Na té zastávce už stojíte asi sto let. Minuty nezadržitelně plynou a ostatní lidé se tváří lhostejně, přestože jeden spoj evidentně vynechal. Zřetelně cítíte, jak ve vás roste vztek. Pomalu a nezadržitelně, jako ničivá přílivová vlna tsunami. Pánbůh chraň každého, kdo vám teď vstoupí do cesty!
Tenhle iracionální, omračující vztek dobře znají zejména lidé cholerického založení. Shodně popisují svůj stav jako přechodné zatmění mysli, kdy je afekt zcela ovládne a oni nemají možnost korigovat své jednání – „Nevědí, co dělají.“
Příznačné přitom je, že příčina nebo spíše spouštěč výbuchu bývá zcela nepřiměřený následkům. Na vlastní oči jsem jednou viděla asi čtyřicetiletou, dobře oblečenou dámu, která – poté, co se jí na ulici roztrhla igelitová taška a obsah vyhřezl do bláta – začala vysypané potraviny zuřivě rozšlapávat a kopat do nich (lze se jen dohadovat, co všechno už ji ten den potkalo). Naprosto typická je reakce maminky na mateřské, která celý den bezchybně hraje svou úlohu laskavé, trpělivé, chápající bytosti, až v osm hodin večer ztratí nervy a naprosto bez varování zmlátí šokovaného potomka kvůli žvýkačce nalepené na talíři.
V
Dá se s tím vůbec něco dělat, když už má člověk tu smůlu, že je cholerik? Psychologové některé užitečné finty znají. Doporučují například:
Mlčte. I když vás někdo strašlivě naštve, neodpovídejte mu. Nejde-li to jinak, opusťte beze slova místnost, zamkněte se třeba na WC. Je to také urážlivé, ale rozhodně lepší než to, co byste mohla vypustit z úst.
indicie 24. 1.
Fixujte ruce. Založte si je na prsou, strčte do kapes nebo se pevně chytněte stolu. Zabráníte tím tomu, abyste někoho napadla, něco rozbila nebo do něčeho nekontrolovatelně praštila (a nalomila si zápěstí).
Dívejte se jinam. I rozzuřený býk se při koridě uklidní, když z jeho zorného pole zmizí toreadorova muleta. Totéž platí i o nás. Co nevidíme, neexistuje.
Dýchejte. Při velkém rozčilení jsme na několik vteřin jakoby ochromení, bez dechu. Vědomým hlubokým dýcháním obnovíte přísun kyslíku, smysly se vzpamatují a mozek začne zase pracovat. Nadechujte se do břicha; výdech ať je co nejpomalejší, kontrolovaný a nehlučný.
Znáte příběh Marka Twaina o záměně prince a chuďase? Jednou z epizodních postav je tam chlapec s bizarním povoláním „otloukánka“. Jeho úkolem je dostávat od učitele rány místo svého pána, rozmazleného následníka anglického trůnu prince Edwarda. I v Anglii 16. století věděli, že takový pohlavek může mít význam vpravdě léčivý a osvobozující.
Vztek je totiž, fyziologicky vzato, napětí. Každé psychické napětí má svoji obdobu ve svalové oblasti. Jestliže se uvolní svaly, uvolní se i akutní stres. Nějaká rychlá, silová akce – rána do stolu, bouchnutí dveřmi, facka – tomuto účelu vyhoví, většinou má ale nepříznivé „vedlejší účinky“. Koho by také bavilo pořád volat sklenáře (nebo pohotovost)! Takže pro tento účel odborníci radí například rychle vyběhnout schody nahoru a zase dolů, několikrát silně praštit do matrace nebo oběhnout blok.
A jenom tak mezi námi: nadávky mají také svoje kouzlo… Jste-li si naprosto jistá, že vás nikdo neslyší, jen do toho! Všem to vytmavte. Ulevte si. Klidně použijte všechny výrazy, které znáte, i ty, které ještě nikdy nikdo neslyšel. A nestyďte se za to. Nakonec, vztek není nic jiného než trocha biochemie…
Nový komentář
Komentáře
Janinas: Hehe, to mi něco připomíná. Vzhledem k tomu, že jsem vychovávaná dvěma šílenými pragmatiky, přičemž tatínek je cholerik (ale takový ten zdravý, ne jako já, když mlátím věcmi - možná to je i tím, že jsem perfekcionistka), probudil se ve mně tenhle stav také:) I když si všímám, že v některých věcech jsem po mamimce:) Každopádně jak jsi psala o svém manželovi, já mám přítele také flegmatika a zdá se mi, že říká některé věci už jen z principu jakoby proti mně. Já mu něco poradím - Ne, Míko, to je blbý, já si to udělám takhle. Přitom jde o mnou vyzkoušenou věc. Jsem jeden z mála, který to s ním myslí dobře, tak určitě chci, aby se měl špatně, že jo?! Nicméně mu asi nejde o to mě naštvat, ale být jen jako chlap prostě navrchu, no. A to je jedna z mála věcí, která mě dohání na pokraj sil! Postupem času jsem si začala všímat hrozných maličkostí a pokud ty nejsou tak, jak mají být, jsem protivná a zlá. Já vím, je to taky moje chyba, ale myslím, že některé věci už by mohli lidi kolem mě chápat, když já mám pochopení k výmyslům ostatních...No ne?
Janinas: Asi tak nějak, na všechno abych čekala sto let. Ještě že mám průpravu od taťuldy a umím zacházet s všemožným nářadím, když už si o něco říkám měsíc a pořád nic, tak se fakt vytočím do běla. Jinak jsem v pohodě. Přítel je děsnej cholerik, týká se to všeho, kromě domácnosti a práce kolem ní.
Tohle se mě netýká, jsem totální flegma a při výměně názorů doháním chleriky k šílenství. Jediný, kdo mě dokáže vytočit,a to tak, že se mi zatmí či zajiskří před očima, je moje dcera.
Ta by ovšem rozzuřila i mrtvýho...
Janinas: Janinas a Lídy ... je možné, že i někdo jiný má doma manžela - "kliďase překliďase"?
U nás doma "není nic problém", ale když nezačnu ječet nebo si to neudělám sama, nebude to nikdy hotovo/zařízeno 
... ale jinak je zlatej 
Lidy, mluvíš mi z duše. Nejvíce mě provokuje rodina, hlavně manžel , kterému je všechno jedno, nic neřeší a všechno nechá "vyhnít". Díky němu se ze mě stal cholerik, i když jako malá jsem byla roztomilá a mírná holčička.
Přiznávám: jsem taky v "klubu choleriků" a nejvíc mě často naštve manžel tím, že je téměř absolutní flegmatik! Ovšem syn nedávno přišel ze školy s tím, že si dělali test osobnosti a vyšlo mu, že je cholerik - tak snad mě konečně někdo i pochopí. Jinak já většinou bouchám dveřma a pak chodím na dlouhé procházky. Problém je, že když se po pár kilometrech v nohách vrátím a vidím po předchozí výměně názorů doma všechny spokojené, mohla bych vyrazit znova...
Ťapina: Vrahu!
Já si představila souboje v Dexter's laboratory na Cartoon Network. Tak nějak to tam probíhá.
Myslela jsem, že jsem cholerik, ale podle toho, co píšete jsem asi kliďas, co občas zařve
To jsem teda asi flegmatik
Meander: Promiň, ale právě jsem si představila nádhernou situaci a ta představa se chvilku nedala zahnat
Ty a tvůj protějšek sedíte na opačných stranách místnosti, chvilku po sobě poštěkáváte, pak oba zároveň na sebe vyletíte (vzduchem), uprostřed se s šílenou řachou srazíte a sesunete k zemi 
Jsem ten typ, co je pořád normální cholerik a najednou bez varování vylítne, stane se z něj zuřivý cholerik a pak se diví, co napáchal za škody.
Můj protějšek je úplně stejný cholerik, takže se asi jednou pobijeme a bude klid. 
Nrozčiluji se způsobem,že bych nadávala. To je mi spíše k pláči. A když je toho hodně, tak vezmu polštářek a buším do něho až mne to přejde a to je brzo.
jo na některý lidi aby měl člověk nervy jak ze železa
Ťapina: no jo, ale když to jsou děti a manžel, tak to naštvání je skoro každý den.
lenka.sev: Mně naštvou jen lidi, na kterých mi záleží.
Aja: Tss, já jsem i sádrovala
Práskla jsem dveřma tak, že od futer odpadaly kusy zdi 
Ale já jsem cholerik ráda 
Jsem vzteklá, ale snažím se ovládat. Ale když mi rupnou nervy, tak to je konec. Jednou jsem vzteky praštila do vypínače, že se celý rozbil. Manžel pak vyměnil všechny, aby byly stejné. Mě bolela ruka, ale ulevila jsem si.
Ale čím jsem starší, tak si říkám, že nemá cenu se rozčilovat, když ono to ale někdy nejde. 
Šupitopresto:
Děkuji za dobré rady
Jeden příklad za všechny: kdysi jsem nakopla tašku s bramborama tak, že mi na druhé straně kuchyně očesala voděnku pnoucí se k zemi
Dokud jsem se nevdala a neměla děti, netušila jsem, že jsem cholerik
Já jsem byla vzteklá celý život. Pak jsem kvůli depresi začala požírat antidepresiva a je ze mě flegmatik.
Jsem v podstatě kliďas, ale minulý týden jsem dostala strašný vztek na nespravedlivost světa (dcerce zemřelo miminko), vyventilovala jsem ho ostrou procházkou. A věřte nebo ne pomohlo to. Takže teď už vím, co to znamená mít pořádný vztek...