Je to hotové drama viny a trestu. A přesto se to právě takhle stalo. Jen jména změním – nikdo ze zúčastněných sice, pokud vím, na Ženu-in nechodí, ale co kdyby...
Hlavní hrdinkou je moje dlouholetá kamarádka, říkejme jí třeba Zuzana. Vdávala se brzy, ještě na studiích, z čisté a pošetilé lásky. Její vyvolený byl o rok mladší a manuálně pracující. Ze Zuzky se časem stala inženýrka, nastoupila do ateliéru a začala dělat kariéru. Byla chytrá, schopná a uměla jazyky, kolegové ji brzy začali brát vážně a nakládat jí pořád větší a větší úkoly. Nastěhovali se s manželem do vlastního bytu, Zuzana sama navrhla a zaplatila zařízení, v té době už byla ve firmě někdo, létala se zákazníky po celé Evropě, kachlíky s nimi vybírala v Miláně a ručníky v Paříži. Manžel se s jejím úspěchem vyrovnával špatně. Jeho řemeslo nebylo moc žádané, občas dostal zakázku, dlouhé měsíce nebylo nic. „Trestal“ ji odpíráním sexu a nezájmem. Večer, když konečně dorazila, schválně nebýval doma, debaty o vztahu odmítal. Trucoval...

Čas běžel a Zuzana se ocitla pod dvojím tlakem – nároky ve firmě pořád stoupaly, kolegové zjistili, kolik toho zvládne, a zařídili se podle toho. Doma bylo buď dusno, nebo prázdno. Miminko? Jaksi nebylo s kým. A život utíkal... Jednoho dne zjistila Zuzka uprostřed pracovního telefonátu, že jí začaly téct slzy a že je nedokáže zastavit. Nepamatovala si, s kým zrovna mluví a na čem se dohodli. Seděla za stolem a plakala, nebyla s to říct jedinou rozumnou větu. Přivolaný lékař konstatoval nervové zhroucení.

V psychiatrické léčebně se Zuzana dávala dohromady několik měsíců. Vždycky ale byla bojovnice, takže zvládla i tenhle malér. Dokázala se dokonce vrátit do stejné firmy – s tím, že už se nenechá zneužívat, že si uhájí právo na svůj vlastní život, nebude řešit úplně všechny maléry a vracet se z práce pozdě večer. Líbí? Nelíbí? Jestli mě tu chcete, nezbude vám než na to přistoupit. A šéf odkýval všechno a ještě rád.
Doma ovšem čekalo na Zuzanu překvapení. Po dobu jejího léčení si milý choť namluvil jinou – protože se vrátila nečekaně a svoje propuštění předem neohlásila, našla ji ve své kuchyni. Otočila se ve dveřích a frčela zpátky do blázince; v danou chvíli se jí jevil jako to pravé útočiště. Pak už měly události rychlý spád - manžel podal žádost o rozvod, a protože neměli děti, rozvedli je při prvním stání. Spala jsem u ní první večer po rozvodu, aby nebyla sama. Půlku noci mi povídala o tom, jak ho pořád všude vidí, jak jí chybí, i když ví, že jí bez něj bude líp... Byli spolu osm let.

Teď už určitě čekáte na pointu. Co ty boží mlýny tedy namlely? Budete mě podezírat, že jsem si to vymyslela, ale Zuzčin život je už prostě takový, jako opsaný z Harlekýnky (a to vám ještě neříkám všechno :-)).
Zkrátka a dobře, krátce po rozvodu se ukázalo, že manželovi moc štěstí nepřinesl. Je totiž aktivním katolíkem a pochází z rodiny, která by se dala označit za bigotní. Rodiče odmítli rozvod uznat, prohlásili, že už nemají syna, a o jeho nové partnerce nehodlají ani mluvit, natož se s ní setkat. On sám zjistil, že má víru příliš hluboko pod kůží (byl v ní velmi přísně vychováván od dětství) a že mu výčitky a pochybnosti nedovolují nový vztah si náležitě užít. Několikrát dokonce zavolal Zuzaně a chtěl se jí - obrazně řečeno - vyzpovídat; moc pochopení se přirozeně nedočkal. Jeho nová partnerka navíc čeká, že se o ni materiálně postará... Teď neví, kudy kam, protože zůstal takový, jaký byl vždycky – nezralý a nesamostatný.

Musím dodat ještě poslední tečku za tímto příběhem. Je mi to skoro hloupé, ale život někdy napíše takovou story, jaká by neprošla ani v Hollywoodu. Zuzana je teď v pátém měsíci. Je šťastná, jak ještě nikdy v životě nebyla. To dítě čeká – teď se podržte! - se svým kolegou z ateliéru. Celé roky byli kamarádi, chodili spolu na obědy, navzájem si stěžovali, ona na manžela, on na příležitostné partnerky. Pár měsíců po rozvodu Zuzce zničehonic navrhl, že by to mohli dát dohromady – když se z toho šoku vydýchala, pozvala ho nezávazně na večeři. Zůstal u ní tři dny a pak začali řešit, jestli se přestěhuje ona k němu, nebo on k ní. Na podzim jsem jim byla na svatbě - je to pohodový pár zralých, rovnocenných, sebevědomých lidí, plný humoru a tiché radosti. Neuvěřitelné! I teď když to píšu, jsem úplně naměkko z toho, že se něco takového může stát. A vidíte, může...

Tak co myslíte – melou, nebo to byla jen náhoda? Bohužel, zdaleka každý příběh takový dobrý konec nemá. Co říká vaše životní zkušenost?

Opravdu melou pomalu, ale jistě, nebo se musí nejdřív pořádně „namazat“?
Věříte na spravedlnost, ať už lidskou, nebo božskou?
Zažila jste někdy pocit zadostiučinění, nebo naopak nikdy nepotrestanou křivdu?
Zasáhl Osud? Náhoda? Lidé?
Nebo jste na boží mlýny nespoléhala a vzala to sama do svých rukou?

Napište nám svůj příběh nebo názor, uveřejníme ho a ještě můžete vyhrát dárek!

Reklama