Když jsme před několika lety řešili naše společné bydlení, volba z finančních důvodů padla na starší domek v ne příliš dobrém stavu,“ začíná své vyprávění třicetiletá učitelka Olga, která přiznává, že je momentálně na dně svých sil, neboť žije už pět let doslova na staveništi. Na staveništi vlastního domu, protože kromě několika málo úprav, jež proběhly v počátečním zápalu, je vše tak nějak teprve „v procesu“.  

Původně nadšený manžel, jenž spřádal plány, jak vlastníma rukama opraví nevzhlednou barabiznu v rodinný domek snů, nepohnul s rekonstrukcí zatím téměř ani o krůček. „Nastěhovali jsme se skutečně do šílených podmínek, protože jsme nechtěli zbytečně už dávat peníze za nájem bytu, ve kterém jsme několik měsíců spolu bydleli,“ vysvětluje sympatická žena a nervózně si upraví vlasy. Věřila, že manžel dostojí svým slibům a budou mít sice malé a skromné, ale hezké a vlastní bydlení. Mluvil o tom totiž s obrovským zápalem a svoje slova potvrdil i několika málo činy. Vše vypadalo tak slibně. Ale roky ubíhaly a práce stály. 

Dům jim pomalu, ale jistě začíná doslova padat na hlavu. A pak jsou tu takové ty problémy všedního dne, že stále přežívají v provizoriu. „Když ale manželovi připomenu jeho smělé plány, procedí jen své ´všechno bude´ a věnuje se práci na počítači, kterou si nosí domů. Prý musí vydělávat, abychom mohli dům dodělat dle našich představ. Vím, že má svým způsobem pravdu, ale už se to táhne moc dlouho a začínám litovat, že jsme si vzali tak velké sousto. A že asi vymizela i ta chuť něco budovat - to asi především, “ konstatuje věcně zklamaná žena. On to tak prý nevidí a svému „všechno bude“ zřejmě vytrvale věří. Nebo možná už také ne, ale oddaluje moment, kdy to bude muset přiznat. 

Olze to připomíná prý ten pověstný vtip o mužích: Když chlap řekne, že něco udělá, tak to udělá, a není třeba mu to připomínat každý rok. „Jenže když to žijete na vlastní kůži a den co den zakopáváte o připravený materiál, už to tak vtipné není,“ povzdychne si paní Olga a přiznává, že se děsí představy, že nějaká z jejich kamarádek zazvoní u dveří a bude chtít vidět, jak si v tom svém domě žije. Všem samozřejmě, včetně kolegyň v práci, totiž před lety vyprávěla, jak se stěhují do romantického domečku se zahradou. 

Musela bych snad zalhat a říct, že nejsem doma, protože bych se hanbou propadla, kdyby někdo viděl, v jak nuzných podmínkách stále žijeme. Z celého domu je hotova jen jedna místnost, kde máme na zemi matrace, pár skříní a téměř nefunkční kuchyňku. Naše věci jsou prakticky všechny v krabicích, které různě přesouváme dle potřeby. Mezitím vším se povaluje naskládaný stavební materiál, o kterém ani netuším, na co vlastně je. Leží tam už od těch prvních dní, to znamená celých dlouhých pět let, “ popisuje svůj domov a jako kdyby tomu sama nevěřila, pokrčí rameny a zavrtí hlavou. A téměř neslyšně na závěr dodá: „Která jiná žena by to s ním takto vydržela?

Přečtěte si také:

Reklama