Je to věčné dilema. Mýt či nemýt... Myslím okna, police, podlahy, skříně, no prostě všechno, jak jarní úklid velí a žádá. A tak rok co rok touhle dobou svádím vnitřní boj, jestli mít napulírovaný byt, všechno si na Velikonoce načinčat a kochat se pocitem, že ani pětičlenná profesionální uklízecí četa by to nezvládla líp.... Nebo to všechno hodit za hlavu, na mírný chaos v domácnosti tiše rezignovat a užívat si raději s dětmi venku na výletě. Zjistila jsem, což mimochodem není nijak těžké, že dvanáctileté "puboše" lze těžko odbýt větou: "Podívejte, na kolo ani do bazénu nepůjdeme, stejně jste tam už byly. Uklidíme si, ať to máme doma pěkné. Copak vy nemáte radost, jak pěkně se lesknou pákové baterie v koupelně? Copak vás netěší, jak krásně ta vydrhnutá podlaha prokoukla?"

A tak se rok co rok snažím skloubit obojí. Okolo trafik, kde z titulních stran časopisů touto dobou pomrkávají dokonale upravené ženy a s úsměvem radí, jak si udělat pěkné Velikonoce, chodím s hlavou odvrácenou na opačnou stranu. Nač si drásat nervy. Když vyjedeme s rodinou na kolo, tak si v duchu, když supím do kopce, opakuju, co všechno ten den večer stihnu, co doma udělám. Občas, třeba když projíždíme okolo přehrady, zcela nelogicky křiknu na děti, abych nezapomněla: "Police, chtělo by to namořit police, a taky odnést lyže do sklepa!" Turistů, které tímto vytrhnu z jejich tranzu nad probouzející se přírodou, si raději nevšímám a cudně klopím zraky, že jsem se nechala unést něčím tak přízemním jako je myšlenka na úklid. :-) A večer, když leštím podlahy, tak prohodím k dětem: "Stejně u té přehrady bylo krásně, co? Ten výhled na druhou stranu hor stál za to."

 Asi jde o to zvládnout obojí. A nic nepřehánět. Tak jako ve všem.

Reklama