když usnul.

Nejdřív podmínka, potom už kriminál
V osmnácti jsem se nastěhoval ke kamarádovi a domů jsem už nepáchnul. Ale s Pavlem, který si na tu změnu nemohl zvyknout, jsme se vídali skoro každý den. „Už ty řeči mámy, jak je dobře, že jsi pryč, nemůžu vystát! Vždycky na tebe jenom křičela, nebo tě bila a já ji za to nenávidím. A tátu taky! Ve všem mámě ustupuje, nikdy se tě nezastal, nechránil tě! Až mi bude osmnáct, udělám to samý a odejdu. To bysme mohli bydlet spolu, viď? Třeba bys pak tolik nepil a pořád v noci někam nechodil.“ Věděl jsem, že má brácha o mě strach, ale už nebyla cesta zpátky. K alkoholu, krádežím a rvačkám jsem přibral další neřest – hrací automaty. O to víc jsem potřeboval peníze. Výjimečně jsem splašil nějakou brigádu, ale práce mě nebavila a většina mých „příjmů“ byla z krádeží, jen zřídka z výhry. Bylo otázkou času, kdy spadne klec. V devatenácti mě a pár kámošů chytli při vloupačce a vyfasoval jsem podmínku. Jenže o čtyři měsíce později mě policajti načapali, když jsem z auta ukradnul navigaci a rádio, a to už jsem dostal tři roky natvrdo. Jediný, kdo za mnou do basy chodil, byl bráška. Ale byl bych raději, kdyby nechodil – jeho vyčítavý oči mě bolely víc než všechny výprasky od matky!

Bylo nemyslitelné, že by Pavel nebyl!
Po propuštění z vězení jsem se vrátil k partě, a abych měl peníze na svoje „záliby“, začal jsem prodávat drogy, které jsem po krátké době začal sám brát. Kromě prostituta a vraha jsem byl všechno – alkoholik, gambler, dealer, závislák na drogách, zloděj, podvodník, násilník a kriminálník. Jsem si jistý, že kdyby se nestala ta příšerná věc s Pavlem, jednou bych kvůli penězům na chlast a drogy někoho zmrzačil nebo zabil. Anebo už bych nežil.

Ten den jsem byl dost sjetý, takže esemesku od otčíma jsem si přečetl až o den později. Než jsem text pochopil, tu jedinou větu jsem četl snad desetkrát: PAVLÍK JE V KRITICKÉM STAVU V NEMOCNICI. Nechápal jsem, co se Pavlovi mohlo stát a vůbec jsem si nedokázal představit, že by bráška nebyl! Cesta do nemocnice byla nekonečná, stejně jako moje výčitky, že jsem zprávu otevřel až druhý den. A pak jsem stál u jeho postele a nemohl uvěřit, že ten bezvládný, pomlácený a ovázaný kluk, z kterého trčely hadičky, je můj bráška. Byl jsem zoufalý a bezmocný a pípání všemožných přístrojů mě bodalo do uší. Stejně jako slova lékaře, který mi řekl, co se stalo a jaké má Pavel vyhlídky. „Vašeho bratra srazilo nákladní auto. Díky fraktuře lebky, masivnímu krvácení a zhmoždění mozku, upadl do kómatu. Bohužel vám nedokážu říct, kdy a zda vůbec se z něj probere, a pokud ano, jak na tom mentálně bude.“ Lékař se odmlčel a pak se mě tiše zeptal: „Neměl váš bratr nějaké problémy? Víte, to nebyla nepozornost, on pod to auto skočil schválně.“ Vyděšeně jsem se na doktora podíval a zavrtěl hlavou...

Vyhlídky na uzdravení byly mizivé
Jakmile jsem přišel domů, otevřel jsem flašku a na stůl položil „nádobíčko“ – potřeboval jsem alkohol a drogy jako nikdy předtím. A pak mi to došlo: Pavel to udělal schválně, kvůli mně! Věděl jsem, že ho trápí, jak ničemně žiju, jak se chlastem a drogama pomalu zabíjím, ale netušil jsem, že tolik! Láhev jsem vylil, drogu spláchnul do záchodu a dal tomu „nahoře“ slib, že když Pavla zachrání, začnu žít tak, aby se za mě bráška nemusel už nikdy stydět.
Denně jsem chodil do nemocnice a čekal, kdy Pavel otevře oči a promluví. Párkrát jsem se v nemocničním pokoji potkal s otčímem i matkou, ale mezi ní a mnou k žádnému usmíření nedošlo. Nejenže její duševní stav byl v troskách, ale nikdy jí neodpustím, že mi zadupala sebevědomí a bezcitným chováním mě vyštvala z domova. Ale ani já na tom nebyl psychicky dobře, deptaly mě abstinenční příznaky… Po měsíci bráška nabyl vědomí, jenže mě nepoznal, nemluvil. „Budete se muset bohužel smířit s tím, že to s vaším bratrem nebude patrně lepší ani v budoucnu. Jistě, budeme mu věnovat maximální péči, podstoupí řízené rehabilitace, lázně, ale zázraky nečekejte,“ řekl mi na rovinu Pavlův ošetřující doktor. Naštěstí jsem mu nevěřil a jen díky tomu jsem vydržel nenapít se, nevzít drogu.

Budu tu pořád pro tebe, bráško!
Od úrazu Pavla uběhly tři roky a celou tu dobu jsem „čistý“. Přestal jsem se stýkat s lidmi z party, našel podnájem na druhém konci města, seznámil se s prima holkou a našel si práci, kterou dělám z domova a díky tomu se můžu o brášku starat. A i kdyby otčím před rokem nezemřel na rakovinu a matka nebyla už trvale hospitalizovaná na psychiatrické klinice, stejně bych od nich pomoc nechtěl! Abych všechno finančně utáhnul, v noci chodím vykládat a nakládat kamiony. To je u brášky Lucka, druhý člověk, kterého mám rád.

I když rehabilitace a lázně Pavlovi dost pomohly, do formy, v jaké byl dřív, má sakra daleko. Ale já ani on to nevzdáváme! Bráška je mladý, a protože medicína jde kupředu mílovými kroky, věřím, že jednou na něm úraz nebude téměř znát. A než se tak stane, budu se o něj starat. Ne z lítosti, ale proto, že ho mám rád, že mi na něm moc záleží!

Reklama