Kdysi, ve staletích dávno minulých, napadlo kohosi, že proti zlu lze bojovat jen nevinností. A protože saracéni, držící v rukou Svatou zemi, byli považováni za zlo, vznikla dětská křížová výprava. Současník už ví, že nedopadla dobře a že podobná myšlenka nebyla nikdy zopakována. Co však zůstalo zakořeněno hluboko v lidských srdcích, byla představa dětské nevinnosti. O to více nás šokuje, když právě děti zabíjejí. O to více pak hledáme příčinu, důvod, viníka, pokud možno snadné a jednoznačné proto na palčivě vyvstávající proč. Prvními “na ráně” jsou většinou rodiče těch, které tisk označuje jako “malé vrahy”. Ačkoliv však nelze popřít zásadní a formující význam výchovy na osobnost dítěte, a to i takového, která vztáhlo ruku na život jiného člověka, odpověď není zdaleka tak jednoznačná.
Co je to vražda?
Abychom mohli mluvit o vraždě, musí být splněny dvě podmínky. Ta první, na níž se však odborníci často neshodnou, vyžaduje u pachatele povědomí o tom, že čin, který spáchal, je z hlediska lidské společnosti zlý. Usmrcení jiného člověka z důvodů, které jsou pokládány za morálně opodstatněné, například v sebeobraně, nebo i ve válce, tak obvykle nebývá klasifikováno jako vražda, nýbrž jako zabití. Otázkou samozřejmě zůstává, kdo posuzuje morální opodstatněnost důvodů pachatele. V některých případech bývá naopak nedostatečné vědomí “společenské špatnosti” vlastního činu přinejmenším veřejností považováno za přitěžující okolnost. Vždyť i teroristé jsou přesvědčeni o správnosti jimi páchaných útoků, věří, že jsou ve válce, kde není nevinných a viníků, kde jsou jen věrní, jimž je případná smrt spíše odměnou, a nepřátelé.... Tento článek však nemá být etickou úvahou o tom, kdy a jestli vůbec je opodstatněné vzít jinému člověku život a tak tuto otázku ponechávám osobám povolanějším, ačkoli sám pro sebe by si ji měl vyřešit každý člověk...
Pochopení smrti
Druhou podstatnou podmínkou klasifikace zabití jakožto vraždy, podmínkou mnohem více spjatou s problematikou “malých vrahů” je plné pochopení smrti. Toto porozumění se u dítěte vyvíjí postupně, dá se říci, že dítě si v průběhu svého vývoje buduje pojetí smrti. Toto pojetí se nazývá Todestkoncept a jde o složitou strukturu kognitivních, emočních a pudových složek - tedy o to, co dítě o smrti ví, co k ní cítí a jak na ni reaguje instinktivně. Vztah ke smrti si přitom dítě vytváří už od narození. Chápat smrt začíná především díky zkušenosti se svým tělem a smrtí zvířat, později pak i s úmrtím jiných lidí. V předškolním věku je dítě zajatcem takzvaného magického myšlení, smrt bývá často personifikovaná - tedy vnímaná jako jakási osoba, byť v dnešní době ne nutně kostra s kosou, dítě nerozumí její nevratnosti a to i když se s ní setkává, může si na smrt dokonce hrát nebo si něčí smrt přát. Je schopno pochopit smrt spíše intuitivně, například pokud samo smrtelně onemocní. Pokud zemře někdo z rodiny, může dítě dokonce trpět pocity viny, protože se v důsledku magického myšlení domnívá, že smrt blízkého nějak zavinilo svým přáním, nebo třeba “zlobením”... O smrti může dítě mluvit se svými kamarády, ve škole, ale hlavně v rodině. Pokud nedojde k jistému ustrnutí, chápe již devítiletý jedinec poměrně přesně, co je to smrt. Jakmile pak dítě pochopí nevratnost a neměnnost smrti, je reálně schopno vraždy. Z čehož plyne, že i když dítě mladší devíti let může chtít někoho zabít, většinou plně nechápe důsledky svého činu. Představa jedenáctiletého dítěte o smrti je už ale blízká představě dospělých a tak v tomto věku většinou mluvíme o vraždách v pravém slova smyslu.
Vraždy nejsou výsadou civilizace
Z výše uvedených skutečností plyne především známý fakt, že vraždy páchané dětmi nejsou výsadou civilizace, nejde ani tak o špatný vliv médií a počítačových her, i když i tyto vzory mohou ovlivnit jednání dítěte, ale o skutečnost, že dítě do určitého věku ještě nechápe smrt jako definitivní, neměnnou skutečnost, nerozumí příliš rozdílu mezi tím, když zabije a když si něčí smrt pouze přeje, a v rámci magického myšlení přikládá větší význam právě svým přáním než skutečným činům. V takových případech pak můžeme hovořit pouze o zabití, a to ať už se jednalo o hru nebo o čin motivovaný touhou někomu ublížit, potrestat ho za domnělé nebo skutečné příkoří, nebo prostě získat to, co ten druhý má. Pokud však tento přístup nalézáme u dětí starších devíti let, jedná se již o jisté narušení vývoje, o poruchu, s níž je třeba pracovat v psychologickém slova smyslu...
Neschopnost empatie
Nejproblematičtější z hlediska chápání vlastního jednání je období mezi devátým a dvanáctým rokem. V této fázi může už dítě navenek vykazovat všechny známky pochopení pojmu smrti, často však, v důsledku ještě omezené schopnosti empatie a zvážení dlouhodobých následků vlastních činů, není, z psychologického pohledu, jeho vnímání vraždy stejné jako u člověka dospělého. Z hlediska vývoje morálky zde pak můžeme hovořit o takzvaném stádiu konvenčním, dítě se již vyhýbá určitému jednání nikoliv proto, že by se obávalo trestu, ale spíše proto, že jej začíná vnímat jako špatné, ještě však neuvažuje o tom proč. Právě tato fáze je v kontextu možného budoucího jednání kritická a právě v ní do jisté míry selže a ustrne mnoho těch, kteří se stávají vrahy i v dospělém věku. Neschopnost vidět svůj čin očima druhého, neschopnost pochopit dlouhodobé, nebo dokonce celospolečenské následky, pouze vnější, povrchní přijetí názoru, že zabíjet je špatné, či v důsledku sociálního prostředí a výchovy dokonce zvintřnění postoje, že zabíjení je za určitých okolností tolerovatelné nebo dokonce správné, to vše jsou charakteristické znaky mnoha nejen dětských vrahů...
Selhání společnosti
A právě ve výše jmenovaném lze nalézt apel nejen pro rodiče, ale i pro celou společnost. U dítěte, které si ještě plně nevyvinulo pojetí smrti, může dojít k život jiných ohrožujícímu jednání v důsledku her, a to někdy, ale jen někdy, zapřičiněných filmovou, ale například i knižní produkcí, přičemž hlavním faktorem není skutečnost, že kreslené postavičky po “strašlivých karambolech” opět radostně vyskakují, ale spíše přitažlivost určitých druhů život ohrožujícího jednání. V takovém případě je pak povinností dospělých především zabezpečit, aby se dítěti nedostaly do rukou takové prostředky, jimiž by skutečně mohlo ohrozit něčí život, a vést děti k empatii a pochopení následků vlastního jednání. U starších dětí je však jejich chování často již do jisté míry patologického charakteru, je dokladem výchovného selhání nejen rodičů, ale i celé společnosti, společnosti přijímající morální zásady pouze povrchně a konvenčně, společnosti spíše trestající než objasňující, společnosti v níž se morálka a empatie “nenosí”. A v tomto směru je více než volání po nápravných zařízeních s přísnějším režimem a po snížení hranice trestní zodpovědnosti namístě usilování každého jednotlivce, a to nejen rodiče, ale i dětem věkově bližších jedinců, o takový život, který by mohl a měl být vzorem těm mladším...
Co si myslíte, že by se mělo dělat s dětskými vrahy? Jste pro snížení hranice trestní zodpovědnosti? Jak byste jednala, kdyby Vaše dítě někoho zabilo? Nebo si myslíte, že něco takového vůbec není možné? Mluvila jste se svými potomky někdy o smrti a zabíjení? A Vaši rodiče s Vámi?
(převzato a pozměněno, z časopisu 3. pól)
Nový komentář
Komentáře
souhlasim
takovy clovek uz vi co dela tak at taky nese nasledky
vodena: souhlasím
v cizině (USA.) jsou tresty i pro dětské zločince -vrahy a neí problém, to mi se jen pořád bojíme odsoudit dítě
me se to taky nechtelo cely precist...tak jsem to cetla na etapy...teda, jeste ctu
, ale muzu odpovedet na dve otazky. ano, rodice se mnou mluvili o smrti a zabijeni a ne, jeste jsem se svymi detmi o tomhle nemluvila, neb nejsou jeste ani na houbach
...dalsi prizpevek nasleduje
Bóbika: Ty zas nečtu já. Jenom reakce
To je tak dlougý,že se mi to ani nechce číst
Snížení hranice trestní zodpovědnosti by se podle mě mělo posuzovat individuálně.
vlcice:
a... souhlasím s tím, že je důležitý správný čas.
Já zase věřím, že jim můžu pomoct.
vlcice: No já mám názor opačný, ale nebudu se s tebou přít.
Když už znáš výsledek,tak samozřejmě víš, co bylo třeba dělat jinak
Jinak k tomu, že někdy stačí málo...není uměni být chytrý, ale je umění být chytrý V PRAVÝ ČAS
Jinak, že za VŠE mohou geny, si rozhodně nemyslím, myslím si ale, že mohou za mnoho a právě ty nejproblémovější dispozice, které formují člověka jsou dědičné.
To, že pracuješ s dětmi je určitě chválihodné a obdivuhodné, když věříš tomu, že jim pomůžeš, aby našli tu správnou cestu v životě, možná se ti to podaří.Já bych to dělat nemohla, protože tomu nevěřím.
Vůbec si neodporuju. Píšu, že daleko větší vliv má výchova a prostředí. Píšu, že u dětí adoptovaných v pozdějším věku bývají na vině jejich zážitky s vlastními rodiči (alkohol, týrání, znásilňování, sociální a citová deprivace...atd.) a taky to, že vyrůstají v domově a chybí jim láska a život v rodině.
Těžko se pak vysvětlovalo klukovi, že jeho kamarádi jsou špatní. Dostat ho z té party dalo fušku.
Dětská psychika se vyvíjí a pokud určitě základy nedostane v určitém věku, tak to může mít následky na celý život dítěte.
Co se týká toho porozumění, tak jsem četla hodně příkladů ze života a někdy stačilo opravdu málo. Stačilo skutečně jen to, že např. jeden chlapec měl nedostatek kamarádů a rodiče ho posílali na tábory, aby se otrkal. Jenže chlapec byl uzavřený a s ostatními dětmi to prostě neuměl. Děti to poznaly a tak mu ubližovaly. To samé bylo ve škole. Rodiče si s ním nevěděly rady.
Výsledek byl ten, že se spřáhl s partou, která kradla. Parta ho byla ochotna ho přijmout jen, když dokáže svou statečnost a bude krást s nimi.
Takových příkladů je mnohem víc, ale nemám čas se tu rozepisovat.
Kdysi jsem měla podobný názor na to, že za vše můžou geny. Ale pak jsem chtěla vypomáhat v SOS vesničce a tak jsem se touto problematikou začala zabývat blíž. A díky tomu jsem dost změnila názor. Nemáte ani ponětí, co všechno řada dětí musí prožít, než se dostane do dětského domova. Někdy je mi z toho na blití.
Ale tak je docela škokující, jak snadné je, aby se vlastní dítě dostalo na špatnou cestu.
Dnes dělám dobrovolnici v Ratolesti v projektu pět P a když chodím na supervize, tak se někdy nestačím divit, co všechno musí děti prožívat.
vlcice: No nějak si odporuješ..tak to tedy je podle tebe? Co má větší vliv? Genetický základ nebo výchova a prostředí? A kolik toho(podle tebe ) ovlivní ta výchova? Měla by sis to ujasnit.Opravdu věříš tomu, že dítě se dá na špatnou cestu jen proto, že mu rodiče dostatečně neporozumí?
A co se týká dětských domovů, tak je to velmi sporné.
S tím musí každý počítat. A nemá smysl to svádět na geny. Tohle je většinou skutečně následek jejich minulého života. Je to jako když už nemáme jen základní kámen, ale celé základy domu a na tom začneme my stavět. Nelze smazat minulost těchto dětí. Lze se jen pokusit, aby se s ní dítě vyrovnalo a pomoci mu změnit se.
A rovněž se nemluví o vlastních dětech, které se nevydařily. Kdo by se chlubil, že jeho vlastní dítě je kriminálnlík?
U těhle dětí to většinou totiž taky nejsou geny. Řada dětí má za sebou špatné zážitky s vlastními rodiči nebo rodiče ani nepoznaly a tak kromě vychovatelek neznají, co je to rodičovská láska a tudíž neví, jak k takovéto lásce přistupovat. Nikdo je to nenaučil. Tyto děti často kradou, protože v domově většina věci není jejich vlastní a tak se často naučily přivlastňovat si věci. Neberou to jako krádež a nechápou, že nemusí krást, že mohou rodiče o danou věc požádat. Rovněž jsou zvyklé na řád domova a v rodině to chodí přeci jen jinak. Je pro ně tedy těžké se přizpůsobit rodinnému životu. Taky mají doma často větší svobodu než v domově a neví, jak s ní naložit. Je těžké tyto děti všem těmto věcem nauči.
Co se týče dětí, které jsou adoptované už v kojeneckém nebo batolecím věku, tak tam jsou stejné problémy jako u vlastních dětí. I ta četnost bude určitě stejná. Nikdy se totiž nemluví o adoptovaném dítěti, které je hodné a někam to dotáhlo. Vždycky se mluví jen o těch dětech, které se nevydařily.
A tak mají všichni pocit, že z každého adoptovaného dítěte bude kriminálník a že jsou to geny.
Jenže stačí se podívat kolem sebe. V každé rodině je nějaká ta černá ovce. Někdy o tom často ani nevíme, protože se to tají.
Hodně jsem tak srovnávala rodiny s dětmi a zjišťuju, že skutečně nezáleží na tom, zda je dítě vlastní nebo adoptované (jako mimčo). Vyjde to na stejno.
Jen u těch dětí, které mají za sebou část minulosti v domově nebo nějaké špatné zážitky s vlastními rodiči, je procento kriminality vyšší.
Geny mají sice taky vliv, ale spíš na schopnost zvládat lépe nebo hůře stres, na temperament (snagvinik....atd.), schopnost učit se novým věcem, schopnost přizpůsobovat se novému prostředí...atd.
Geny jsou tedy jen základ, jen základní kámen nebo plastická hmota, ze které lze vytvořit nového člověka.
Takže daleko větší vli má nejen výchova, ale i životní prostředí a také zážitky.
Přečetla jsem teď pár kníh o problémových dětech a zjišťuju, že stačí opravdu jen málo.
Většina rodičů vychovává děti zdánlivě správně a přesto se z dítěte stane zloděj, vrah...atd. Přitom rodiče ani jejich okolí ve výchově nezaznamenali žádnou chybu. Jenže dětská psychika je velmi citlivá a stačí třeba jen zdánlivě bezvýznamný zážitek, který dítě ovlivní na celý život.
Každé dítě je naprosto jiné a vyžaduje jiný přístup. Žádný rodič však do duše dítěte nevidí a tak každý udělá nějakou tu chybu větší nebo menší.
Dost často je např. příčinou "jen" nizké sebevědomí nebo introvertní povaha. Přitom řada rodičů si tento problém ani neuvědomuje, i když s dítětem tráví hodně času a hodně se mu věnuje. Vnímá své dítě jako hodné a bezproblémové případně trochu stydlivé nebo tiché. Když dítě začne chodit do školy, tak má problém najít své kamarády. Jenže to obvykle rodič neví, protože dítě se nesvěří a učitelka si toho třeba ani nevšimne, nebo na to rodiče neupozorní. Nebo to rodiče ví, ale neví, jak dítěti pomoct a nikdo jim není schopen poradit (často ani psycholog :-( ) Dítě se trápí a pak je ochotno udělat téměř cokoliv pro to, aby se dostalo do kolektivu.
Podobný problém je například u dětí ze sociálně slabších rodin, které se chtějí za každou cenu vyrovnat dětem z bohatých rodin.
Tím jsem chtěla jen ukázat na to, že když se z dítěte stane vrah, nemusí být na vině špatná výchova, jen nedostatečné porozumění dítěte. Takže soudit rodiče, bývá někdy dost nespravedlivé. Někdy totiž není ani pro rodiče vůbec lehké poznat, co dítěti po psychické stránce chybí, prospívá nebo škodí.
Geny jsou jen částí, za zbytek nese odpovědnost i rodina, škola, filmy...
Kocicka: naši se mnou o tom taky nemluvili, ale asi proto, že v době mého dětství snad skoro žádní dětští vrahové nebyli
Kocicka: Bohužel genetická výbava je záludnej prevít...ale kdo nechce, tak neuvěří. V případě, že někdo chce adoptovat dítě, je určitě nanejvýš nutné zjisti si co nejvíce o jeho rodičích(ovšem nevím, do jaké míry je to u nás možné).
Kocicka: Držím moc pěstičky, aby ti to dopadlo. Mojí známé se podařilo adoptovat dítě z baby boxu.
Já na geny věřím. Moje přesvědčení potvrzují i příklady kolem mě. Jeden za všechny. Adoptované sestřičky, zlatíčka, miláčci, šikovné ve škole, ve sportu, šťastná rodina, buch 7. třída - jako když utne. Alkohol, útěky,.... Ta změna nenastala výchovou, nebo tím, že by rodiče nezvládli výchovu, když nastupovala puberta!