Vzali jsme se když nám bylo pětadvacet. Chtěli jsme vyzkoušet žít alespoň rok v cizí zemi a naučit se pořádně jazyk. Nějak nám to ale nikdy nevycházelo – buď jsme neměli dost peněz na cestu, nebo měl jeden nebo druhý zrovna dobrou práci, ze které bylo škoda odcházet. Nakonec jsem se smířila, že nikdy nevyjedeme a žila stylem do práce-domů.
V sedmadvaceti jsem toho přestala litovat a dospěla k názoru, že už jsem stejně na cestování příliš stará a zatoužila mít dítě. Začali jsme se snažit, ale první rok se nám nedařilo. Další rok jsem už začala být nervózní. Stále jsme se snažili a stále nic. Měřila jsem bazální teploty, popíjela různé bylinné čaje na podporu plodnosti a cvičila dle paní Mojžíšové – a pořád nic. Radili mi, ať na to nemyslím, a tak jsem se čím dál víc upínala k práci, chodila domů vyčerpaná pozdě večer a doufala, že se nám již brzy zadaří. A povedlo se! Byla jsem štěstím bez sebe, manžel mi připadal také šťastný a zdálo se, že můj život nemůže být lepší.

Když jsem na sebe v zaměstnání hrnula hory práce ve snaze nemyslet na vytoužené početí, nenapadlo mě, že úkoly, které na sebe beru, budu muset dodělat a že nebudu moci snížit pracovní tempo ze dne na den. Chodila jsem tedy domů dál pozdě večer, jenže přibývaly hádky s manželem, který mě chtěl mít doma o páté s teplou večeří na plotně. Nepomohlo vysvětlování, nepomohly prosby o klid u domácího krbu, který jsem tolik potřebovala. V jádru jsem ale byla pořád šťastná, že čekám vytoužené dítě. Říkala jsem si, že můj muž je ve své podstatě dobrý manžel a naše rodina nakonec šťastná bude.

Pak se ale karta obrátila. O dítě jsem na konci třetího měsíce přišla. Nesla jsem to tak těžce, že jsem si v práci musela vzít dovolenou, abych se psychicky zotavila. Hledala jsem oporu u manžela, ale nejenže jsem jí nenacházela, ale byl na mně čím dál hrubější. Nezajímaly ho mé pocity, nechtěl se mnou o tom mluvit, byl doma čím dál méně. Byla jsem tak sama a myslela, že nic horšího mě potkat nemohlo. Mohlo. Měsíc od potratu mi manžel oznámil, že se chce rozvést, že si našel jinou. Prý už v době, kdy jsem byla stále v práci a on se cítil osamělý. Snažila jsem se z posledních sil situaci zachránit, ale on reagoval tak, že mi řekl, že tahle není jeho první za dobu co jsme manželé, že jich měl za poslední roky několik Poznala jsem, že není co zachraňovat.

Domnívala jsem se, že můj život skončil a nevěděla co dál. Upnula jsem se zase k práci, ale jen na čas. Věděla jsem už, kam to vede. Obnovila jsem staré vztahy s přáteli, změnila image a postupně se srovnávala se situací. Ve třiceti jsem potkala Martina. Byl o dva roky starší než já, pozorný a milý a toužil odjet do Austrálie. Po půl roce známosti mě vyzval, ať jedu s ním. Samozřejmě, znovu mě napadlo, že už sem příliš stará na takové riskování, ale neměla jsem co ztratit. Dala jsem v práci výpověď a jela. Zůstali jsme tam rok a půl, projezdili celý kontinent a naučili se perfektně anglicky. Vydělali jsme i nějaké peníze, za které jsme pořídili hezký a prostorný byteček na Vinohradech.

Když dnes, z odstupem času hodnotím své první manželství, nevidím ho jako katastrofu, ale jako příležitost pro nový začátek. Nebýt všech těch událostí, žila bych dodnes se svým sobeckým manželem a dítětem v malém sídlištním bytě, doufala, že mně nepodvádí a litovala nesplněného cestovatelského snu.

Čtenářský příběh
Reklama