Není vždycky jednoduché přiznat si, že nemám pravdu, nebo že můj názor není až tak správný, jak si myslím. A uznat to pak a omluvit se dotyčnému je ještě těžší. Podle mých zkušeností to ale moc lidí neumí. A někdo svůj omyl a chybu nepřizná nikdy.

Takových lidí taky pár znám a už jsem pochopila, že nemá cenu se s nimi o čemkoliv dohadovat, protože si stejně vždycky udělají všechno po svém. A ještě navíc vás mají za hlupáka, protože jedině oni přesně vědí, jak to je.

Přečtěte si také:

arguing„Přesně takovou ženskou mám doma. Všechno ví, všechno zná. Říkám jí paní Chytrá, ale samozřejmě ne před ní,“ zaslechla jsem nedávno známého Marka, jak mluví o své přítelkyni. Pravda je, že o ní nemluvil moc hezky, vlastně ji docela pomlouval před všemi, co seděli v restauraci, ale i kdyby jen trochu přeháněl, soužití s takovou osobou musí být hodně náročné.

„Moje přítelkyně si o sobě myslí, že je prostě dokonalá. Na všechno má správný názor, všude byla, všechny zná, všechno ví. Ještě nikdy nepřiznala, že by udělala chybu, vždycky za to může někdo jiný, okolnosti, nedostatek času, špatné informace... I když je evidentní, že nemá pravdu, a deset lidí by jí tvrdilo, že je to jinak, ona to nepřizná. Vždycky řekne: Já si ale myslím, že to tak není! A vůbec nemá smysl se s ní hádat.

Párkrát, ještě na začátku našeho vztahu, jsem to zkusil a snažil jsem se jí vysvětlit, že není hrdinství být vítěz, že největší hrdinství je přiznat si, že se člověk spletl, a umět se omluvit! To je ze všeho nejtěžší. Řekla mi, že je to jasné, že si to taky myslí a ona to rozhodně umí. Od té doby jsem se ale přesvědčil, že to jenom říká. Protože kdykoliv máme jiné názory, jen ten její je správný. A já se nerad hádám, tak jí radši vždycky řeknu: jak myslíš. Nic jiného se ani dělat nedá.

Však ona časem přijde na to, že tudy cesta nevede. Já už u toho ale nebudu, mám v plánu se s ní rozejít, protože s někým takovým se žít opravdu nedá.“

Další články v magazínu: