Kdysi, ve staletích dávno minulých, napadlo kohosi, že proti zlu lze bojovat jen nevinností. A protože saracéni, držící v rukou Svatou zemi, byli považováni za zlo, vznikla dětská křížová výprava. Současník už ví, že nedopadla dobře a že podobná myšlenka nebyla nikdy zopakována. Co však zůstalo zakořeněno hluboko v lidských srdcích, byla představa dětské nevinnosti. O to více nás šokuje, když právě děti zabíjejí. O to více pak hledáme příčinu, důvod, viníka, pokud možno snadné a jednoznačné proto na palčivě vyvstávající proč. Prvními “na ráně” jsou většinou rodiče těch, které tisk označuje jako “malé vrahy”. Ačkoliv však nelze popřít zásadní a formující význam výchovy na osobnost dítěte, a to i takového, která vztáhlo ruku na život jiného člověka, odpověď není zdaleka tak jednoznačná.

Co je to vražda?
Abychom mohli mluvit o vraždě, musí být splněny dvě podmínky. Ta první, na níž se však odborníci často neshodnou, vyžaduje u pachatele povědomí o tom, že čin, který spáchal, je z hlediska lidské společnosti zlý. Usmrcení jiného člověka z důvodů, které jsou pokládány za morálně opodstatněné, například v sebeobraně, nebo i ve válce, tak obvykle nebývá klasifikováno jako vražda, nýbrž jako zabití. Otázkou samozřejmě zůstává, kdo posuzuje morální opodstatněnost důvodů pachatele. V některých případech bývá naopak nedostatečné vědomí “společenské špatnosti” vlastního činu přinejmenším veřejností považováno za přitěžující okolnost. Vždyť i teroristé jsou přesvědčeni o správnosti jimi páchaných útoků, věří, že jsou ve válce, kde není nevinných a viníků, kde jsou jen věrní, jimž je případná smrt spíše odměnou, a nepřátelé.... Tento článek však nemá být etickou úvahou o tom, kdy a jestli vůbec je opodstatněné vzít jinému člověku život a tak tuto otázku ponechávám osobám povolanějším, ačkoli sám pro sebe by si ji měl vyřešit každý člověk...

Pochopení smrti
Druhou podstatnou podmínkou klasifikace zabití jakožto vraždy, podmínkou mnohem více spjatou s problematikou “malých vrahů” je plné pochopení smrti. Toto porozumění se u dítěte vyvíjí postupně, dá se říci, že dítě si v průběhu svého vývoje buduje pojetí smrti. Toto pojetí se nazývá Todestkoncept a jde o složitou strukturu kognitivních, emočních a pudových složek - tedy o to, co dítě o smrti ví, co k ní cítí a jak na ni reaguje instinktivně. Vztah ke smrti si přitom dítě vytváří už od narození. Chápat smrt začíná především díky zkušenosti se svým tělem a smrtí zvířat, později pak i s úmrtím jiných lidí. V předškolním věku je dítě zajatcem takzvaného magického myšlení, smrt bývá často personifikovaná - tedy vnímaná jako jakási osoba, byť v dnešní době ne nutně kostra s kosou, dítě nerozumí její nevratnosti a to i když se s ní setkává, může si na smrt dokonce hrát nebo si něčí smrt přát. Je schopno pochopit smrt spíše intuitivně, například pokud samo smrtelně onemocní. Pokud zemře někdo z rodiny, může dítě dokonce trpět pocity viny, protože se v důsledku magického myšlení domnívá, že smrt blízkého nějak zavinilo svým přáním, nebo třeba “zlobením”... O smrti může dítě mluvit se svými kamarády, ve škole, ale hlavně v rodině. Pokud nedojde k jistému ustrnutí, chápe již devítiletý jedinec poměrně přesně, co je to smrt. Jakmile pak dítě pochopí nevratnost a neměnnost smrti, je reálně schopno vraždy. Z čehož plyne, že i když dítě mladší devíti let může chtít někoho zabít, většinou plně nechápe důsledky svého činu. Představa jedenáctiletého dítěte o smrti je už ale blízká představě dospělých a tak v tomto věku většinou mluvíme o vraždách v pravém slova smyslu.

Vraždy nejsou výsadou civilizace
Z výše uvedených skutečností plyne především známý fakt, že vraždy páchané dětmi nejsou výsadou civilizace, nejde ani tak o špatný vliv médií a počítačových her, i když i tyto vzory mohou ovlivnit jednání dítěte, ale o skutečnost, že dítě do určitého věku ještě nechápe smrt jako definitivní, neměnnou skutečnost, nerozumí příliš rozdílu mezi tím, když zabije a když si něčí smrt pouze přeje, a v rámci magického myšlení přikládá větší význam právě svým přáním než skutečným činům. V takových případech pak můžeme hovořit pouze o zabití, a to ať už se jednalo o hru nebo o čin motivovaný touhou někomu ublížit, potrestat ho za domnělé nebo skutečné příkoří, nebo prostě získat to, co ten druhý má. Pokud však tento přístup nalézáme u dětí starších devíti let, jedná se již o jisté narušení vývoje, o poruchu, s níž je třeba pracovat v psychologickém slova smyslu...

Neschopnost empatie
Nejproblematičtější z hlediska chápání vlastního jednání je období mezi devátým a dvanáctým rokem. V této fázi může už dítě navenek vykazovat všechny známky pochopení pojmu smrti, často však, v důsledku ještě omezené schopnosti empatie a zvážení dlouhodobých následků vlastních činů, není, z psychologického pohledu, jeho vnímání vraždy stejné jako u člověka dospělého. Z hlediska vývoje morálky zde pak můžeme hovořit o takzvaném stádiu konvenčním, dítě se již vyhýbá určitému jednání nikoliv proto, že by se obávalo trestu, ale spíše proto, že jej začíná vnímat jako špatné, ještě však neuvažuje o tom proč. Právě tato fáze je v kontextu možného budoucího jednání kritická a právě v ní do jisté míry selže a ustrne mnoho těch, kteří se stávají vrahy i v dospělém věku. Neschopnost vidět svůj čin očima druhého, neschopnost pochopit dlouhodobé, nebo dokonce celospolečenské následky, pouze vnější, povrchní přijetí názoru, že zabíjet je špatné, či v důsledku sociálního prostředí a výchovy dokonce zvintřnění postoje, že zabíjení je za určitých okolností tolerovatelné nebo dokonce správné, to vše jsou charakteristické znaky mnoha nejen dětských vrahů...

Selhání společnosti
A právě ve výše jmenovaném lze nalézt apel nejen pro rodiče, ale i pro celou společnost. U dítěte, které si ještě plně nevyvinulo pojetí smrti, může dojít k život jiných ohrožujícímu jednání v důsledku her, a to někdy, ale jen někdy, zapřičiněných filmovou, ale například i knižní produkcí, přičemž hlavním faktorem není skutečnost, že kreslené postavičky po “strašlivých karambolech” opět radostně vyskakují, ale spíše přitažlivost určitých druhů život ohrožujícího jednání. V takovém případě je pak povinností dospělých především zabezpečit, aby se dítěti nedostaly do rukou takové prostředky, jimiž by skutečně mohlo ohrozit něčí život, a vést děti k empatii a pochopení následků vlastního jednání. U starších dětí je však jejich chování často již do jisté míry patologického charakteru, je dokladem výchovného selhání nejen rodičů, ale i celé společnosti, společnosti přijímající morální zásady pouze povrchně a konvenčně, společnosti spíše trestající než objasňující, společnosti v níž se morálka a empatie “nenosí”. A v tomto směru je více než volání po nápravných zařízeních s přísnějším režimem a po snížení hranice trestní zodpovědnosti namístě usilování každého jednotlivce, a to nejen rodiče, ale i dětem věkově bližších jedinců, o takový život, který by mohl a měl být vzorem těm mladším...

Co si myslíte, že by se mělo dělat s dětskými vrahy? Jste pro snížení hranice trestní zodpovědnosti? Jak byste jednala, kdyby Vaše dítě někoho zabilo? Nebo si myslíte, že něco takového vůbec není možné? Mluvila jste se svými potomky někdy o smrti a zabíjení? A Vaši rodiče s Vámi?

(převzato a pozměněno, z časopisu 3. pól)

Reklama